autor: Evil
Bill absolutně nechápal, že jej Anett vůbec poznala. Uplakaný, strhaný obličej, nyní s čerstvou rudou jizvou. Dlouhé černé vlasy měl podél tváře, zrovna teď neskutečně splihlé a mastné, na hlavě naraženou čepici až skoro pod světlé obočí.
„Ach, bože… co se ti stalo?“ vytřeštila oči Anett a popošla kousek pod pouliční lampu. Bill se od ní trochu tváří odvrátil.
„To nic…“ jemně se usmál, ale Anett se k němu přiblížila až na minimální vzdálenost, a opatrně si jeho bílou tvář natočila přímo proti sobě. Ledová ruka se jí ale neskutečně třásla.
„Kdo ti to…“ dotkla se roztřesenými prsty vlastních rtů. Druhou rukou se přiblížila k jeho tváři. Bill se opatrně vysmekl z dosahu jejích doteků a odvrátil se.
„Stalo se toho hodně,“ polkl Bill. Anett jen nechápavě zírala. Bill po několika minutách opět promluvil. „Nestalo se nic pozitivního.“ Anett si jen víc těžce povzdychla. Myslela si, že už ho nikdy nespatří… Její anděl… Nemohla mu říct, že od té noci… od té chvíle, kterou spolu strávili, na něj nemohla přestat myslet. A co víc… nemohla ho dostat ze svých snů, a ne z jen tak nevinných snů. Viděla neskutečně živě jejich milování… neustále se jí ta vize vracela. A teď tu přede mnou stojí… sám… bezradný… všechno se v ní bolestivě sevřelo.
„Noční můra… prostě nehoda, nikdo mi nechtěl ublížit, vážně,“ jen se smutně pousmál.
„To si nezasloužíš,“ špitla Anett a bylo jí Billa neskutečně líto. „Nic z toho, co se ti v poslední době děje,“ sklopila pohled a snažila se nepůsobit až tak nervózně. Přitom jí bolest spalovala duši i tělo. Tak moc jej milovala. Tak moc toužila se mu vrhnout do náruče a zuřivě jej líbat… ale věděla, že jeho srdce patří někomu jinému… Pan Jilmann měl vždy pravdu… odjakživa… co? Odjakživa? ne… jen od té doby, co ho ona sama poznala.
„Ten chlapec je moc hezký…
ale jeho srdce…
patří někomu jinému…“
Anett se otřásla bolestí a slabostí. Nebo spíše stísněností… nebylo úniku. Milovala ho…
Bill lehce zatřásl hlavou a schoval si tvář znovu do vlasů. Nervózně si je ještě více sčesal, až přes oči. „Víš… Tom…“ polkl a snažil se potlačit vzlyk. „Měl asi špatnou reakci na léky… měl šílenou noční můru,“ vzdychl. „Snažil jsem se ho z ní probudit, ale…“ nechtěně vzlykl a zalapal po dechu, „šíleně se polekal a takhle to dopadlo,“ smutně se usmál, ale oči nechal sklopené, cítil, jak ho v nich štípají slzy.
„To mě moc mrzí, Billi,“ opatrně rozpřáhla náruč a přiblížila se úplně k němu. Pak ho pomalu objala. Bill jí objetí oplatil a přitiskl si ji k sobě. Po chvíli si všiml, že se jen tak nehodlá jejich objetí vzdát a trochu se zavrtěl „Promiň…“ špitla, a pomalu, i když nerada, se od něj odtáhla. Podívala se mu krátce do očí. „Moc ráda tě zase vidím,“ smutně se usmála.
Bill se trochu otřásl, jak jeho tělem projel mráz. „Taky tě rád vidím,“ pousmál se, ale bylo mu trochu nevolno. Cítil na hrudi zvláštní tíseň a jeho mysl zahalily výčitky. „Co tu vlastně děláš v tuhle dobu? Máš šichtu?“ trochu roztřeseným hlasem se zeptal Anett.
„Jo, zrovna jdu na směnu. Ale jen na pár hodin, je to teď trochu divoký, hodně lidí se dovědělo o…“ odkašlala si. „O tom tvém soudu a o tom parchantovi. Chtějí se podívat do mýho baru,“ uchechtla se hořce.
„Nojo… malej zapadákov. Tady je to teď událost,“ hlesl trochu zlomeně Bill. Nenáviděl být středem pozornosti. Alespoň v tomhle směru ne.
„Billi…“ špitla Anett, ale nepodívala se mu do očí.
„Ano?“ pobídl ji tiše Bill, když se dlouhé vteřiny nedozvěděl, co mu Anett chtěla říct.
„Nechceš jít na drink? Jen na chvilku… nebudu tě zdržovat, jestli teda… nespěcháš.“
Bill ji zarazil. „V pořádku… rád si s tebou popovídám. Tom je teď pod vlivem léků a…“ Anett si všimla, jak se mu roztřásl hlas, „… bude určitě spát až do rána,“ usmál se, ale bylo mu z toho opravdu zvláštně. Zvláštně stísněně. Těžko. Chtěl se projít, ale už mu začínala být zima.
„Tak pojď,“ usmála se lehce Anett a chytila Billa za paži.
Přede dveřmi se trochu odtáhla a vstoupila dovnitř jako první. „Ahoj, Simi!“ zavolala do tichého šumu, který vydávalo pár štamgastů, už notně posilněných alkoholem.
„Ahoj, Anett, už jsem myslela, že tahle dvanáctka nikdy neskončí… pfuuuu…“ Moc hezká, kudrnatá zrzka se letmým polibkem na tvář přivítala s Anett. Pak se hned zarazila, když uviděla Billa, kterého se Anett trochu rozpačitě držela za paži. „No páni, Anett!“ vyjekla.
„Není to tak, jak to vypadá…“ uchechtla se Anett, a doufala, že si Simi nevšimne nervozity v jejím hlase.
Simi si ji k sobě prudce přitáhla a zaševelila jí přímo do ucha: „Sakra… panebože, je tak nádhernej! Ty máš ale štěstí!“ mrkla na ni, poplácala ji po rameni a pak laškovně přes zadek. Poté sjela Billa zkoumavým pohledem. Jen pochvalně kývla a zaculila se tím puberťáckým způsobem.
„Ale to není…“ snažila se znovu vysvětlit Anett.
„Pa!“ skoro vypískla nadšením Simi a se spikleneckým mrknutím zmizela za dveřmi. Ještě se ale mezi futry musela zadívat na Billa. Nemohla si pomoct.
Anett si těžce povzdychla. „Kolegyně…“ jen se na zlomek vteřiny setkala s Billovým pohledem a hned zrak zase sklopila.
„Milá…“ usmál se jemně Bill, ale celá ta situace mu nebyla vůbec příjemná.
„Posaď se… co si dáš?“ pobídla Billa trochu roztřeseným hlasem, a jemným gestem ruky jej navedla k barové stoličce. Sama si zalezla za bar. Na věšák v rohu si pověsila svoji prošívanou bundu a poté i mikinu.
„Jo… pivo, prosím,“ Bill si pomalu sundal čepici, ale hned si znovu uhladil vlasy kolem tváře. Pak se nervózně svlékl z kabátu, ale otřásl se, protože pod ním, kromě staré, vytahané košile a sepraného, černého trička, nic neměl.
„Vyšel sis nalehko…“ trochu se zarděla Anett.
„Jo… původně jsem se šel opravdu jen projít. Na chvíli,“ přejel si dlaněmi přes paže, na kterých se mu zježily jemné světlé chloupky. Anett si hned všimla, že se mu na štíhlých pažích trochu začínají rýsovat svaly. Polilo ji horko. Když spolu… byli… nepřipadalo jí, že by nějaké měl. Spíše jí připadal hodně štíhlý. Téměř dívčí postavy.
„Jak…“ polkla Anett a trochu se zachvěla. „Jak se vlastně cítíš? A co Tom? Jak se má?“ usmála se smutně, ale v jejím hlase zněl zájem. Nemohla na oba přestat myslet. Moc dobře si vybavovala jeho strach, který o bratra měl. Cítila jeho strach na sobě. Dokonce byla i noc, kdy ji probudil až neskutečně živý sen o Billovi. Jejich milování. Nikdy v životě by si nepomyslela, že obyčejná holka, jako je ona, by se někdy mohla milovat s tak nádherným mužem. I když Anett byla krásná, sama o sobě si to opravdu nikdy nemyslela. Přeci jen jí doma dávali dost jasně najevo, že ona je to zklamání a černá ovce rodiny, co to nikam v životě nedotáhla…
Kdybys viděla, ty čůzo namyšlená, jak nádhernýho chlapa jsem měla… ten tvůj blbec, co si tě vzal jen pro to, žes už byla v tom, mu nesahá ani po podrážky…“ poslala svojí sestře pomyslný vzkaz a v duchu se škodolibě rozesmála. I když se do Billa zamilovala, netušila, jestli jen platonicky, nebo to bude láska navěky… však se s ním viděla párkrát a jednou se spolu milovali.
Miluji tě, Billi… a svým způsobem tě budu milovat napořád… poslala svou další myšlenku k Billovi, ale vyslovit nahlas jí to opravdu nešlo. A to mu to tak chtěla říct. Moc chtěla. I když jí to bylo k ničemu. Moc se chtěla zeptat, komu dal své srdce. Pořád slyšela v hlavě slova pana Jilmanna: „Jeho srdce už patří někomu jinému…“ povzdychla si.
Bill se trochu nepříjemně zachvěl. „Děkuji,“ špitl, když před něj Anett postavila pěnivý nápoj. Bill se hned žíznivě napil.
„Prý…“ polkla nervózně Anett. „Prý se mám zítra ráno dostavit k soudu,“ sklopila pohled. Billovi se nervozitou sevřel žaludek.
„Ano…“ hlesl Bill a otřásl se, když se podíval na hodiny. „A…“ vytřeštil oči. „A to jsi v práci? Do rána?“
Anett jen trochu smutně kývla. „Musím… vůbec jsem to Simi neřekla. Byla by schopná tu zůstat místo mě… to jsem nemohla dopustit. Nemá to zrovna jednoduchý… ten její vůl ji hlídá na každým kroku… jednou mi chudák celá ubrečená volala, že ji seřval, protože přišla domů o deset minut dýl… bylo mi z toho fakt na hovno, protože to bylo kvůli mně… protože se se mnou zakecala,“ povzdychla si.
Bill starostlivě, ale chápavě kývl. „To je síla…“ jen přiškrceně ze sebe dostal. „Já… byl bych tu nejraději až do rána, ale musím jít co nejdřív domů.“
Anett se trochu zamračila. „Snad si nemyslíš, že ti tohle budu vyčítat. Je mi to jasný. Musíš jít za bráškou… já to naprosto chápu,“ usmála se na Billa a chytila jej za ruku. Bill ji jemně stiskl. „Děkuji…“
Anett zakroutila nevěřícně hlavou. „Za co mi děkuješ? Já…“ trochu si posteskla. „Kéž bych měla se sestrou taky tak krásnej a pevnej vztah, jako máš ty s Tomem,“ usmála se. Bill se zarděl a trochu se nervózně ošil.
„J-jo…“ usmál se, ale pak hned trochu posmutněl. „Moc mne mrzí, že se mezi námi stalo to, co se stalo…“ Anett jen trochu vytřeštila oči. „N-ne! Takhle jsem to nemyslel. Nemrzí mne to… tedy… vlastně mrzí. Ale… ty za to nemůžeš… to já… a mrzí mne na tom to, že jsem ti dal naději, a tím ti ublížil,“ Bill sklopil zrak. Anett jej po chvíli chytila za tvář.
„Nic si nevyčítej… já…“ trochu se zachvěla. „Ty víš, co k tobě cítím, ale já vím, že tvoje srdce už někomu patří.“ Billa bodlo u srdce a nervózně se ošil.
„Omlouvám se…“ špitl zkroušeně.
„Já ti říkala, že se nemáš omlouvat,“ opět jej stiskla Anett, ale přitom se trochu odvrátila, aby rozmrkala slzy.
„A ty víš…“ se strachem špitl Bill. Nechtěl se na to ptát. Nechtěl, ale měl neskutečné nutkání. Měl už takovou dobu podezření, že to Anett ví…
„Ano…“ hlesla Anett a po tváři se jí svezla slza. Bill skoro omdlel. „Billi…“ zachytila jej. „Je to v pořádku.“
Bill se zachvěl. „Co… víš?“ téměř v mdlobách škytl.
„Vím, že tvoje srdce patří tvojí spřízněné duši… že bys nebyl schopen dát lásku někomu jinému,“ posmutněla Anett. Billovi se sevřelo srdce. Málem omdlel.
„J-jak… to… víš…?“ skoro se zalknul.
„Viděla jsem to…“ špitla. Spíše jen vydechla. Jako by z ní vycházela duše. „Billi…“ špitla. Bill se zatřásl. Hned se viděl, jak rychle utíká domů. „Vím, že miluješ Toma…“
autor: Evil
betaread: J. :o)
