autor: Evil
Bill se zapotácel a málem se skácel ze stoličky. Jen tak tak, že se zachytil okraje stolu. Měl pocit, jako by mu někdo vysával kyslík z plic. Nebo že mu nějaké obrovské, těžké monstrum sedí na hrudi. Lapal po dechu a myslel, že omdlí. Zasraná úzkost… „Billi…“ pohladila ho Anett po paži a opatrně ho chytila. „Jsi…“ polkla slzy. „Jsi v pořádku?“
Bill jen okamžitě nesouhlasně zatřásl hlavou, a pak se v slzách podíval na Anett. Moc dlouho ale ten pohled nevydržel. Odvrátil se a opět se schoval do zdánlivého bezpečí svého ebenového závoje. Jako by jej snad nikdo nemohl spatřit. Hlavně spatřit jeho vlastní pocity…
‚„Jak…“ polkl. „Jak ses to dověděla?“ jen vydechl, a pak se silou oběma rukama chytil za srdce, které mu neskutečně silně a bolestivě bilo. Myslel, že mu vyletí z hrudi. Ach bože, mám infarkt… Slaná krůpěj potu, která mu z čela stekla až na rty, jej v tom jen utvrzovala.
Anett si povzdychla. „Viděla jsem na tobě, že někoho miluješ. Nejdřív…“ vzdychla si a trochu pevněji stiskla čelist, jak se jí chtělo plakat. „Nejdřív jsem si bláhově myslela, že ses snad zamiloval do mě…“ hořce se uchechtla. „Že ty tvoje pocity, který jsem na tobě viděla… ach jo… že patří mně…“ opět se odmlčela. Billovi bylo opravdu nevolno. Slabo… cítil se jako největší sobec na světě.
„Anett, já…“ Chtěl něco říct, i když vlastně vůbec netušil, co. Anett jej ale přerušila slabým mávnutím ruky, které se zdálo tak ledabylé. To máš fuk, kámo… neřeš. Chtěla se hystericky rozesmát. Následně mu jeho roztřesenou ledovou dlaň sevřela v té své. Ten pocit blízkosti a kontaktu… alespoň na okamžik…
„Vycítila jsem to z tebe… už jak jsi mi vyprávěl, jak jste se s Tomem odcizili. Jak máš pocit, že se sami sobě vzdalujete. Viděla jsem to na tobě. Je mi jasný, že vztah dvojčat je o dost intenzivnější než u ostatních sourozenců, ale tohle… tohle bylo ještě na vyšší úrovni. Cítila jsem tu neskutečnou vzájemnou… potřebu. Potřebu blízkosti… a… touhu… snad… nadpozemskou…“ sklopila pohled. Bill jen zalapal po dechu. „Uvědomila jsem si to, když jsem viděla poprvé Toma. Když tě tu hledal. Měl o tebe takový strach. Zatraceně, ale takový, že jsem ten strach na sobě pocítila. Moc dobře věděl, že jsi v nebezpečí. Prožíval vše s tebou. Tak neskutečně se třásl, pořád se rozhlížel, jako by jej někdo sledoval, nebo jako by snad v naději čekal, že tě někde zahlédne. Chvílemi jsem myslela, že se tu skácí. Ta neskutečná naléhavost. To něco, co měl v očích, když o tobě mluvil…“ Anett se celá rozechvěla a sama si načepovala půllitr piva. Žíznivě se napila, až vyprázdnila téměř polovinu obsahu.
Bill se z té vzpomínky roztřásl a znejistěl. „Tak moc mne mrzí, že jsem v tobě vzbudil naději, Anett…“ koktavě ze sebe vypravil a opět se jen díval do země. „Opravdu moc. Nedokážu to ani popsat. Ani si už nevzpomínám, v jakém stavu jsem byl… ach jo… nemůžu říct, že toho lituji… i když… vlastně svým způsobem ano. Ale ne kvůli tobě. Zatraceně… jen jsem… to nečekal. Nikdy se mi to nestalo… a nikdy bych Toma nepodvedl. Ještě navíc, abych ublížil i někomu dalšímu… moc mne to mrzí, protože si tě moc vážím. Mám tě moc rád, Anett.“
Sakra sakra sakra… co jsem to, kurva, provedl… Bill se chtěl propadnout do země. Cítil se tak příšerně, jako nikdy dříve.
„Ty moc dobře víš, co k tobě cítím, Billi… ale ty za to nemůžeš,“ usmála se smutně a stiskla mu dlaň. „S Tomem jste úžasný pár. Tolik lásky jsem mezi dvěma lidmi ještě nikdy neviděla… myslela jsem si, že to snad ani není možný, ale vy dva jste mě vyvedli z omylu,“ usmála se, ale hned jí úsměv trochu zvadl. „Jen kdyby…“ špitla a trochu se odvrátila.
„Jen kdybychom nebyli sourozenci a nejednalo by se o incest…“ vydechl Bill zkroušeně. Anett jen nepatrně kývla.
„Vždyť vy dva nemůžete mít spolu dementní dítě… nikomu tím neubližujete, tak to všem může bejt snad u prdele, ne?!“ vyjekla náhle Anett, ale pak si uvědomila, že vykřikla až moc hystericky.
Bill se tiše zasmál. „Jo… ale vysvětluj to těm moudroprdům… nebo mudroprdům… jak se jim vůbec říká… hlavně tady na vesnici…“
Anett jen kývla. Po chvíli špitla: „Je to nespravedlivý.“
Bill těžce vydechl. „Je to nespravedlivý.“
Anett se po chvíli trapného a tíživého ticha musela zeptat. „Co rodiče? Jak ti to vzali?“
Bill se otřásl. „No…“ polkl a chtělo se mu utéct někam hodně daleko. Nejlépe až do Tomovy náruče. „Nejdřív to pro ně byl šok. Gordon… tedy… nevlastní táta… to nejdřív moc nepobral. Byl z toho snad víc v šoku než my dva. Pěkně nás seřezal,“ zasmál se Bill, ale Anett se jen zděšeně zadívala do Billovy tváře. „Ale pak se nám hned omluvil, když si uvědomil, že za to vlastně nemůžeme a že se nechal jen strhnout vlnou emocí. Je to skvělej chlap. Jinak bychom ho mámě neschválili,“ usmál se šibalsky. Anett měla spoustu doplňujících otázek, ale nechtěla Billa přerušovat, když se konečně rozpovídal. „No a máma… ta se chudák zhroutila. Ale myslím, že se s tím smířila. Jen se musela taky smířit s tím, že se od nás nedočká vnoučátek,“ bezstarostně se na Anett usmál a pokrčil rameny, jakože to se přeci může stát každýmu…
Anett měla ale trochu hřejivý pocit na duši z toho, že se jí Bill konečně otevřel a že se to před ní nesnažil skrývat. I když si uvědomila, že její osobní problémy jsou opravdu banality oproti tomu, co Bill s Tomem zažívají téměř denně. „Děkuji Billi, že ses se mnou o to podělil,“ usmála se a opět mu stiskla jeho ledovou dlaň.
„A já ti děkuji, že nám pomáháš v tý…“ Bill se opět zakuckal, spíše už vyčerpáním… „v tý hnusný sračce, co se nám stala,“ smutně se usmál, ale nedovedl se Anett podívat do očí.
„Doufám, že ten zmrd shoří v pekle!“ zasyčela vztekle Anett.
„Tak moc si toho vážím… oba, i s Tomem si toho neskutečně vážíme, co pro nás děláš a jak nás podporuješ…“ usmál se a velice rychle se jí podíval do tváře. Ani nevěděl, jestli si toho Anett všimla.
„To nemáte vůbec zač…“ sklopila pohled. „Opravdu nejsi jedinej, komu ten zmrd ublížil,“ povzdychla si a otřásla se hnusem, který se jí hned vybavil.
„Omlouvám se…“ po chvíli špitl Bill.
„Ne… v pořádku. Tebe vyloženě přepadl. U mě to bylo tak, že si navyšoval nároky… postupně. Takže jsem se na to mohla připravit… alespoň trochu… a hlavně… připadám si jako kurva, protože jsem si za to nechala zaplatit,“ Anett se trochu zakuckala, protože se jí jen při té představě/vzpomínce zvedl žaludek.
„V pořádku?“ zeptal se po chvíli Bill.
„J-jo… jsem v cajku…“ jen vydechla a musela si okamžitě svlažit vyprahlé hrdlo douškem piva. „Kdybych neměla tak vysokej nájem, nikdy bych to neudělala, ale… nechtěla jsem skončit pod mostem. A bývalý majitel baru nechtěl, abych tu přespávala. Ach jo. Teď už je to lepší. Mám slušnej byt za přiměřenej nájem a už nemám plat jako na začátku,“ usmála se na něj.
„To je dobře. My s Tomem děláme, co se naskytne.“ Pak si ale hned povzdychl. „Ale teď… v poslední době je to na hovno… zdraví nám oběma hapruje. Já měl nervy na dranc, nemohl jsem dva roky pořádně jíst… musel jsem se spoléhat jenom na maminčinu pomoc… připadal jsem si jak bulimik,“ odfrkl si Bill. „Pak se u Toma projevila schizofrenie,“ sklopil pohled. „A je to asi vážný… i když se někdy zdá úplně v pohodě. Ze začátku to tak v pohodě nebylo… a hlavně…“ semkl víčka a snažil se uklidnit. „Hlavně si myslím, že Tom se snaží přede mnou svoje problémy skrývat. Nechce, abych si o něj dělal starosti. Prej mi už ublížil dost.“ Trhaně se nadechl. „Jo… ublížil mi… šíleně, ale…“ polkl a chtělo se mu plakat. „Ale ubližuje mi i tím, že nevím, jak mu můžu pomoct.“
Anett viděla, jak se o tom Billovi špatně mluví. „Ale nechci tě tím zatěžovat… ty to taky nemáš jednoduchý,“ usmál se Bill, ale oči nezvedl. Anett jen pozorovala jeho husté, světle hnědé řasy, jak se třepotají silou, kterou zadržovaly slzy. Tiše obešla bar a přitáhla si jednu barovou stoličku těsně naproti Billovi. Posadila se na ni, takže teď se její tvář téměř dotýkala té Billovy.
Anett jej jemně pohladila po tváři a zabořila mu ruku do neupravených, zplihlých a lehce zvlněných vlasů. Bill se polekal a skoro ze stoličky spadl. Vytřeštil oči. „Co to…“ vypískl, hlas se mu zlomil leknutím.
„Víš, že takhle… bez líčení… jsi o moc krásnější?“ špitla zastřeně Anett a opatrně se k Billovi přibližovala až skoro na milimetry.
„Co?“ jen vyděšeně ze sebe Bill vymámil. „Pro… promiň… musím… já musím jít domů… bude… ten… soud…“ skoro se zakuckal Bill a téměř se opravdu ze stoličky zřítil na ledovou dlažbu. „Omlouvám se, Anett… moc se ti omlouvám… musím… jít…“ hodil na bar bankovku, která těžce přesahovala útratu, a utíkal domů. Anett jen za ním zkoprněle zírala. Až si po pár minutách uvědomila, že vlastně zírá do prázdna.
Já jsem taková blbá kráva…
autor: Evil
betaread: J. :o)
