The Assignment 7.

autor: Maria Dane-Edwards

Druhý den ráno se Tom probudil sám. Posadil se a jeho srdce se rozbušilo jako o závod. „Bille?“ Zavolal. „Kurva…“ Bill ho neslyšel, ani když volal hlasitěji. Vstal z postele a snažil se přinutit mozek, aby se probral ve stejném tempu, ale automaticky začal hledat černovláska po bytě. Našel ho hned, jak sedí u stolu v obývacím pokoji a pracuje na svém notebooku. Už si uvařil kávu a Tom si jen povzdechl, když se opřel o otevřené dveře.
„Dobré ráno,“ pozdravil.
Bill vzhlédl a přestal psát.
„Dobré ráno.“
„Jak se cítíš?“
„Dobře,“ řekl Bill. „Uklidil jsem pokoj. Včera jsme měli party!“
„Byl jsi opilej,“ podotkl Tom a zkřížil ruce na prsou.
„Myslím, že to jsme byli všichni.“ Bill pokračoval ve psaní.
Tom přivřel oči a zakroutil hlavou. „Zvládl ses převléknout a tak?“
„Jasně,“ řekl Bill. Dnes ráno Tomovu pomoc očividně nepotřeboval. Vůbec ne.
„Jsi v pohodě? Všechna ta aktivita tak brzo ráno.“
„Tome…“ Bill přestal psát. „Musíme si o něčem promluvit.“
„Myslím, že by ses měl vrátit do postele. Není ti moc dobře,“ řekl Tom sarkasticky.
Bill na Toma upřel oči. „Prosím?“
„A neměl by ses vyčerpávat chozením do kuchyně a zpátky, jako jsi to dělal dnes ráno. Divný je, že jsem tě ani neslyšel.“
„Možná jsem byl hodně potichu…“ zvedl Bill varovně obočí.

Tom přestal hrát tuhle hru a usmál se, když přišel blíž. „To je dobře. O čem jsi chtěl mluvit?“ Posadil se na židli vedle Billa a soustředil se na mladého muže.
„Já…“ Bill si prohrábl vlasy a pokrčil rameny. „Myslím, že se to možná zlepšuje.“
„Máš pravdu,“ usmál se Tom a natáhl ruku, aby Billa pohladil po zátylku. „Ale nevyhodím tě jen proto, že je ti líp. Tohle není hotel. Tohle je můj domov a já jsem tě pozval, abys tu zůstal.“
„Tome…“ odkašlal si Bill a Toma zaplavila nečekaná vlna strachu.
„Chceš odejít? To se mi snažíš říct?“
Bill se rychle narovnal. „NE!“ Pak se sesunul.
„Chceš mi říct, že chceš zůstat – i když je ti líp?“
„Tome…“ zaprosil Bill a Tom sevřel rty, aby mu naznačil, že už ho nebude přerušovat. Jeho ruka pohladila hebké vlasy, na které narazil, když pokračoval v laskání Billa.
„Chci ti říct, že se mi daří líp. Cítím se dobře. To… to kvůli tobě,“ zašeptal Bill tiše.
Tom se usmál a chytil Billa za ruku, ale zpěvák ji setřásl. Bill vstal, chytil se opěradla židle a intenzivně se na Toma díval. Pak se sklonil a věnoval mu polibek na rty. Pevný krátký polibek. Bill byl očividně čím dál nervóznější, a tak Tom rychle vstal a přitáhl si ho k sobě. Cítil, jak se Bill zhluboka nadechl a zdálo se, že se uklidňuje.

„Můžeš zůstat. Tak dlouho, jak budeš chtít. I já se díky tobě cítím dobře. Říkal jsem ti to už včera.“
„A já tě slyšel,“ řekl Bill a sevřel ho pevněji. „Jen jsem se potřeboval ujistit, že to myslíš vážně.“
„Já názor nezměním, Bille. Nikdy s tebou nevyjebu, jasný?“
„Okay.“ Bill se znovu zhluboka nadechl.
„Převlékl ses úplně sám?“
„Jo…“ odpověděl Bill. „Zvládám se obléknout sám… nezvládám to, jenom když potřebuju tvou pomoc.“
„To je skvělý. To dává dokonalej smysl,“ odpověděl Tom a usmál se Billovi do vlasů. „A tehdy ti pomůžu já.“
„Možná bychom mohli dát pár cviků.“
„Potřebuješ to? Rád ti s tím pak pomůžu. Chceš snídani?“
Bill, kterého změna tématu nerozhodila, přikývl. „Jo.“
Tom přikývl také a šel se podívat do kuchyně. Podle očekávání to tam vypadalo katastrofálně, ale on jen naplnil myčku, zbytek nechal na později a místo toho udělal snídani pro sebe a Billa. Také potřeboval hodit zbytek oblečení do pračky, ale to bude muset počkat.

Tom vše připravil a na stůl vedle Billa položil ovocný salát. Přinesl si šálek kávy a posadil se. Bill odložil vše, co dělal na svém notebooku, a s chutí se pustil do jídla, přičemž se většinu času díval na Toma. Tom jedl pomaleji, pozoroval Billa a toužil se ho dotknout. Natáhl se a položil ruku na Billovu volnou. Černovlásek jeho ruku otočil a jejich prsty se propletly; tiché porozumění náklonnosti, která mezi nimi sílila.
Tom jeho ruku lehce stiskl. Bill to neopětoval a Tom se usmál. Černovlásek znovu předstíral slabost.
Po snídani šel Tom do svého malého pokoje pro hosty, který se nyní změnil v místnost na skládání a věšení vypraného prádla. Otevřel okno, složil již suché oblečení a pověsil poslední várku. Bill stál, díval se a smál se na Toma, vyhrožoval mu, že mu změní status z osobního asistenta na hospodyňku. Tomovi se to líbilo a hodil Billovi do obličeje mokré tričko.
Když byl Tom s prací hotov, vyšli oba ven na malý dvorek. Oba si zakouřili a jen tak si užívali pohodovou procházku. Bill se uvelebil pod Tomovou paží a objal ho kolem ramene. Mladý zpěvák šel mučivě pomalu.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Tom. Zdržel se důvěrnějšího chování. Lidé je mohli pozorovat z oken a on nechtěl ani jednoho z nich vystavovat jejich zkoumavému vyzvídání. Přesto neodolal a vtiskl Billovi polibek na spánek a radoval se z vlastního štěstí.
„Jsem unavený, Tome,“ řekl Bill a otočil se k němu čelem. Rukama uchopil obě klopy jeho rozepnuté mikiny. „Pojď se mnou do postele,“ dodal.
Tom se kousl do rtu a přikývl. „Okay.“ U Billa bylo vždycky moudré dostatečně analyzovat, co přesně má na mysli.
Vrátili se zpátky, Tom mu pomohl do výtahu a nechal ho opřít se o své tělo, zatímco jeho ruce volně visely podél boků. „Potřebuješ vitamíny, Bille,“ řekl Tom.
„Přestal jsem brát léky proti bolesti. Všiml sis toho?“ Odpověděl Bill.
Ano, Tom si toho všiml, ale vlastně na to zapomněl. „Bolí tě něco? Ty prášky, co jsi bral, měly zanechat nějaké abstinenční příznaky?“
„Nebral jsem je dostatečně dlouho.“ Bill se podíval na Toma a ten mu pohled opětoval. Jakmile se vrátili do bytu, Tom mu pomohl zpátky do ložnice. Pak dlouhými kroky došel do koupelny a ze skříňky vytáhl lahvičku. Lahvička obsahovala padesát pilulek, a když je Tom vytřepal, aby je spočítal, chyběly jen čtyři. Tom se zhluboka nadechl a zavřel oči. Bill tyhle prášky vůbec nebral. Do jeho krevního oběhu se dostaly jen ty, které mu dali sestra a Tom. Byl Billův strýc zodpovědný za to, že mu předepsali prášky, které nepotřeboval? Tohle byla pořádná sračka. Tom vrátil prášky do lahvičky a vrátil se k Billovi, který se akorát svlékal. Bylo na čase si vážně promluvit.

***

„Bille?“ Tom přestal mluvit, protože Bill se svlékl do spodního prádla a ten pohled Tomovi vždycky zblbnul mozek.
„Jo?“ Černovlásek vzhlédl a jeho tvář byla neutrální.
Tom vešel do pokoje a klekl si před Billa, který seděl na okraji vodní postele. Položil ruce na jeho drobná kolena, jemně je pokrčil a zeptal se: „Co chceš?“
„Chci tu zůstat s tebou.“
„Proč?“
„Mám tě rád,“ přiznal Bill.
„Dobře. Tak to jsme se někam posunuli,“ řekl Tom a podíval se Billovi přímo do očí. „I já chci, abys se mnou zůstal. Mám rád tvou společnost. Jen přestaň s těmi hrami.“ Bill uhnul pohledem a kousl se do rtu. „Rád se o tebe starám.“
„Tak se o mě starej. Nechtěj po mně, abych si o to říkal.“
„Nebyl bys šťastnější, kdybys mohl dělat věci sám? Sám víš, že už jsi na tom dost dobře.“
„Já…“
„Bille, nejsi fyzicky nemocný. Nemám radost z toho, že se snažíš si přitížit.“
„Ale já tě potřebuju,“ zaskřehotal Bill.
„Já vím a taky mě máš,“ řekl Tom. Když se podíval dolů, uvědomil si, co říká.
„Jsi gay?“ Zeptal se Bill.
„Ne… teda… možná,“ dodal Tom rychle.
„Máš mě rád tímhle způsobem?“ Naléhal Bill.

Tom se zadíval Billovi do očí, spontánně se naklonil dopředu a zachytil jeho rty v pevném polibku. Couvl, ale v tu chvíli se mu po tom pocitu zastesklo a znovu se naklonil dopředu, aby si ukradl další. A další, dokud mu Bill neomotal ruce kolem krku a nestáhl ho s sebou na postel. Tom přistál na Billovi a okamžitě se přitiskl k jeho tělu. Rukama objal Billovu tvář a přijímal další hladové polibky z jeho sladkých úst.
„Chci tě,“ zašeptal Bill s přerývaným zasténáním a obtočil své dlouhé nohy kolem jeho těla.
Tomův dech se zachvěl na Billově kůži. „Tak to mě budeš muset vyhodit, Bille.“
„Máš padáka,“ papouškoval Bill.
Tom se zasmál. Bill teď zjevně nepoužíval mozek. „Pane Kaulitzi. Vždyť jste mi za poslední dva dny ani nezaplatil.“
Bill se roztomile zachichotal a spiklenecky řekl: „Nejsi profík, Tome. Můžu si dělat, co chci.“ Tom se naklonil a kousl ho do rovného nosu. Bill natáhl ruce, popadl Toma za dredy a stáhl ho zpátky.
„Jsem grafickej designér, Bille. Takže jsem profík.“
Bill se na něj zadíval. „Pak ten jedinej neschopnej jsem já.“
„Ty jsi profesionální hudebník. Těžko budeš neschopnej.“
„Neumím hrát na žádný nástroj,“ připomněl mu Bill.
„Tvůj hlas je nástroj. Jak je na tom zbytek kapely se zpěvem?“ Zeptal se ho Tom.
„Hm…“ zaváhal Bill.
„Líp než ty?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne. Byl jsem nejlepší.“
„Tak vidíš! Ať se ten imbecil Lieberkind pokusí zvládnout tvoje písničky.“

Bill se k němu znovu přitiskl. „Jsi dobrej pro mý ego, Tome. Kasper nedokáže trefit stejný tóny jako já. Budou muset zmasakrovat moje zasraný písničky, aby je uzpůsobili jeho hlasu.“
Dobře. Potřebuješ hodně ega, Bille, pomyslel si Tom. Tom ho políbil, a pak ho líbnul na krk. „Tvůj krk je tak elegantní,“ zašeptal Tom. „Jako labutí.“
Bill polkl. „Děkuju.“ Naklonil labutí krk – jak ho Tom láskyplně pojmenoval – a vrhl zvědavý pohled do rohu Tomovy ložnice. „Co tam dělá ta kytara?“
Tom se po několika vteřinách zamračil. „Jaká kytara? Oh!“ Odvalil se z Billa a nechal oči zabloudit ke staré kytaře. „Vlastně jsem na ni nehrál od doby, co mi umřela máma.“
„Tvoje máma je mrtvá?“ Zeptal se Bill s vytřeštěnýma očima.
„Jo. Bydlela tady. Teď tu bydlím já.“ Podíval se na Billa a zeptal se: „Chybí ti rodina?“
„Zatím ne!“ Ujistil ho Bill. „Stýská se ti po mámě?“
„Každej den, ale každým dnem je to snazší. Péče o tebe a o ostatní klienty mi pomáhá překonat smutek.“
„To je mi líto,“ řekl Bill, a pak se zatvářil, jako by ho to téma nudilo. Což bylo v pořádku. Tomovi se o tom také nechtělo mluvit a vrhl se na další líbací misi, které Bill s radostí vyhověl.

Tom se zabořil hlouběji do Billova poddajného těla a spokojeně se usmál, když ucítil, jak Billova boule ztvrdla. „Když vezmu v úvahu, jak hubený jsi, jsi vcelku dobrej polštář,“ zažertoval Tom.
Bill si povzdechl a zahučel. „Nemáš pocit, že jsem tě v něčem tak trochu podvedl?“ Zeptal se náhle.
Tom zvedl hlavu. „Vím, že jsi mě trochu podvedl, ale taky vím, že mě opravdu potřebuješ.“
„Já tě opravdu moc potřebuju. Ani nevíš, jak moc jsem vděčnej za to, že centrum vybralo právě tebe, aby ses o mě postaral.“
„Já taky,“ řekl Tom a láskyplně Billa políbil. „Bille…“ řekl.
Bill se soustředil na jeho oči. „Co?“
„Líbíš se mi tímhle způsobem… ale vždycky jsem byl s holkama, takže…“
„Možná jsi bisexuál a jen sis to neuvědomil, dokud jsi nepotkal mě?“
Tom se ušklíbl nad Billovou namyšlenou sebedůvěrou ve vlastní sexuální schopnost. „Možná. Ale já si na škatulky moc nepotrpím, víš?“
„Fajn,“ řekl Bill a usmál se. „Jen… mě nepodváděj, Tome. Myslím, že bych nezvládl, kdyby ses se mnou rozešel.“
Tom si ho přitáhl k sobě. „Rozešel? Nevíš, kdy se zamiluješ. Prostě to uděláš, ať se ti to hodí, nebo ne.“ Bill měl tak sladkou představu o zamilovanosti. Tom ho něžně objal ve svém náručí a zpěvák zasténal rozkoší.

„Tome, Tome, Tome,“ prozpěvoval si tiše. „Jsem z tebe tak nadržený.“¨
„Mmmm,“ usmál se Tom do jeho krku. „Došlo mi, že to nebude mikrofon v tý kapse.“
Bill se zachichotal. „Mimochodem, můj mikrofon je fakt super.“
„Jak to?“ Zeptal se Tom.
„Má tvar penisu, ale je zamaskovaný třpytkami a kamínky,“ mrkl Bill, čímž dal Tomovi najevo, že si dělá legraci.
„Ty zpíváš do vibrátoru?“
Bill ho plácl. „Kartáče na vlasy mi v mládí, kdy jsem pózoval před zrcadlem, moc neseděly.“
„A začal jsi s tím brzo?“
„S vibrátory?“ Bill zvedl propíchnuté obočí.
„Ne… a začal?“ Musel se Tom rychle zeptat. Obrazy, které se mu v mysli vytvořily, se krátce změnily ve zvrácenější.
„Tome!“ Bill ho znovu plácl.
„Ne s kartáči na vlasy. Se zpíváním?“
Bill zavrtěl hlavou a trochu rozrušeně mávl rukou. „Změnil jsi téma!“
„To ty jsi začal mluvit o svých super mikrofonech…“
Bill zakroutil hlavou a podíval se na Toma lesklýma očima.
„Nelam si s tím hlavu, Bille. Já se s tebou nerozejdu.“
Bill polkl, ale jeho oči se dál leskly. „Okay. Budeš můj přítel?“
„Jo, budu,“ řekl Tom s úsměvem. „Ale jen když mi za to nebudeš platit.“
„Fajn, nedám ti ani zkurvenej cent.“

Tom se usmál. „Ale možná přijdu o byt – teď, když jsem úplně bez práce.“
„Tome,“ řekl Bill. „Podělím se s tebou o náklady na bydlení. Až si najdeš novou práci, budu si zase žít jako princezna.“
Tom se ušklíbl. „Měl jsem práci, Bille. Asi před dvěma dny? Pamatuješ?“
„Příhodně jsem zapomněl. Proč mi nezahraješ?“
„Cože? Vždyť jsi právě řekl, že chceš mít sex!“
Bill se odtáhl a zašeptal: „Já s tebou nebudu mít sex, Tome. Žádný péro v mým zadku.“
Tom tupě zíral. „Ehm… oh… okay.“
„A já jsem výslovně neřekl, že s tebou chci sex.“
„Jsi tvrdej… a já taky.“
„Tome, jsem si jistej, že ti to došlo, ale… já,“ řekl Bill a kousl se do rtu.
Tom se na něj podíval, přečetl si řeč jeho těla a snažil se z rovnice vyškrtnout vlastní nadrženost. „Jsi panic,“ usoudil náhle. Billovy oči se rozšířily a Tom přikývl. „Takže Kasper nebo jak se jmenuje, tě prostě pravidelně šikanoval, aby ses s ním vyspal?“
Bill odvrátil zrak a záře v jeho očích byla najednou pryč. „Jsem teď hodně unavený a…“ řekl Bill, a Tom se od něj bez komentáře odtáhl.

Když si Bill uvelebil, zavřel oči a přitáhl si peřinu pod bradu, oči měl rozšířené a mozek zjevně překročil povolenou rychlost. „Vrať se ke mně do postele, Tome,“ požádal ho Bill tiše. Tom na okamžik zaváhal, ale udělal, o co ho požádal. To bylo to, co chtěl i on, a o pár vteřin později už byl svlečený a přitisknutý k Billovi.
„Jsi dobrej?“ Zeptal se Bill a navázal na situaci předtím, než se jejich rozhovor změnil v trapný. „Ve hře na kytaru?“
„Hraju na ni už od dětství. Celkem jo… prý nadprůměrně.“
„Hm…“ řekl Bill a přitlačil zadek pevněji do Tomova rozkroku. „Chceš mi ho vyhonit?“
Tom políbil Billa na zátylek a zašeptal: „Chci poslouchat, jak si to děláš sám.“ Billův drobný výkřik přiměl Toma k úsměvu. „Okay – možná jindy.“
„Potřebuješ se udělat, Tome?“
„S tím si nedělej starosti a užívej si mojí erekce, dokud drží.“
Bill se tiše zachichotal: „Asi bys chtěl, abych ti to udělal, jako jsi to párkrát udělal ty mně, co?“
„Ve sprše to bylo docela dobrý, a dle mého názoru je soucit podstatou duchovního života.“
„To zní skvěle, Tome. To sis právě vymyslel?“
„Ne, to Dalajláma.“
„Máš připravenou sbírku jeho haiku?“
„Tweetuje je každej den.“
Bill se poškrábal na hlavě. „Okay…“
„Mimochodem, nejsou to jen kecy.“
„Když to převyprávíš slovně, tak jsou.“
„Neměl by sis odpočinout a být zticha?“
„Ne, to byl tvůj nápad,“ řekl Bill a hlas se mu v tu chvíli zlomil.
Tom se tiše zasmál a políbil ho do vlasů.

***

Zdálo se, že dny plynou příjemným tempem. Pokud se Bill rozhodl, že může normálně chodit nebo zvedat ruce, bylo to čistě kvůli jeho náladě, a jeho nálada se zlepšovala. Jeho deprese vystrkovaly své růžky méně, protože mladý muž byl stále šťastnější, jelikož žil s Tomem. Tom také řešil méně věcí a Bill chodil sám na záchod. Tomovi se však stále dostávalo té příjemné věci ho koupat. Při této příjemné činnosti si mohli navzájem honit, a zároveň se hlasitě líbat.
Tom si nebyl jistý, zda se v nejbližší době dostanou někam dál. Což bylo v pořádku. Měl toho nejmilejšího přítele, který mu v noci zahříval postel a zpříjemňoval mu dny, které se staly velmi pestré a zábavné. Bill do jejich vztahu a domova věnoval poměrně dost peněz. V podstatě platil všechno, co jen vzdáleně připomínalo účty, a Tom platil veškeré jídlo. Bill prodal svůj dům a všechny jeho věci se nyní snažily spřátelit s Tomovými, a co nebylo potřeba, prodali. Billovy věci byly všude a Tomovi se líbilo, jak se mísí s jeho věcmi. Jeho úkolem bylo samozřejmě za Billem uklízet, jelikož on vůbec neviděl nepořádek, který vytvořil, dokud ho na něj Tom neupozornil, a nakonec pro něj bylo jednodušší věci prostě posbírat, než čekat, až se o to Bill pokusí. V této oblasti Bill vůbec netušil, jak si uspořádat život.

Bill přiměl Toma, aby mu zahrál na kytaru, a Bill si s ním broukal, jak nejlépe uměl.
„Jsi lepší, než si jsi říkal,“ řekl Bill Tomovi jednoho odpoledne. Tom pokrčil rameny a snažil se pochopit písničku, k jejímuž napsání našel Bill inspiraci. Texty mu šly dobře a Tom si rád brnkal riffy a další drobné hudební kousky, které si vymýšlel. Bill přikývl a usmál se. „To vážně jsi.“
„Když to říkáš,“ řekl Tom.
„Právě jsem to řekl, Tome.“ Bill se na několik okamžiků zamyslel. „Slyšel jsi někdy nějakou naši písničku?“ Zeptal se.
Tom se na něj nechápavě podíval.
„Měl jsem pocit, že naši kapelu moc neznáš… měl jsem pocit, že neznáš kapelu, ani mě, a nejspíš ani písničky.“
„Co? Jako když jsme se potkali?“
„Jo, Tome. Když jsme se potkali,“ upřesnil Bill.
„Nedokázal bych vyjmenovat jméno jediné vaší písničky, ani kdyby na tom závisel můj život. Promiň. Jsem spíš na rap. Nebo dřív jsem byl. Teď si nejsem jistej, co se mi líbí.“
„To proto, že tě ovlivňuju svou pořádnou hudbou.“
Tom přikývl, ironicky se na něj usmál a vybrnkal další akordy. „To bude tím no. Teď jsi na to fakt kápl,“ posmíval se Billovi, ale černovlásek ho neslyšel. „Vážně by sis měl pořídit naslouchátko,“ řekl hlasitě.

„Mmhm… okay,“ zabručel Bill a složil pod sebe dlouhé nohy.
„Cože?“
„Co?“ Bill otočil hlavu a zadíval se na něj. „Asi bych si měl pořídit naslouchátko.“
Tom se natáhl a objal Billa kolem ramen. „Kdybys to udělal, byl bys v šoku, jak všechno zní.“
„Myslíš?“ Zeptal se Bill a palcem si nezaujatě třel nos.
„Drobnosti jako… jak zní zmačkání papíru. Třeba jak teče káva z kávovaru. Já, jak sténám ve sprše…“ podíval se na Billa s očekáváním, ale ten se jen usmál, „…nebo slyšet tu zasranou pointu!“ Uzavřel Tom a zasmál se.
„Slyšel jsem tě,“ řekl Bill a usmál se na něj. „Chtěl jsi někdy být profesionální hudebník?“ Zeptal se o chvíli později.
„Ne. Chtěl jsem být grafik.“
„Oh, a co jsi chtěl dělat, kdyby ses jím stal?“
„Vlastně jsem chtěl navrhovat obaly.“
Bill se usmál a přikývl. „To zní vážně super.“
„Ne obaly na cédéčka, Bille. Obaly na desky.“
„Ale ty se nedě…“
„Stále se dělají. Aktuální desky se vyrábějí pro vybrané kupce a potřebují je DJové. Možná dokonce najdeš svoje vlastní cédéčka v LP verzích.“

„I tak ale nemůžeš jen tak říct, že chceš navrhovat obaly desek, a čekat, že se objeví takoví jako U2 nebo Coldplay a vyžádaj si tvůj talent,“ zašeptal Bill chraplavě a odkašlal si.
„Byl jsem – a pořád jsem! – docela dobrý v tom, co dělám. Jenže když jsem odpromoval, v tomhle oboru nebyla žádná práce.“
„Hm… takže jsi nejen talentovaný, ale také chytřejší, než jsem si myslel,“ zašeptal Bill.
Tom zakroutil hlavou.
Bill si načechral vlasy. „Kde jsme to skončili?“
Tom začal zpívat frázi, na které pracovali, a Bill se na něj zvláštně podíval. „Co?“
„Ty zpíváš?“
„Právě jsem zpíval.“
„Zpíváš dobře. Já ne…“ Bill se odmlčel a zmateně se na něj podíval. „Mohl bys zpívat moje písničky.“
Tom si olízl rty. „Vážně?“
„Nedokážu zpívat, Tome,“ pokrčil Bill rameny.
„Zkus mi tu písničku zašeptat a já budu brnkat hodně potichu. Opravdu bys měl zpívat ty. Ne já.“
„Počkej, chci si to nahrát do laptopu. Mám k tomu mikrofon.“
„Bille…“ řekl Tom ustaraně, ale ten už co nejrychleji kráčel do svého pokoje.

Tom odložil kytaru a šel se podívat, jak se Bill horlivě přehrabuje v kufrech. Všechno jeho oblečení teď viselo na ramínkách ve skříních, které dominovaly celému pokoji, ale to nevadilo. Jeho pokoj v podstatě sloužil jen pro jeho oblečení. Teď už jen v několika málo jeho kufrech byly zbytky věcí – například mikrofon k počítači.
„Našel jsem ho. Kámo, to bude super,“ pronesl jeho slabý hlásek. Tom, který už byl zvyklý, si všiml, že Billovo nadšení z toho, co se bude dít, neobsahovalo žádné stopy pochybností, i když mladý zpěvák pravděpodobně nebude schopen zazpívat píseň jinak než šeptem.
„Tak jo,“ Bill se po radostném zjištění vrátil k šeptání a okamžitě začal připravoval laptop pro nahrávání písně. Provedl několik testů, aby zkontroloval hlasitost, a pak si klekl vedle pohovky a přivolal Toma blíž. „Tohle je jenom zkouška s tebou v pozadí a se mnou tady.“
„Dobře,“ usmál se Tom. Billovy oči byly jasné a šťastné. „Okay, jdeme na to. Hraj, Tome.“
Tom poslušně tiše brnkal, jak slíbil, a Bill šeptal text. Když píseň skončila, Tom nechal doznít notu a pozorně si prohlížel Billovu tvář.

„Sakra…“ řekl Bill tupě. „To znělo jako naprostá blbost,“ zaskřehotal a snažil se si odkašlat.
Tom vzal Billa za ruku a požádal ho, aby se posadil vedle něj. Bill to udělal a nechal Toma, aby se mu zadíval do obličeje. „Zněl jsi skvěle, Bille,“ řekl.
Bill nakrčil čelo a vypadal zaskočeně. „Prosím?“
„Myslím, že jsi zněl opravdu dobře. Upřímně, myslel jsem si, že to bude znít chraplavě, skřehotavě a tak, ale ten šepot byl tak smyslný. Vážně, opravdu se mi to moc líbilo.“ Tom sice nevěděl, o čem mluví, ale byl tak dojatý, když se Bill probojoval až na konec písničky. A protože k Billovi Kaulitzovi cítil to, co cítil, byla to pro něj jedna z nejkrásnějších věcí, které kdy slyšel.
Bill odvrátil pohled. „Ty jsi byl taky dobrej.“
„Ještě jednou?“
„Že jsi byl taky dobrej, Tome,“ řekl Bill hlasitěji.
Tom se tiše zasmál. „Díky za dvojitej kompliment, ale myslel jsem, jestli pustíš tu nahrávku.“
„Já jsem blbej,“ řekl Bill a vypadalo to, že má knedlík v krku. „Počkej chvilku. Nejdřív si to uložím.“ Znovu se posadil na podlahu a posunul se čelem k laptopu.
„Prosím, jo,“ řekl Tom a sklouzl na podlahu vedle Billa, který si pohrával s programem ukládajícím jejich písničku.

Bill si nervózně povzdechl a nastavil přehrávání písničky. Toma překvapilo, jak kvalitní nahrávka ve skutečnosti byla. Jako by šlo o demo. Píseň byla teď snad ještě lepší, protože Billův hlas byl v popředí, a ne v pozadí, zatímco kytara byla při nahrávání příliš blízko jeho uší. Zavřel oči, nechal se pohltit jeho sladkým vokálem a znovu se nechal unést stejným intimním pocitem.
Když písnička skončila, znovu otevřel oči a podíval se na Billa, který se celou písničku na něj díval.
„Pořád se ti to líbí?“ Zeptal se Bill a Tom poznal, že se jeho miláček snaží získat nějaké komplimenty.
„Myslím, že napodruhý je to ještě lepší,“ řekl Tom a Bill nedokázal skrýt hrdost, která v něm vzplanula. „Mám na mysli toho kytaristu. Ten se s těma akordama fakt blejsknul…“ dobíral si ho Tom a Bill se zašklebil.
„Díky, Tome.“
„Vypálíme to na cédéčko a pošleme ho Universalu, jestli tě poznají. Uděláme to mým jménem a vytvoříme skupinu, kterou budou muset objevit,“ zažertoval Tom a pobaveně zavrtěl hlavou. Když se Bill nesmál s ním, rychle po něm střelil pohledem, aby zjistil proč.
Bill přimhouřil oči. „Vážně?“
Tom se přestal smát a vážně přikývl. „Jo, vyhodili tě kvůli tvýmu hlasu. Tohle je pomsta, Bille.“
„Já se nechci mstít…“
„Ale chceš,“ přerušil ho Tom. „Věř mi. Ani nevíš, jak dobře se budeš cítit, když to uděláš a oni budou chtít tu písničku vydat.“ Takové úspěchy potřebuješ.
„A jak si budeme říkat?“
„Ehm… ehm… Devilish!“ Vypálil Tom bez přemýšlení. Billa to ale neoslnilo.
„Doobře. A co když ne? Tohle je necool i na rappera!“
„Fajn. Možná to bude chtít na tom ještě trochu zapracovat. Co já vlastně vím o showbyznysu, že?“
„Nic, Tome. Ale můžeš navrhnout design našeho cédéčka,“ navrhl Bill. Oči mu zářily ctižádostí a ohněm.
„Super a ty nám můžeš ušít outfity pro show…“ vrátil mu Tom zpátky. Bill na něj pár vteřin jen tak zíral, a pak oba vybouchli smíchy.

autor: Maria Dane-Edwards
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original