autor: Evil
Bill se opatrně stulil do Tomovy náruče, když se příjemně najedl. Nesnědl toho sice moc, ale nechtěl, aby mu bylo zase špatně. Zbytek jídla Tom zabalil a odnesl do ledničky. Přinesl z kuchyně ještě dvě piva, a pak za sebou tiše zavřel a zamkl. Tak tiše, aby si toho snad Bill nevšiml.
V domě se už rozlévalo příjemné teplo, tak oba chlapci mohli odložit i zbytek šatů, který měli ještě na sobě. Teď se k sobě něžně tulili jen v boxerkách, přikrytí peřinou. Tom byl pohodlně opřený o několik naducaných, ale měkkých polštářů, a mlčky si k sobě tiskl Billovo tělo. Jen opatrně. Zlehka. Byl tak hebký. Vzpomněl si na dobu předtím… žádné negativní vlivy, žádné obavy, strachy a deprese, žádné utíkání nebo skrývání se v nejzazších koutech domu. To byla ale ještě ta doba, co bylo ‚vše v pořádku‘. Doba před tím, než Billa zbil a zneužil. A poté vyhnal z domu. Tiše vzdychl. Nemohl se jej přestat dotýkat. Nekonečné dva roky odříkání od těchto ‚malých darů’… se prostě muselo projevit.
Bill si teď připadal tak křehký a zranitelný, až se z toho rozechvěl. V Tomově náruči se ale přitom cítil bezpečně. Po dvou letech neustálého strachu. Konečně. Měl se s ním takhle cítit odjakživa. Už si vzpomínal. Předtím… ta doba ‚předtím‘… před dvěma lety… byl jeho rytíř. Jeho první, největší a… jediná láska.
Jeho štít. Jeho velký brácha, který ho měl vždy chránit, ne jej týrat. Ze dne na den se z nebe stalo peklo. Netušil, jak dlouho to bude trvat. Doufal každý den, že to bude zrovna ten POSLEDNÍ den. Ten poslední den, co mu bude ublíženo…
Už se začal pomalu smiřovat s tím, že ten den nemusí nikdy přijít. Spíše se naučil žít ve strachu a v bolesti. Lepší bolest než vědomí, že jej už nikdy neuvidí… Snažil se to přijmout. Přijmout to jako skutečnost. Jako věc, která se prostě nezmění. I když ho v té situaci ani ve snu nenapadlo, aby Toma přestal tak šíleně milovat… Ale byl rád, že ta chvíle konečně nastala. Ne… byl neskutečně rád a z celého srdce vděčný, že ta chvíle nastala. I když až ve chvíli, kdy si oba téměř sáhli na okraj smrti. Doslova.
„Už ti nikdo neublíží, lásko,“ špitl mu Tom do vlasů a opatrně jej políbil. Zase mu určitě četl myšlenky… Spíše jej jen pohladil rty po vlasech. Jemně nasál jeho slastně sladkou kokosovou vůni. K muži se nedala ani zdaleka přirovnat, ale k Billovi seděla dokonale. Tomovi to ale stačilo k tomu, aby se mu po těle rozlinula vlna vzrušení. Otřásl se.
Bill se lehce usmál. Tomova slova mu v mysli příjemně rezonovala a něžně hladila jeho bolavou duši. Srdce se mu trochu rozehřálo, i když se stále chvělo. Věděl, že se může stát, že se bude Toma neustále bát. I kdyby třeba jen trošičku. Pořád tam to zrnko strachu může být. Nebo tam bude dokonce napořád. Bylo prostě zasazeno až moc hluboko. Ale teď měl neskutečné nutkání se mu zcela odevzdat. Uvolnit se. Potřeboval se po tom všem cítit v bezpečí. Teď cítil, že jej Tom opravdu chce chránit.
I kdyby se moře pod nimi rozestoupilo…
Tom si toho byl vědom. Nechtěl na Billa nijak tlačit. I když by se s ním chtěl nejlépe hned teď milovat. Chtěl se ho dotýkat i trochu živelněji. Ale bál se. Nechtěl jej tím děsit. A ještě navíc po tomhle do úmoru vyčerpávajícím dni…
Polkl. Měl jsem tě víc chránit… neměl jsem tě nechat jít samotného… Roztřeseně vydechl a oči mu zvlhly. Zatnul bolestí zuby a semkl víčka, aby zabránil slzám projít na svobodu.
„Miluji tě, Tome…“ špitl Bill se zavřenýma očima, s tváří přitisknutou na Tomově hrudi. Tomovi se při těch slovech na okamžik zatajil dech.
„Miluji tě, Billi…“ špitl, a z koutka oka mu stekla slza. Tak šíleně moc tě miluji… tak moc… tak šíleně moc… Bolestně mu ta slova zaplavovala mysl.
Teď si neskutečně vyčítal, že se v ten den… v ten odporný den… každý vydali jiným směrem. Kdyby jen šel do baru s ním… kdyby jen se od něj nesnažil dostat co nejdál. Mohlo to dopadnout úplně jinak. Pomalu zavřel oči a nechal svoje slzy kanout. Nepříjemně mu stékaly i do uší, spalovaly mu tvář svojí slaností, ale bylo mu to jedno. Potřeboval to ze sebe dostat. I když už plakal tolikrát… mnohonásobně víc, než si Bill mohl představit. Tenhle pláč byl ale uzdravující.
„Tomi…“ hlesl Bill a opatrně svou štíhlou dlaní vyhledal Tomovu tvář a jemným prstem setřel jednu slzu. „Prosím, lásko…“ bolestně polkl. „Neplač…“ Bill ucítil na hrudi tíseň. Hrdlo se mu sevřelo. „Cítím, že tyhle slzy bolí… ach lásko… proč…“ těžce vzlykl, „…proč pláčeš? Prosím, řekni mi to,“ pohladil jej po jeho hebkých, heřmánkem vonících dredech a něžně si jej k sobě přivinul.
Tom se musel opět pousmát. I přes trpkost jeho pocitů, tenhle úsměv byl spíše zalitý pobaveností. Ach, ten můj malý bráška. Ten zlomený, týraný bráška. Pořád se o mě bojí. Pořád mne chce chránit před jakoukoliv bolestí… Trochu zoufale se uchechtl. Ne, nad svou bídnou a zkaženou existencí… ale nad hořkostí, kterou byla načichlá Billova naivita. Sám mu způsoboval tolik bolesti. Po nekonečně dlouho dobu… a i přes to jej lituje… i přes to se jej snaží chránit… i přes to jej neustále miluje… Zachvěl se.
Tahle skutečnost jej bolela snad nejvíc. Cítil štěstí. Ano… neskutečné štěstí. Miloval Billa. A on miloval jeho. Láska byla opětovaná. I přes ‚zvrácenost jejich vztahu‘, jim ten vztah byl schválen jejich nejbližšími. Koho to jinak, do hajzlu, sere? To jim mohlo být přeci jedno… Co víc by si mohl přát. Byl to splněný sen. Ten sen, o kterém snil od svých třinácti let. Od doby, co se do Billa zamiloval. Jeho zraněná a bolavá mysl nejspíš nemohla vstřebat tolik pozitiv najednou. Dostal strach. Co když jej jeho mysl jenom klame? Stejně tak jako jej klamala bůhvíjak dlouho? Jak mohl vědět, že to či ono dělal vědomě a z vlastní vůle a další věci dělal nevědomě? Sakra, cože?!
Zatraceně, kde je vůbec pravda. Kde končí a kde začíná?
Byl tak zmatený. Zmatený a vyděšený. Vyděšený sám sebou. Svojí schizofrenií. Zatracená a zkurvená nemoc. Věděl, že nejvíc ubližuje všem ve svém okolí… ale ne sobě… on o jistých věcech neměl ani ponětí… pak… svojí povahou. Svojí nepředvídatelností. Vybavil si zrovna ten jeden den, co se s Billem miloval a po chvíli na to jej zbil. V Billovi ještě doznívaly poslední záchvěvy nádherných pocitů, které hned zmrazila chladnost jeho bratra a bolest, kterou mu hned na to způsobil.
Nechtěl jej svým výlevům vystavovat. I když se snažil, bral léky tak, jak měl. Snažil se co nejvíc oddělovat sny od reality. Ale stále se bál, že je to málo. Moc se bál, že Billovi opět ublíží. A ten soud… to nervové vypětí… bylo na jeho zlomenou psychiku příliš. Párkrát se zhluboka nadechl a vydechl a pak jen zlomeně špitl: „Bojím se, Billi…“
*****
Bill se zachvěl. Ta tři slova v něm rozdmýchala plamen nejistoty. Opět. Aniž by si to uvědomil, sevřel pevně v pěsti prostěradlo. Nehty si zaťal do kůže. Vůbec to necítil. Semkl víčka, a i přesto se mu slzy svezly po tvářích. Zatínal zuby, aby zmírnil svou bolest, ale nešlo to. Chvíli jen zhluboka dýchal. Cítil se naprosto šíleně. Nenáviděl nejistotu.
Vždy věděl, jak na tom je. Ilaj jej chtěl zneužít. Tom jej miloval. Dříve jej nenáviděl. Ale teď? Co si měl myslet? Cítil se jako naprostý sobec a egoista. Vždyť nejde zatraceně jen o mě… ten vztah je o nás… o nás dvou… ale… potřebuji vědět, jestli mě opravdu miluje… jestli v tom našem… kurvazatracenědohajzlu… vztahu… chce pokračovat… potřebuji jistotu.
Pevně semkl rty a zhluboka se nadechl nosem.
„Tome…“ skoro vyjekl. Nechtěl, a hlavně nepočítal s tím, že jeho hlas bude znít až tak hlasitě a zoufale. „Tome…“ zkusil to o něco tišeji a pevněji. „Já…“ musel si odkašlat, „… vím, že ti určitě budu připadat jako pako… jako ten mladší, hloupej brácha, ale…“
„To neříkej!“ okamžitě vyštěkl Tom a chytil Billa pevně za ramena. „Nikdy jsem tě tak nevnímal, jasný?!“ téměř vykřikl Tom a chtěl Billovi předvést přednášku o tom, co si o něm doopravdy myslí, ale nechtěl jej nyní přerušovat… Jsi neskutečně silný, chytrý a nádherný… a proto tě miluji… „Pokračuj, prosím…“ jemně jej pohladil po rameni a opatrně mu přitiskl rty na tvář.
Bill se uvolněně usmál. Jen lehce, ale i tak to Tomovi stačilo jako důkaz, že k němu teď bude naprosto upřímný a že se ho nyní už nebude bát.
„Ještě jsem to nikdy nikomu neřekl, takže netuším, jak to má znít, jasný? Tak mě neměj za kreténa. I když to bude znít jako výblitek patnáctiletýho puberťáka, tak to bude tím, že já asi prostě jen jsem pořád patnáctiletej puberťák, ano?“ vyhrkl Bill na jeden dech a počkal, až mu jeho otázku Tom s otevřenými ústy dokořán odkýve. „Oukej…“ vydechl Bill a promnul si hrdlo. „Jsem si vědom naprosto všeho, co se mezi námi dvěma stalo. VŠEHO KURVA!“ Zvedl výhružně ukazováček Bill, a pak jej zabodl do stolu. Po chvíli, co zlostně zatínal zuby, si ruce nervózně založil. Tom ani nedutal. Bál se i nadechnout. Netušil, jakou bude mít bratr autoritu. Nebál se jej, ale byl fascinován. A… vzrušoval jej. Šíleně… tak jako nikdy…
„Vím, že nikdy nebudu schopen ti na sto procent věřit… ale…“ těžce polkl a promnul si tvář, „ale zachránils mi život. Pořád o mne bojuješ… i když jsi mi tolik ublížil. Vím… opravdu v srdci cítím, že už mi nikdy neublížíš, ale pořád se tě bojím…“ vzlykl a schoval si tvář do dlaní. „Kurva, chápeš, lásko?“ vyjekl a počal hystericky plakat.
autor: Evil
betaread: J. :o)
