The Assignment 3.

autor: Maria Dane-Edwards

Když se Tom přiblížil k Billově ložnici, zaslechl nějaké skřehotavé zvuky. Protože věděl, jak těžké je pro Billa mluvit nahlas, strčil nenápadně hlavu do dveří. Bill seděl opřený o stěnu blízko své postele a zřejmě byl uprostřed video hovoru. Hádal se, jak nejlépe uměl, i přestože se mu neustále lámal hlas a chraptivě se snažil ze sebe vyšeptat svůj hněv na osobu na druhém konci linky.
„Dlužíš mi toho, kurva, hodně. Mám na ty peníze nárok.“
„Tohle probíráme dennodenně, Bille. Už ničím nepřispíváš.“
„Očividně, kreténe! Ale pořád můžu psát texty. Vždycky jsem to dělal.“
„No pardon. Tak do toho, kurva, proč ne!? Už nejsi tak úplně u nahrávací společnosti a upřímně řečeno, je mi úplně u prdele, jestli píšeš texty. Ty nám píše Roland. Stejně bys je nedokázal zazpívat.“
„Co, do prdele!?“ Zatvářil se Bill nedůvěřivě.
„No, nedokázal, kurva! Vždyť ani nedokážeš normálně mluvit, ty vole!“
„To je názor všech?“ Zavrčel Bill.
„Je to můj názor.“
„Cože? Co jsi říkal?“ Musel se znovu zeptat.
„Pořiď si zasraný naslouchátko, Kaulitzi! Jsi prakticky hluchej a je neuvěřitelný, že jsme to tvoje falešný bučení zvládli tak dlouho.“
„Já ne… nejsem hluchej a…“ zakašlal Bill.
„Já jsem teď lídr týhle kapely. Jsem hlavní zpěvák, chápeš? Ostatní dělají, co jim řeknu. Tvoje prdel už není potřeba, takže čus, Billy. Už mi kurva nikdy nevolej.“
„Ale…“ hovor se přerušil a napjatý vzduch zaplnily monotónní zvuky ‚píp–píp‘.

Bill se otřásl a několik okamžiků kašlal. Několikrát dupl nohama o podlahu a vydal zvuk podobný zvířecímu. Pak zmlkl. Billův hlas to vzdal. Vydal ze sebe žalostné zamňoukání, s námahou se zvedl z podlahy a padl na postel obličejem napřed.
Tom pomalu vstoupil do pokoje a řekl: „Ťuk–ťuk.“ Billovo tělo se šokovaně sevřelo a prudce se pokusil otočit, aby se podíval, kdo vstoupil do jeho pokoje. „To jsem jen já, Bille. Tom.“ Tom k němu přistoupil a odhrnul peřinu na konec postele, čímž Billovi ponechal více prostoru k pohybu. Pak vypnul ten otravný zvuk. Bill se na něj jen divoce podíval a Toma zabolelo u srdce. „Kdo byl ten kretén?“ Zeptal se naštvaně kvůli Billovu nepohodlí.
„Zasranej Kasper Lieberkind,“ zašeptal Bill, ale pak zakašlal, zavrtěl hlavou a jeho oči se zaleskly. „Nemůže… on prostě…“ snažil se vyjádřit, ale Tom si myslel, že to pochopil.
„Nemluv. Musíš mít v krku jako v ohni. Je to člen kapely?“
Bill pokrčil rameny a vypadal rozervaně, ale pak se rozhodl přikývnout a kousl se do rtu. Po tvářích se mu kutálely velké slzy. Mohly být ze vzteku, mohly být z bolesti.
„Chceš, abych ti ohřál trochu mléka?“ Zeptal se Tom a Bill okamžitě přikývl. Tom hned zamířil do kuchyně, rychle otevřel krabici mléka a nalil trochu do hrnku, aby ho na třicet vteřin ohřál v mikrovlnné troubě. Prohraboval se ve skříňce a ke svému překvapení našel neotevřenou sklenici medu. Do teplého mléka přidal lžičku sladké hmoty, a pak se vrátil do pokoje.

Bill stále ležel na místě, kde ho nechal, a zdál se teď klidnější. Tom položil hrnek na noční stolek a byl rád, že za těch pár hodin, co byl pryč, snědl alespoň sendvič. Podepřel Billa lépe na posteli a posadil se k němu. Vzal hrnek a začal Billovi po lžičkách podávat teplý odvar. Bill beze slova přijímal každou nabídku a s tichým požitkem zavíral oči. Důvěra z něj vyzařovala z každého póru a Tom nemohl uvěřit, jak podivně důvěrná mu celá situace připadá. Ten pocit mu byl tak povědomý a uvědomil si, že si k Billu Kaulitzovi vypěstoval stejnou náklonnost, jakou měl ke své matce, když se o ni staral. Vážně si přál, aby se Bill cítil co nejbezpečněji a dokonale chráněn. V tu chvíli si byl stoprocentně jistý, že se rozhodl správně, když po skončení dne v centru podá výpověď. Když Bill dopil, Tom mu položil ruku kolem ramen a chvíli s ním jen tak seděl. Bill si opřel hlavu o Tomovo rameno, občas si povzdechl, ale rozhodně byl ospalý.

Tom nespouštěl oči z digitálních hodin na nočním stolku. „Takže jak to bude dneska večer? Kdo tě přijde zkontrolovat?“
„Nevím,“ zamumlal Bill ospale.
„Mám ti udělat večeři?“ Zeptal se Tom.
„Nemám hlad,“ řekl Bill, ale Tom o tom silně pochyboval.
„Nikdo nepřijde, že?“ Zeptal se nakonec.
Bill jen zafuněl a odfrknul si. Tom uvolnil ruku a zvedl se.
„Neopouštěj mě, Tome,“ prosil Bill.
Tom si povzdechl, ale neodpověděl. Místo toho si šel pořádně prohlédnout Billův byt. Rozhlédl se po chodbě, a pak po obývacím pokoji. Bill ještě neměl ani vyzdobené stěny. Kusy nábytku tak nějak stály tam, kde byly odložené, a on si uvědomil, že se Bill doopravdy ještě nenastěhoval. Kvůli svému stavu v podstatě bydlel v ložnici a zbytek stál na odklad, dokud nezíská energii s tím něco udělat. Za současného stavu věcí nebyla vyhlídka, že se tak stane v dohledné době, reálná. Bylo tu i několik dalších místností a v žádné z nich nebyl žádný nábytek. Tomovi se v hlavě zrodil malý plán.
Když se vrátil do ložnice, našel Billa zabořeného pod polštářem, zpod kterého trčely jemné pramínky vlasů. Tom se tiše posadil na postel a pohladil ho po temeni hlavy, aby upoutal klientovu pozornost.

„Mhmmm…“ zabručel Bill a choval se jako dítě, kterým stále byl, když odmítal spolupracovat.
„Nechtěl bys na nějaký čas bydlet u mě?“ Zeptal se Tom.
Bill energicky pohnul hlavou a Tom odtáhl polštář, aby s ním navázal oční kontakt. Mladší muž se na něj chvíli díval.
„Zbláznil ses?“ Zašeptal.
„Ne, pokud vím, tak ne,“ odpověděl Tom. „Mohl bych se o tebe líp starat.“
Bill se na Toma dál díval, jako by byl skutečně blázen, a pak se tiše zakuckal. Tom trpělivě čekal, až dokončí svou reakci. „Podívej, já vím, že nepotřebuješ, aby ti někdo dělal matku, ale to já ani nechci. Chci jen, aby ses chvíli cítil dobře a věděl, že máš mou společnost; že se nebudeš muset starat o to, jak zvládnout základní zkoušky dlouhého dne. Opravdu se o tebe rád starám a doufám, že i ty sis mě dost oblíbil, když jsi mě požádal, abych se stal tvým asistentem.“
„Jo,“ přikývl Bill mlčky.
„Takže… můžeme něco vymyslet. Já ti budu dělat poskoka a ty budeš prostě… nejspíš sám sebou,“ řekl Tom se širokým úsměvem.
Bill úsměv opětoval, zvedl ruku a chytil Tomovu. Tom se usmál ještě víc. Bill se mu snažil stisknout ruku, a i když to moc necítil, Tom stisk opětoval.
„Teď půjdu, a až dám výpověď, vrátím se a vymyslíme, co dál, ano?“
„Okay,“ zašeptal Bill.

***

„Můžu dál?“ Zeptal se Tom tiše paní Teigeové.
„Jistě,“ odpověděla a přikývla. Tom zamířil k počítači a otevřel dokument ve Wordu. Spěšně napsal výpověď a podíval se na svou šéfovou. Zúžila oči a zdálo se, že vycítila, o co jde. „Nedělej to, Tome,“ varovala ho.
„Musím.“
„Nemyslím si, že je tak bezmocný, jak se tváří.“
„Je mi jedno, jestli je. Potřebuje i jiné věci. Nejen jídlo nakrájené na malé kostičky.“
„Jsi jeden z mých nejlepších lidí. Byla bych zklamaná, kdybych o tebe přišla, Tome. Kdo mi bude na ranních meetincích nadhazovat rozumné podněty?“
„Je mi to líto, paní Teigeová.“ Tom vytiskl svou výpověď a opatrně ji položil na její stůl. „Pan Kaulitz ruší naši službu. Postarám se o vrácení léků a karty.“
„Léky ani složka nejsou naše, takže nemusíš.“
„Dobře.“ Tom podepsal papír svým jménem a datem a přikývl. „Vyklidím si skříňku. Díky za všechno.“
„Vážně to stojí za to?“
„Jo, myslím, že rozhodně jo.“
„Je to rozmazlená popová hvězda, Tome.“
„Chápu, jak to myslíte, a vážím si toho, ale upřímně, je to jenom dítě, které je příliš hrdé, než aby prosilo o pomoc svou matku.“

Paní Teigeová se zatvářila vyděšeně. „Nakonec tě stejně vyhodí, Tome.“
Tom pokrčil rameny. „Třeba se mi do té doby konečně podaří sehnat práci ve své profesi.“
„Jo, možná. Nechám mu na jeho adresu poslat náhradní klíče.“
„Díky. Mějte se.“ Zamával jí Tom a opustil její kancelář, aby si mohl sbalit věci. Právě když zapínal batoh, vešel Georg, aby vrátil klíče. Když uviděl Toma, zamával mu.
„Ahoj, Tome. Jak se má ten tvůj sexy klient?“
„Dal jsem výpověď, Georgu,“ řekl Tom.
„Awwww… To to bylo tak špatný? Můžu si ho teda přebrat já?“ Ušklíbl se Georg pobaveně.
„Ne, mám na mysli, že jsem odešel z centra.“
„Cože?“ Povytáhl Georg obočí nahoru. „Ty odcházíš?“
„Jo.“
„Do prdele. Proč?“
„Dostal jsem nabídku, kterou nemůžu odmítnout.“
„Kaulitz?“ Skoro zašeptal Georg.
Tom pokrčil rameny. „Ne oficiálně, takže prosím, nerad bych o tom četl v novinách nebo tak, jo?“
Georg se zamračil. „Myslíš, že bych…?“
Tom se usmál. „Teď se o něj budu starat celý hodiny. Nehodlám se smířit s těma pár mizernýma hodinama, který mu byly přidělený. Tak jsme se domluvili. Jen o tom drž kurva hubu. Taky nepotřebuju, aby se o něm rozkřikovaly drby. Myslíš, že to zvládneš?“
„Tome, no tak. Samozřejmě, že umím zacházet s citlivými informacemi.“ Nicméně to rozhodně vypadalo, že ho štve, že mu to musel slíbit. Pro Toma to znamenalo, že mohl skutečně věřit, že Georg nikomu neřekne, jak špatné to s Billem Kaulitzem je.

„Víš, kdo je Kasper Lieberkind?“ Zeptal se Tom najednou.
Georg pokrčil rameny. „Jasně, je to kytarista kapely, kterou Kaulitz vedl. Neznáš Munich Motel?“
„Já se ptám tebe, Georgu.“
„No, tak ti to říkám. A taky je strašně namyšlenej. Viděl jsem ho, když se kapela objevila na předávání hudebních cen. V listopadu, když vyhráli COMET, prakticky šlápl Kaulitzovi na kuří oko, aby zapózoval před kamerami.“
„Vážně? Nikdy jsem té kapele nevěnoval pozornost.“
„Je to sračka. Kaulitz byl jedinej talent, kterej kdy měli, a teď je mimo hru. Proč se ptáš?“
„Jen tak. Zapomeň na to.“
„Chceš si dneska večer někam vyrazit?“ Zeptal se Georg.
„Ne, mám nějakou práci. Možná někdy jindy. Ale zavolej mi, Georgu.“
Georg se usmál. „Jo. Jinak budeš každej večer sedět před telkou a koukat na filmy pro holky.“
Tom se zamračil. „No to ani náhodou nebudu,“ zasmál se. „Jak tě to napadlo?“
Georg si odfrkl a jen mu zamával, když šel vrátit klíče od svých klientů.
Tom zavrtěl hlavou. Naposledy se podíval do místnosti pro zaměstnance a zjistil, že je prázdná. S Rosou–Marií si mohl pokecat kdekoliv jinde, třeba, když na sebe narazí v některém ze supermarketů. Byl čas vrátit se k Billovi a začít plánovat.

***

Návrat do domu Billa Kaulitze, toho dne už po čtvrté, byl plný jistého očekávání. Doufal, že Bill nezměnil názor a nerozhodl se, že se stěhovat nechce. Kdyby se to stalo, opravdu neměl tušení, co by dělal. Nedokázal si představit, jak by se o Billa dokázal plně postarat, ale možná bylo zbytečné myslet na nejhorší. Poznatky, které teď měl, mu umožnily udělat si širší obrázek o Billově životě před nehodou. Měl na kapelu jen mlhavý jednostranný názor – pokud vůbec nějaký –, a to, že všichni vypadali jako postavičky z japonských komiksů. Ale Bill už tak nevypadal a Toma udivovalo, proč jeho klient v průběhu času tak drasticky změnil svůj vzhled. Večer si bude muset kapelu vygooglovat.

„To jsem já,“ řekl, když zaklepal na Billovy dveře. Bill seděl v posteli a sledoval televizi. Tom přišel a postavil se vedle něj. Reflexivně mu položil ruku kolem ramen. Bill si povzdechl a opřel si hlavu o Tomovu. „Co si s sebou potřebuješ vzít?“
„Hmmm…“ povzdechl si znovu. „To je jedno. Žiju v pyžamu.“
To se změní, Bille, přísahal Tom. Billův nezájem o sebe a své okolí byl součástí jeho apatie, jeho deprese. A on se postará o to, aby ho začal zapojovat, a tím spustí svůj plán, jak Billa donutit cvičit a posílit mu nohy i ruce. Nebyl si jistý, jestli se nejedná o zanedbání péče ze strany nemocnice, ale netušil, kde se o něj starali těsně po nehodě ani potom později. Nebyl zrovna nadšený z člověka, který měl na starosti Billovu rehabilitaci a byl si jistý, že on by to zvládl mnohem líp.
„Kde máš kufry?“ Zeptal se Tom.
„Ve skříni,“ zamumlal Bill a otřel si hlavu o Tomovy dredy.
„Jsi unavený?“ Zeptal se Tom a cítil, jak Bill přikývl. „No, co nejdřív tě odvezeme ke mně. Narovnej se, protože ti jdu zabalit pár věcí.“ Tom jemně postrčil Billa, aby si zase sedl sám, vyšel z ložnice a zamířil do kuchyně.

Vyndal všechno z lednice a šel to vyhodit ven do popelnice. Po návratu do domu ještě jednou kriticky zkontroloval obývací pokoj, ale usoudil, že tam není nic, co by pro Billa mělo osobní hodnotu. Vrátil se do ložnice a otevřel šatní skříň. Našel jen sbírku kufrů. Na věšácích a policích nic nebylo.
Vytáhl jeden, který byl dost těžký, rozepnul ho a zjistil, že kufr už je sbalený. Podíval se na Billa a zeptal se: „Co?“
„Když jsem se nastěhoval, neměl jsem šanci si vybalit, Tome. Jsem připravený vyrazit,“ řekl Bill otupěle.
Tom si pohrával s piercingem ve rtu a očima těkal po místnosti. „Potřebuješ něco z ložnice?“
„Máš televizi?“ Zeptal se Bill.
„Jo.“
„Tak ne.“
Celkem tam bylo šest kufrů a Tom je všechny vytáhl ze skříně. Když ukázal na druhou skříň, Bill zavrtěl hlavou, čímž naznačil, že tam nic nepotřebuje. Tom se zamračil a zeptal se: „Tohle jsou všechny tvoje věci?“
„Oblečení, šperky, líčidla. Jo, mám víc oblečení, ale k tomuhle mám speciální vztah,“ usmál se Bill.
„A co tvoje osobní věci? Dokumenty, alba s fotkami…“
„To má u sebe moje máma. Mám spoustu krámů,“ zašeptal Bill.
Tom se usmál. „Budeš si je chtít vzít k sobě?“
Bill několikrát přelétl očima místnost, než se zeptal: „Mohl bych?“
Tom si vzpomněl na matčin velký byt a na to, jak musel většinu jejích krámů vyhodit, protože byla obsedantní sběratelkou věcí, které si Tom neměl zájem nechat, takže měl docela dost místa. „Můj byt je velký, Bille. A klidně ho můžeš zaplnit svými krámy.“ Billovi se vlhce zaleskly oči.
Ztěžka si odkašlal a zašeptal: „Jdeme?“
Tom se usmál. „Prvně tohle odnesu dolů, a pak se pro tebe vrátím.“
„Nejdřív zavolej taxíka,“ řekl Bill. „Je pozdě. Přijedou bůhví kdy.“
„To je asi dobrej nápad, jo,“ souhlasil Tom, než zavolal taxi a vysvětlil, kolik zavazadel s sebou má. Pak rychle vynesl všechny kufry ven. Nakonec se vrátil do domu, aby Billovi nazul boty a oblékl mu vlněný kabát, který našel v předsíni. Bill měl na sobě i kalhoty, které na sobě měl celý den.

„Moje taška. Potřebuju svou tašku,“ vzpomněl si Bill náhle.
„A taky léky,“ vzpomněl si Tom. Odběhl do kuchyně a popadl tam ležící složku a léky. Pak se vrátil do ložnice a z Billovy komody vzal tašku. „Tuhle?“
„Asi jo.“
Tom otevřel tašku a ukázal Billovi její obsah.
„Jo. Tuhle. A můj telefon, Tome.“
Tom ho našel na podlaze, kde ho nejspíše nechal ležet po telefonátu. „Ještě mě napadlo, jestli třeba nechceš svoji peřinu a polštář.“
„Jo.“
„A ještě něco? Pokud něco zapomeneš, můžu se tu kdykoliv zastavit a přinést ti to.“
„Zubní kartáček. Možná. A můj šicí stroj.“
Tom přivřel oči, když si dovolil přemýšlet, proč by popová hvězda Bill Kaulitz vlastnil šicí stroj. „Opravdu ho potřebuješ?“
„Prosím, Tome.“ Žadonil Bill.
Tom se usmál a odešel do koupelny. Posbíral všechno, o čem si myslel, že by mohl Bill potřebovat, a strčil to do vlastního batohu. Pomohl Billovi ven, a pak se vrátil pro zbytek. Když se k bývalému zpěvákovi znovu připojil, akorát přijel taxík. Naložili do auta Billovy věci – včetně Tomova kola – a oba mladí muži zabrali zadní sedadla. Bill vypadal vyčerpaně a Tom se maličko usmál a povzbudivě mu stiskl ruku. Bill mu úsměv opětoval.
„Kam to bude?“ Zeptal se řidič a Tom mu sdělil adresu, zatímco připoutával Billa.
„Už se nemůžu dočkat,“ řekl Bill tiše.
„Nemáš bolesti?“ Zeptal se Tom najednou, ale Bill pokrčil rameny.
„Ne, zatím ne.“
„Okay,“ odpověděl Tom a držel Billovu ruku ve své. „Kdo bude reagovat na zrušenou dohodu s centrem?“
„Nikdo. Nikomu jsem to neřekl.“
Tom se na mladíka nedůvěřivě zadíval. „Ty jsi to dělal sám?“
„Nech mě bejt. Dělám všechno sám od třinácti. Ale přiznávám, že tohle se mi moc nepovedlo. Je těžký mít jistotu, že jsem pochytil z rozhovoru všechny detaily. Lidi často zapomínaj, že jsem…“ nedokončil Bill větu.
„Že jsi tak trochu hluchej?“ Dokončil Tom větu za něj.
„Nejsem…“ zareagoval Bill okamžitě.
„Bille,“ podíval se na něj Tom ostře.
„Možná jen trochu,“ řekl nakonec Bill a otráveně se odvrátil, ale přesto se usmál.

„Jak jsi vůbec mohl vystupovat?“
„Cože?“ Zeptal se Bill.
„Jak jsi vůbec mohl vystupovat?“ Zeptal se Tom hlasitěji.
„Tome, já nejsem hluchý,“ postěžoval si Bill.
„No, ten hluk musel způsobit nějaké škody. Hladina decibelů na koncertech musela ještě zhoršit ty tvoje problémy se sluchem.“ Bill pokrčil rameny. „No tak, Bille,“ pobídl ho Tom a hravě do něj šťouchl.
„Nezáleží na tom,“ zašeptal Bill. „Už jsem ti to říkal. Tehdy to stálo za to. Je mi to jedno.“
„Okay,“ řekl Tom. Ještě se s tím nesmířil. Časem se pro něj pokusí něco udělat.
Tom nebydlel moc daleko od Billova domu, takže zhruba po deseti minutách zastavil taxík před budovou. Když Tom vystoupil z auta, uslyšel, jak na něj někdo volá, a když se narovnal, zjistil, že je to Georg. „Do prdele, co tady kurva děláš?“ Zeptal se Tom. Tohle nebylo dobrý. Georg přelétl očima celou scénu, která se před ním odehrávala.
„Co to děláš, Trümpere?“ Zeptal se Georg.
„Pokud mi nechceš pomoct, tak se na to vyser, Listingu.“ Georg nerozhodně stál, ale pak se dal do pohybu a začal Tomovi pomáhat vykládat kufry a lůžkoviny z taxíku. Zaparkoval kolo do stojanu, který byl k dispozici před budovou, a Tom nakonec pomohl Billovi vystoupit z auta. Postaral se o zaplacení, a pak už se všichni ocitli na ulici.

Georgovi prakticky vypadly oči z důlků, když si uvědomil, koho to Tom podpírá. „Proč je tady? Ví o tom paní Teigeová?“
„Co by měla vědět? Nechystám se adoptovat devatenáctiletýho kluka, Georgu. Už není v centru, pamatuješ? Tak se vzmuž. Pomoz mi to dostat dovnitř. Pak to odtáhneme nahoru.“
„Tome…“ zarazil se Georg a nedokázal od bývalé popové hvězdy odtrhnout oči.
„Pomůžeš nám, nebo ne?“ Zeptal se ho Bill.
„Jo, jasně. Pomůžu,“ řekl Georg a začal pomáhat Tomovi dostat zavazadla do budovy. „On nepotřebuje pomoct?“ Zeptal se Georg.
„Ne, nepotřebuje,“ odpověděl Tom úsečně a nastrkal část zavazadel do starého výtahu. „Vezmi to do třetího patra a vylož to,“ instruoval Georga. V žádném případě by nenechal Billa se svým přítelem o samotě. Když Georg udělal, co mu řekl, Tom vzal poslední kufry a seřadil je do řady pro další jízdu. Jakmile uslyšel, že Georg zavřel dveře výtahu, stiskl tlačítko, aby se vrátil dolů. Naložil Billa a zbytek zavazadel a vyjeli nahoru.
Georg na ně trpělivě čekal. „Dej mi klíče,“ řekl, a když se Tom otočil zády, prohrábl Tomův batoh.
„Co je to za krámy?“ Zeptal se Georg.
„To je Billovo. Klíče mám v přední kapse, Georgu.“
Georg věnoval Billovi rychlý pohled, ale protože zpěvák nemluvil, soustředil se na odemykání Tomových dveří.

„Všechny kufry dáme do tohoto pokoje.“ Tom ukázal na první dveře napravo. Nejprve se soustředil na to, aby Billa dostal dovnitř a odvedl ho do obýváku. Mladík se posadil na pohovku, opřel se a zavřel oči. Pak se Tom vrátil, aby pomohl Georgovi odtáhnout kufry. Jakmile bylo hotovo, stačilo, aby Georg prostě jen odešel, ale ten muž si vysloužil šanci zůstat tu, a to Tom nechtěl.
Na chodbě Tom zašeptal: „Díky za pomoc, ale teď musíš jít, Georgu.“
„Ale no tak. Pan Náladová Celebrita tady nemůže jen tak sedět a trucovat. Vyrazíme do klubu. Co ty na to?“
Tom se neubránil smíchu. „Oceňuju, že ti záleží na tom, aby ses nám pro dnešní večer postaral o zábavu, ale to teď momentálně nepůjde.“
„Tome. Potřebuješ si zašukat,“ řekl Georg.
Tom se cítil zaskočený. „Já si potřebuju zašukat?“ Zeptal se.
„Pokud je pro tebe prioritou hlídání puberťáka, tak jo. Potřebuješ si zašukat.“
„Dobrou noc, Georgu. Šukání je to poslední, co mě zajímá, a ne, nebudeš ho balit,“ podíval se na něj Tom.
„Ale Tome, já se nudím.“
„Kdykoli jindy, jen ne dnes večer. Zavolej mi tak za týden.“
„To myslíš vážně? Pak ho můžu balit?“
„O tom si nech zdát, Hagene. Dobrou noc,“ zopakoval Tom a začal Georga tlačit ke stále otevřeným dveřím. Georg stál rozmrzele na schodišti a zavrtěl hlavou.
„Úplně ses změnil, kámo!“
„A nezapomeň, že jsi slíbil, že to nikomu neřekneš. Díky za pomoc.“
„Co to kurva, Tome! Jsi horší než můj…“
„Tak zatím,“ přerušil ho Tom a zavřel dveře.

S povzdechem se vrátil do obýváku. Bill si ho prohlížel přimhouřenýma očima. „Pojď sem,“ řekl Tom a pomohl Billovi vstát. „Chceš se najíst, nebo spát?“
„Spát, prosím,“ řekl Bill a trochu se zapotácel. „Od tý nehody jsem toho tolik ještě nenachodil,“ zasmál se trochu rozpačitě.
Tom to nekomentoval. Byl Billovým stavem zděšen. Zároveň si však uvědomoval, že si za svou současnou situaci může také sám. Připadalo mu, že odmítl pomoc, takže možná v tom byl ten opravdový zakopaný pes. Každopádně měl v plánu se na to přestat vyptávat, protože Bill si nezasloužil vysvětlovat, jak se věci měly. To, co ho čekalo, bylo mnohem zajímavější. Svým způsobem bylo jeho cílem nechat se vyhodit, protože pak už ho Bill nebude potřebovat a bude se moci o sebe postarat sám.
„Pojďme tě ubytovat.“ Odvedl Billa do svého starého pokoje. Když šel na vysokou, svůj starý nábytek nechal tady, jelikož byt, který dostal, už byl zařízený. Když se nastěhoval zpátky k matce, nemohlo to být pohodlnější. Teď se tu měl ubytovat Bill. Když o tom přemýšlel, bylo to trochu neuvěřitelné. Zároveň ho to nesmyslně těšilo, a to z toho důvodu, že měl Billa opravdu rád a těšil se, až s ním bude moci trávit čas.

„Kde budeš spát ty?“ Zašeptal Bill.
„Tady.“ Tom vzal Billa na prohlídku matčiny staré ložnice.
„To je vodní postel?“ Zeptal se Bill.
„Jo? Proč?“ Pak mu to došlo. „Oh… ve vodní posteli bys byl méně náchylný k proleženin.“
Bill přikývl. „Chtěl jsem si ji objednat. Ale nějak jsem se k tomu nedostal.“
„Jak dlouho jsi bydlel v tom novým domě?“ Zeptal se Tom.
„Necelý týden,“ usmál se Bill. „Mohl bych… si do ní na pár minut lehnout?“ Zeptal se s ostýchavým pohledem.
„Chceš mě snad vyhodit z mý vlastní postele? Ty malá kukačko?“ Zeptal se Tom pobaveně.
Bill se rozpaky začervenal. „Promiň,“ zašeptal. „Choval jsem se jako…“
Tom se nahlas zasmál a vlídně ukázal směrem k posteli. Matrace byla nastavena na co nejmenší vlnobití, protože Tom při větším pohybu dostával mořskou nemoc. Bill se ztěžka posadil a snažil se co nejméně hýbat. Tom hostovi svlékl bundu i boty a opatrně mu pomohl si lehnout.
Bill s povzdechem zavřel oči. „Jako v nebi.“
„Chceš sundat kalhoty?“
„Jo. Ale neměl bych se vrátit do svého pokoje?“ Zeptal se Bill a v jeho tichém hlásku byla jasně slyšet nepatrná naděje, která se nedala přeslechnout.

Tom se kriticky podíval na postel. Byla to manželská postel, na kterou se bez problémů vešli dva dospělí lidé. Otázkou bylo, jak je na tom Bill se sdílením. Tom přesto váhavě navrhl: „Co kdybychom se o ni podělili? Vadilo by ti to?“
Bill se s nadějným zábleskem v očích usmál a lehce pokrčil rameny. „Tak jo, v pohodě,“ řekl nakonec, jako by Tomovi dělal laskavost. Tom mu úsměv opětoval a přemýšlel, co ho k tomu návrhu přivedlo. Nikdy předtím nepožádal žádného jiného kluka, aby s ním sdílel postel. Už jen ta představa byla nemyslitelná; samozřejmě, že nikdy nepožádal žádného kluka, aby s ním sdílel postel! Kdy se tedy tenhle neohrožující vztah s Billem začal takhle vyhrocovat? Upřímně, měl pocit, že to přišlo přirozeně. Možná proto, že Bill působil dívčím dojmem a Tomovi by nevadilo sdílet postel se zranitelnou dívkou – i kdyby to bylo platonické?
Tom se pro sebe usmál a zamířil na chodbu pro batoh. Našel Billův zubní kartáček a pastu a odnesl je do koupelny, aby vše připravil. Rychle si přejel zuby vlastním kartáčkem, odskočil si, a konečně byl připraven vrátit se k Billovi. Mladík už byl pod peřinou.

„Chceš čistý prádlo?“
Bill zavrtěl hlavou.
„Chceš si vyčistit zuby?“
Bill znovu zavrtěl hlavou. „Ne. A myslím, že se budu snažit mluvit co nejmíň, Tome.“
„Okay, můžu ti donést papír a propisku.“
„Díky, ale propisku neudržím v ruce.“
Tom protočil očima. „Já jsem génius. Něco vymyslím.“ Tom se posadil před Billa do tureckého sedu a začal si čistit zuby. „Nemáš žízeň?“ Když Bill přikývl, Tom mu přinesl sklenici vody.
„Přinesu ti peřinu,“ řekl Tom, ale Bill vykulil oči a gestem ukázal na jeho dvojitou peřinu, pod kterou prakticky zmizí, jakmile si lehne. Tom vytřeštil oči. Sdílet postel byla jedna věc, ale sdílet stejnou peřinu byla rozhodně věc druhá. Jenže jeho peřina byla docela velká, pohodlná, a upřímně řečeno, kdyby se k té hromadě lůžkovin přidala i Billova, možná by to bylo už trochu moc. „Fajn,“ souhlasil Tom.
Bill se s úsměvem kompletně zavrtal pod peřinu, konečně připravený spát. Chvíli se na sebe dívali, dokud Billovi neztěžkly oči, a nakonec je zavřel. Jestli byl dnešek nejdelší procházkou od nehody, nebylo divu, že už v sedm spal. Tom ho ještě chvíli sledoval a utěšoval se pohledem na spícího klienta, který měl vůči němu naprostou důvěru.

Tomovi začalo kručet v břiše, a tak neochotně vstal a šel si do kuchyně připravit večeři. Nebyl zrovna profík, co se kulinářského umění týkalo, a tak popadl nějaký polotovar, aby ho ohřál v mikrovlnné troubě. Občas se vrhl na nějaké to vaření, ale většinou tehdy, když měl společnost. Svým způsobem se těšil, až bude vařit pro ně oba. S úsměvem si uvědomil, že možná začal Billa brát jako mladšího bratra. V tuto chvíli to byl nejlepší způsob, jak dokázal popsat pocity, které v něm Bill vzbuzoval. Vždycky si s klienty rozuměl, ale s Billem mu bylo neobyčejně příjemné starat se o jeho potřeby – dokonce i o ty velmi soukromé.
Když byla večeře hotová, Tom ztracen v myšlenkách popadl talíř. Nejraději by se vrátil do ložnice, ale výpary z jídla by mohly Billa probudit, a to nechtěl, když mladý muž právě usnul. Poslušně si sedl do prostorného obýváku. Na jídelním stole ležel jeho notebook a on si vzpomněl, že si chtěl vygooglit Munich Motel.

Otevřel prohlížeč, zadal název kapely, a najednou se objevilo více než milion možností. Webová stránka kapely byla prvním odkazem, takže tam klidně mohl jít jako první, ale on chtěl drby. Chtěl si přečíst názory lidí a při surfování rychle získal několik náznaků toho, co se dělo v době kolem nehody, a i po ní. Bill byl vyhozen z Universalu, z kapely, a i když vedení své důvody přikrášlovalo, bylo jasné, že jeho smlouva byla zrušena kvůli jeho fyzickým omezením; paradox, protože Bill byl ten, kdo kapelu založil, když byl ještě dítě – ostatní členové kapely se postupně přidali, když bylo potřeba více muzikantů. Došlu mu, že Bill kvůli tomu musí být nesmírně rozhořčený. Další důvod k depresi.
Našel fotky Billa z té nehody, které pořídili nějací paparazzi. Vidět ho zraněného bylo dost těžké. V tom autobuse se pořádně potloukl, když uvízl na palandě, která se zřítila. S povzdechem prosurfoval několik galerií s fotkami kapely a zjistil, že Bill za těch relativně málo let, co byla kapela na vrcholu, několikrát změnil vzhled. Musel se ušklíbnout. Nějaké z těch looků si pamatoval, i přesto, že kapelu vědomě nesledoval, stejně mu něco z toho utkvělo v paměti. Bill vypadal na všech fotkách nádherně. Před objektivem mu to nesmírně slušelo, i když nešlo o focení. Vždycky se snažil vypadat co nejlépe a Tom musel uznat, že kdyby si nevybral kariéru zpěváka, udělal by solidní kariéru jako top model.

Nakonec vstal, sedl si na pohovku a zapnul televizi, ale myšlenkami byl v ložnici. Rozhodl se, že nemá smysl se tam nevrátit a nezkontrolovat Billa. Koneckonců už to byly dvě hodiny.
Tiše vešel do ložnice a přiblížil se ke svému hostu. Bill hluboce spal a on si před něj dřepl. Bill měl našpulené rty a svraštělé obočí. Po tváři se mu čas od času rozlily drobné úsměvy a on mu je opětoval. Billovi se zdál sen. Jednou rukou držel peřinu, čímž odhalil kousek zápěstí, a Tom natáhl ruku a jemně pohladil jemné chloupky, které tam měl. Billova ruka sebou lehce trhla a Tom ji šokovaně stáhl. Cítil to! Bill vydal tiché zamručení a jeho čelo se vyhladilo.
Tom opatrně znovu natáhl ruku a dotkl se chloupků v opačném směru a Bill opět zareagoval. Trochu sebou trhl, takže Tom vstal a po špičkách se vzdálil. U nohou postele se začal svlékat. Oblékl si jen krátké pyžamové kraťasy, protože pod těžkou peřinou mu obvykle bývalo horko. Bill nevypadal, že by mu bylo horko. Vypadal velmi spokojeně. Pomalu odkryl peřinu ze své strany postele. Bill stále ležel na stejném místě. Díky rychlým pohybům očí za víčky byla jeho tvář tak živá.

Tom se rozhodl provést ještě několik testů. Stáhl si gumičku, která mu držela dredy v ohonu, vklouzl do postele a pod peřinu, hezky čelem k Billovi. Pomalu otočil jeho ruku tak, aby jeho dlaň směřovala vzhůru. Billovy prsty se maličko ohnuly, jak by to v této poloze bylo přirozené. Jeho ruka a prsty byly velmi krásné. Dlouhé, štíhlé a elegantní; jeho ruka by byla ideální volbou pro manikúru nebo reklamu na šperky. Tom opatrně nechal konečky prstů putovat od jeho zápěstí přes dlaň a propletl jejich prsty. Billovy prsty se reflexivně sevřely a stiskly Tomovu ruku, než se uvolnily a opět povolily sevření.
Tomův mozek se zastavil. Několik okamžiků slyšel jen bílý šum, než to začal zpracovávat. Předstíral to Bill? Nebo byl jen tak přesvědčený, že nic necítí, že tomu skutečně uvěřil? Znovu nechal konečky prstů pohladit Billovy. Ten na podněty zareagoval a z hrdla mu uniklo tiché zasténání. Tom propletl své prsty s jeho a uvelebil se. Jeho myšlenky se toulaly všude možně, když se snažil usnout. Jeho palec chvíli kreslil jemné kroužky po černovláskově ruce, dokud se jeho pohyby nezklidnily a Tom neusnul také.

autor: Maria Dane-Edwards
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original