autor: Evil
„Až mi někdo bude tvrdit, že jsem vožralej delikvent, tak se prosím hlas jako onen předmět doličný…“ zachroptěl unaveně Bill, který byl sice střízlivý, ale pod náporem nezměrných emocí. „Ano lásko… já vím, že jsi na mně neskonale závislý… netuším, co bych ti na to měl říct, asi by ses měl léčit… jsi ze mě naprosto hotovej…“ špitl Tom, ale ihned vyprskl smíchy, čímž celou estrádu tajemna mezi nimi pohřbil.
Bill se k němu ihned ve smíchu nechtěně a automaticky přidal. „Ty jsi vůl…“ špitl v tichém a unaveném smíchu.
„Jo, ale ty sis začal,“ zachroptět i Tom. Pak si oba chlapci uvědomili, že nejsou vlastně v autě sami.
„Promiň, mami, sorry, Gordone,“ vymámil ze sebe Tom. Cítil se, jako by ze sebe nebyl schopen vymámit kloudnou větu. Připadal si nyní jako puberťák, kterého rodiče přistihli in flagranti. Cítil, jak mu začaly hořet tváře.
„Do prdele,“ zaklel Bill, když si nahmatal na týlu pořádný cuchel z vlasů. „Mami,“ zakňoural, „nemáš, prosím, hřeben?“ Charlotte se usmála a vytáhla ze své kabelky drobný kartáč.
„Měl by sis pořídit svojí vlastní kabelku, zlato.“
Bill vyprskl. „Jsem kluk… všichni by na mě čuměli ještě jako na většího buzeranta než doposud.“
Charlotte mávla rukou. „A co ta tvoje neustále přítomná černá kajalka, broučku? Navíc existují i pánské kabelky,“ laškovně se na svého mladšího syna zašklebila.
Bill jen zahučel Tomovým směrem: „Nechci vypadat jako on…“
Tom Billa jemně šťouchl do ramene. „Jen se dál maluj, zlato, já taky nechci vypadat jako ty.“ Bill se uvolněně usmál na Toma, ale i tak měl tendenci ho trochu polechtat na bříšku. Nakonec si to rozmyslel a začal přemýšlet, jaká kabelka by se mu mohla líbit, když se od Toma nechal učesat.
„Děkuji…“ usmál se na Toma, a tak moc ho chtěl políbit. Alespoň jej jemně pohladil po hebké tváři.
„Tak kluci, honem, ven z auta. Máme málo času,“ přerušil jejich mlčenlivé zaujetí Gordon. Nebyl na jejich vzájemné tělesné projevování lásky připravený. I když mu připadalo, a snažil se sám sobě namluvit, že se s tím smířil. Na tohle se opravdu ještě necítil. Zastavili velmi blízko vchodu, tak si ani nemuseli brát kabáty, i když byl venku štiplavý vítr.
Ve vstupní hale ještě před turnikety se Bill zarazil. Zatmělo se mu před očima. „Billi… v pořádku?“ špitl Tom a zachytil jej za paži. Cítil, jak se mu podlomila kolena a zeslábly ruce.
„J-jo… v pohodě,“ Bill se rozmrkal a těžkým pohledem se na Toma podíval.
„Napij se, broučku…“ podala mu Charlotte lahev s vodou.
„Děkuji,“ špitl Bill a stále se držel Toma za paži. Pak prošli turniketem a ocitli se uvnitř. Těsně před dveřmi do soudní síně se Billovi chtělo zvracet. „Já… já… omluvte mne,“ špitl a chytil se za ústa. Ani v ten moment netušil, jestli běží správným směrem k toaletám. Tom hned běžel za ním.
„Tudy, lásko…“ předběhl jej Tom a otevřel mu dveře.
„Kur-va…“ Bill okamžitě padl na kolena před toaletní mísou a Tom mu skoro nestačil přidržet vlasy.
„Ach, Billi…“ hladil ho po zádech. Cítil, jak je celé jeho tělo v bolestivé křeči. Po nekonečných vteřinách se Bill rozkašlal, a pak se zvedl na roztřesené nohy. Tom jej přidržoval a pomalu ho dovedl k umyvadlu. Vypláchl si několikrát ústa a upravil si make-up.
„Achjo…“ sklopil pohled a šíleně se styděl. „Promiň…“ špitl a podíval se omluvně na Toma.
„Za co se omlouváš? Za to, že je to zkurvená situace a že se ti z toho udělalo zle? Za to nemůžeš,“ pohladil jej Tom po vlasech a upravil mu košili. Bill si mezitím oprašoval špínu z kalhot. „Počkej ještě. Nádech, výdech… kde máš tu svoji taštičku? Musíš se upravit, aby se z tebe ten sráč posral…“ mrkl na Billa a hned se ohlížel, kde Bill onu taštičku má.
„Jo, schoval jsem si ji tady pod sako,“ usmál se, a pak se na sebe zblízka zadíval do zrcadla. Usušil si oči, které mu smáčely drobné slzy. Pak se vysmrkal a otřel si znovu ústa. Vzal tubu s make-upem, ale tak se mu třásly ruce, že ji téměř neudržel.
„Ukaž,“ Tom mu ji vzal a vymáčkl si trochu na hřbet ruky. Pak mu tupovací houbičkou jemně zakrýval nedokonalosti pod očima. Opět. Bill se usmál. Bylo to příjemné.
Pak si Bill upravil tužku pod očima a natočil si řasy téměř suchým kartáčkem z řasenky. Pak si rty přejel průhledným leskem. Sčesal si vlasy kolem tváře, a pak už oba téměř vyběhli na chodbu.
„No to je dost, kluci,“ skoro zaklela Charlotte, když už nervózně přecházela po chodbě sem a tam.
„V pořádku, Billi?“ zeptal se Gordon, když si všiml, jak je Bill udýchaný.
„Jo… je to lepší,“ usmál se, a pak se už všichni čtyři nebezpečně blížili k turniketům.
„Jsi neskutečně sexy, lásko…“ špitl mu Tom těsně u ucha a Bill se jen spokojeně zarděl.
*****
„Přichází ctihodný soudce,“ dolehlo k Billovi a pak jej opět přemohla ta sluchová mlha v podobě hučení a nesnesitelného pískání. Připadalo mu, jako by jej jeho vlastní mysl chránila před tou hromadou informací, které mohly jen ubližovat, nikoliv přinést jakékoliv pozitivum nebo klid.
„Billi!“ sykl Tom a silně zatřásl s bratrovou paží. Bill se polekaně podíval směrem k soudci. Ilaj. Stál tam. S pouty na rukou. Dva svalnatí muži s vojensky střiženými vlasy v černé policejní uniformě stáli z každé jeho strany jako nepropustné stěny. Ztěžka polkl. Pak se podíval vyděšeně do Tomových, neméně vyděšených očí. Jako by se snad díval do zrcadla vlastních pocitů. Ach lásko… Nenáviděl, když na bratra přenášel svoje vlastní emoce. I když to tak dělal téměř celý život. Při tom prozření se nepříjemně zachvěl.
Vedli Ilaje až dopředu… za oblouk… na piedestal… teď bude mít slovo. Bill ztuhl v nastalém šoku a neskutečném strachu. Pohlédl před sebe a okamžitě se střetl s jeho ledovým a posměšným pohledem. Na rtech měl pohrdavý úsměv, i když se vlastně neusmíval a jeho tvář byla naprosto kamenná, bez známek jakékoliv emoce. Vypadal neskutečně silně a sebevědomě. Bill automaticky vyhledal bratrovu ruku. Tom jej okamžitě, automaticky stiskl. Neboj se, lásko… uslyšel ve své mysli.
„Předvoláváme obžalovaného Ilaje Perna.“ Billovi připadalo, jako by někdo v jeho bezprostřední blízkosti rozkýval srdce kostelního zvonu, nebo udeřil do kovadliny. Ucítil bodavou bolest ve své hlavě, chtělo se mu ji chytit do dlaní a začít křičet. Nevědomky pevně stiskl Tomovu dlaň.
Ten mu stisk opětoval, ale s přídavkem vyděšeného pohledu do bratrových očí, které měl Bill nyní pevně zavřené. Ani jeden z nich neslyšel, co soudce a Ilaj říká. Dívali se na sebe, nyní se drželi za obě ruce. Nedívej se na něj… posílal Billovi zprávu v mysli. Pak se ale Tom zamračil, když Ilaj opět promluvil.
‚„Vidíte? Opět dělá naschvály, opět provokuje! Podívejte se na něj!“ ukázal roztřeseným prstem na Billa, a ten na něj jen vyděšeně zíral. Tom se mu snažil trochu odvrátit tvář, ale nyní musel na Ilaje také zírat.
„Prosím? Chcete říct, že pan Kaulitz vás provokuje?“ naznačil soudce prsty uvozovky, „… tím, že je atraktivní?“ Ilaj jen horlivě přikývl. „To není omluva za to, co jste mu provedl. Pochybuji, že kdokoli atraktivní, ve vašem pohledu, touží po tom, abyste jej unesl, zbil a zneužil,“ odmlčel se. „A už vůbec ne, aby se stal obětí pokusu o vraždu.“
„To ale není…“ vyjekl Ilaj a soudce několikrát bouchl kladívkem, aby jej umlčel.
„Ještě jednou promluvíte, aniž byste byl vyzván, a dostanete trest za pohrdání soudem!“ vykřikl soudce, který byl už mírně frustrovaný. Položil kladívko a ukryl své třesoucí se ruce za stůl. Bál se, že by tak mohl ztratit svou autoritu. „Jaký je jinak váš osobní vztah ke zde poškozenému?“ polkl. „Krom jiného, již zmíněného…“ začaly se mu potit ruce. Pak se rychle podíval na Billa, který měl nyní hlavu položenou na bratrově rameni a Tom jej opatrně hladil ve vlasech.
Ilaj se nervózně ošil. Netušil, co na to odpovědět. „Já…“ odkašlal si. „Chtěl jsem mu pomoct, ten první den, co jsem ho potkal. Myslel jsem… doufal jsem… totiž… připadalo mi, že mu to bude jedno… byl opilý a zvracel na ulici kousek od hospody. Chtěl jsem mu pomoct, a pak jsem mu chtěl dát něco navíc…“ rozkašlal se, protože mu hlas zhrubl, a pak se téměř vytratil. Při té vzpomínce ho bodlo u srdce. Co jsem to kurva udělal… mohli jsme být partneři…
„Takže jste ho ve svém vlastním, subjektivním… opakuji, subjektivním přesvědčení zneužil. A neskončil jste, ani když se bránil?“ téměř zaskřípal zuby soudce.
„Ne…“ špitl Ilaj téměř bezhlasně, pohled sklopený.
Pan a paní Pernovi se silně drželi za ruce, až jim bělely klouby. I když matka měla neustálé nutkání své jediné dítě bránit, otec byl pevně přesvědčený, že je Ilaj ve všem vinen. Stoprocentně. I když věděl, že tím přijde o syna, když se postaví na Billovu stranu. O takového syna ale nestál.
„Takže přiznáváte, že jste zde poškozeného Billa Kaulitze zneužil proti jeho vůli?“ Bill se zachvěl. Jen ta slova mu okamžitě oživila ty odporné vzpomínky, kdy se jeho tělo ocitlo v naprostém zotročení a v bolesti. Okamžitě se mu oživila bolest z úderů opaskem, které mu drásaly záda do krve, a z pálení na zápěstích, když za ně visel v poutech naprosto bezmocný. Tomovi se z koutku oka vyloudila osamělá slza. Ze vzteku a zoufalství.
„Ano…“ špitl Ilaj, že ho samotného vyděsilo, jak se jeho hlas v soudní síni rozezněl.
„Děkuji, to mi stačí… slyšení bude pokračovat za dvě hodiny,“ opět úder kladívka. V Billovi i Tomovi byla téměř hmatatelná úleva.
*****
Celá rodina vyšla trochu vrávoravě ze soudní síně. „Dáme si kafe?“ navrhla Charlotte, která byla už z celé té věci unavená.
„Jo…“ hned vyjekli kluci trochu hystericky, ale pak se trochu ztišili. Byli pořád v budově soudu. Ale nikdy nebyli zvyklí na to, aby zůstali takovou dobu potichu. Všichni čtyři vyšli ven. Skoro ve spěchu. Když se ocitli za hlavním vchodem, veškeré napětí z nich spadlo. Zhluboka si oddychli.
„Kurvaaa!“ zavřeštěl Tom.
„Jo, přesně… to si myslíme my všichni,“ hlesla v potlačovaném smíchu Charlotte. Pak se všichni čtyři rozesmáli.
„Je to pecka. Krásná úleva. Ale…“ Hned začal hlaholit skoro až přehnaně Bill, ale Tom jej umlčel. Jemným polibkem.
Jestli to nebude mít smysl, tak se omluvuju. Zrovna při psaní mi umřelo morčátko v náručí. Tímto bych tenhle díl chtěla věnovat zrovna v jejím jméně: Umba El Nino. ♥ děkuji
autor: Evil
betared: J. :o)
