autor: Evil
„Potřebuju na vzduch,“ hlesl unaveně Bill a promnul si hrdlo.
„Jo, to já taky. Je mi šoufl. Chtěl jsem si dát kafe, ale asi bych se hezky poblil,“ zabědoval Tom a podíval se na rodiče.
„Tak fajn, kluci, ale nechoďte, prosím, nikam daleko. Máme jen dvě hodiny. My si zajdeme na kafe.“
„Jasně,“ špitli jednohlasně kluci, a hned se oba páry vydaly každý jiným směrem. Bill skoro omámeně dopadl na ledovou pouliční lavičku. Složil si hlavu do dlaní a hluboce si povzdychl. Roztřesenými prsty si prohrábl vlasy a pevně se za ně chytil, jako by to snad byla nějaká vlákna, která by jej mohla udržet na nějakém lepším místě a čase, než kde se zrovna nacházel. Nebo alespoň v téhle realitě. Připadalo mu, že se začíná propadat do nějaké ledové, temné propasti, ze které není úniku. Tom se posadil těsně vedle něj a pohladil ho po zádech. Nejopatrněji, jak jen dovedl.
„Smím?“ špitl Tom téměř neslyšně, když se prsty pomalu dobýval pod límec jeho saka, a následně i košile. Počkal, až Bill nepatrně kývne. Hlavu měl stále skloněnou.
Vázanku neměl utaženou pevně, tak se Tom nemusel moc namáhat a jeho štíhlá ruka se setkala s horkou kůží pod drahou látkou košile. Bill zalapal po dechu. „Ach Billi,“ hlesl Tom a hlas se mu zlomil. Jako by ten dotek jeho prsty spálil. Ucítil ty šílené vystouplé jizvy na jeho hebké kůži.
Bill si opět jen trochu povzdychl a pro sebe se pousmál. Jakoby bezstarostně. Co už s tím. Ty jizvy tam jsou a budou. „Tahle…“ zatnul zuby Tom, když prsty opatrně kopíroval linku té nejhlubší a nejširší jizvy, která se táhla od šíje dolů. „Tahle je ode mne… když jsem… ach Billi,“ Tom se rozplakal. Ale bez hlasu. Aby si toho snad Bill nevšiml.
„Tomi, lásko… neplač,“ polkl Bill a nechal Tomovu ruku vysunout zpod jeho saka a košile. „Je to pryč,“ špitl. Tom se vyděsil. Opět nedovedl pochopit, že v jejich dvojčecí intuici je Bill ten silnější. Vždy tomu tak bylo. Ucítil na své tváři Billovy nádherné jemné prsty. „Neplač…“ špitl znovu a opatrně mu rty jeho slzy setřel. Tom jen tiše zavzdychal. Lásko… jen svými rty, bez hlasu, ta slova naznačil. Bill se mu hned na jeho horké rty opatrně přitiskl.
Tom se na okamžik zarazil, ale téměř hned mu začal polibky oplácet. Líbali se jemně, pomalu, ale přitom naléhavě. Jako by to snad mělo být naposledy. Jako by se snad loučili s určitou etapou jejich života. Oba měli neskutečný strach, jak to vše dopadne. Co když Ilaje omilostní? Co když soudce uzná, že si za to opravdu mohl Bill sám? Co když uvěří Ilajovi to, že jej Tom napadl naprosto bezdůvodně? Co když…
„Billi, nemysli na to… ano?“ trochu se Tom od něj oddálil a opět se k němu přitiskl.
„Oooohhhh… Billi… nemysli na toooo…“ slyšeli pár metrů od sebe smích několika chlapců, kteří se nejspíše vraceli z hospody. Bill se od Toma oddálil a podíval se směrem, odkud hlasy přicházely. Tom okamžitě Billovi stiskl dlaň. Šest chlapců, přibližně v jejich věku se potácelo z jedné strany chodníku na druhý. Jeden z nich měl v ruce láhev, jejíž obsah při každém pohybu rozléval po zemi. Bill se k Tomovi přitiskl a ten jej pevněji sevřel v náručí. „Hele je, buzeranty…“ vyprskl smíchy jeden z nich. „Ani jim není blbý se tu cucat na veřejnosti…“ začali se všichni smát.
„Dejte nám pokoj…“ hlesl Bill, stále se tiskl k Tomovi. „Ale, ale, copak, slečinko, dneska ti ten tvůj donchuan zase protáhne prdel?“ opět ten smích. Bill ucítil, jak se mu hrůzou zježily jemné chloupky na zátylku. „Nejdřív jsem si myslel, že je to holka, ty vole… ale jaká buchta se jmenuje Bill…“ jako by vyprávěl svůj neskutečný objev nejvyšší z nich.
„Čum, jak jsou vystajlovaný,“ vyprskl tmavovlasý, menší chlapec, který se držel spíše v pozadí. Ostatní se rozchechtali.
„Jo, jsem slyšel, že si na to homoklády potrpí…“ pokýval neskutečně vážně ten vysoký blonďák, který si posléze povzdychl, že se jeho obsah lahve asi nejspíš vypařil do jiné dimenze. „Kurva…“ zaklel, a pak praštil lahví o pouliční lampu. Lampa skomíravě zamrkala, ale nezhasla. V ruce nyní držel hrdlo lahve, ze které zely ostré střepy. Přiblížil se ke dvojčatům. „Co kdybych vás teď prostě podřízl, buzny? Koho myslíte, že byste svým chcípnutím dojali, hm?“
„Dejte nám pokoj!“ vyjekl Tom a schoval Billovu tvář do své náruče.
„Nechceš nám tu svojí děvku na chvíli půjčit? Jen abychom otestovali, jestli fakt stojí za to,“ navrhl jeden člen klanu a Bill vytřeštil oči hrůzou.
„Opovaž se ho dotknout!“ zaječel Tom, když se jeden z nich přiblížil až na intimní vzdálenost a snažil se Billa dotknout. Tomova ruka okamžitě vylétla vzhůru a vrazil mu facku. Bill skoro spadl z lavičky, když se Tom rychle vyšvihl na nohy a zaujal před Billem ochranný postoj.
„Ale neeee… ono se to chce bránit,“ opět se celá parta začala chechtat. „Proč nám ho nechceš půjčit? Děláš, jako by to mezi buzerantama někdy bylo vážný… slyšel jsem, že kolikrát máte deset chlapů a je běžný, že si je půjčujete navzájem… proč se taky spokojit s jedním párkem, ne?“ dva týpci si plácli za doprovodu smíchu, protože tenhle fór se jim podle jejich názoru povede dostat do dějin.
„Tak co, kurvičko…“ naklonil se k Billovi a chtěl jej chytit za tvář. Billovi začal zvonit mobil. Bratři se na sebe vyděšeně podívali. „Opovaž se to zvednout… to ti pak něco zvednu já,“ znovu ten smích. Mobil za chvíli přestal zvonit, aby ale posléze zase začal. „Hele, mám pro tebe blbou zprávu, po jeho prdeli nejspíš nesmírně touží ten volající buzerant,“ naklonil se k Tomovi týpek se střepem v ruce a přejel mu jím po tváři. „Takže tě nemusí mrzet, když tě podříznu… stejně jsi tu navíc, jak se zdá…“ Tom jen tiše sykl bolestí, když mu střep povrchově zranil kůži. Na tváři se mu objevila rudá linka, která se po chvíli zaperlila drobnými kapičkami krve. Tom se zachvěl, ale ani nehlesl. Zaleskly se mu slzy v očích. „Co je? On neřve!“ Udiveně oddálil lahev od Tomova obličeje.
„Se nediv, buzeranti se šukaj do prdelí, víš, jak to musí bolet? Vůbec nevím, co na tom maj. Ale jsou na to zvyklí, tak musíš víc… zařízni víc, tohle nemohl ani cejtit…“ Bill se vyděšeně podíval směrem do Tomova obličeje. Ten jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nic nedělej… nehýbej se, lásko… klid… Tom věděl, že by proti nim neměli sebemenší šanci. Zatnul zuby, aby nevykřikl, zavřel oči.
„Ty zmrde! Okamžitě to odhoď!“ uslyšeli hlas.
„Co je? Jen se bavíme!“ Celá parta se otočila po hlase. Uviděli vysokého muže, který měl ve tváři tolik hněvu, že se i jejich kápo zmenšil na svou poloviční velikost. „Odstupte od nich a jděte si po svých, nebo zavolám posily!“
Nejmladší člen party plačtivě vyjekl a už se dával na útěk. „Kurva kluci, serte na to, je to polda!“ další se na muže podíval lépe.
„Ale hovno, nemá placku ani uniformu… třeba nemá ani bouchačku…“ Už se na něj ale všichni dívali trochu jinak. Muž zopakoval svůj požadavek ještě pevnějším hlasem.
„Posily tu budou během dvou minut, co je zavolám… okamžitě si jděte po svých!“
„Jasně, a jak nás k tomu donutíš?“ rozchechtal se jeden z nich. Muž si opatrně rozepl černý kabát a pomalu vsunul ruku do levé, vnitřní kapsy.
„Třeba takhle…“
„Kurva! Je to polda! Zdrhejte, kreténi!“ Parta se dala na zběsilý úprk. Dvojčata se na sebe vyděšeně dívala. Pak jim pohled padl na policistu. „Už je to v pohodě, kluci…“ řekl mnohem klidnějším tónem.
„Ty vole normálně bych ti to sežral…“ vydechl neskutečně úlevně Tom.
„Jsem dobrej, co?“ zachechtal se Gordon, který se vydal své syny hledat, když mu hned nezvedali mobil.
„Si fakt hustej psychouš…“ rozesmál se Bill a setřel si slzy, které se mu úlevně spustily z očí.
„Si piš, proto si mě taky vaše matka vybrala,“ nadhodil si svůj dlouhý, ebenový culík a šibalsky na chlapce mrknul.
„Díky, tati…“ špitli dojatě kluci jednohlasně.
„To je samozřejmost, ale teď už musíme jít. I když je mi jasný, že tohle je to poslední, na co byste teď měli náladu,“ protočil oči Gordon.
„Jo, ale ať už to máme za sebou,“ upravil si Tom dredy a začal se pomalu zvedat z lavičky. Pomohl se postavit i Billovi, který se pořád neskutečně třásl a nevypadalo, to že by byl schopen se zvednout sám.
„Na, Tome,“ podal mu Gordon papírový kapesníček.
„Dík,“ Tom ho okamžitě přijal a přitiskl si jej ke tváři.
Před vchodem do soudní budovy je ještě na chvíli zastavil. „Hele kluci. Máma je z týhle věci taky pěkně na nervy… nevím, jestli by bylo dobrý jí zrovna teď říkat, co se stalo.“ Kluci okamžitě chápavě kývli.
„Jasně, tati. Ale co jí mám říct na tohle?“ ukázal Tom na svůj šrám. Gordon znejistěl.
„Neboj, já ti to zamaskuju, jo?“ usmál se na něj Bill a poklepal na svoji vnitřní kapsu u saka, kde měl schovanou svoji kosmetickou taštičku. Tom mu úsměv oplatil.
Gordon se na kluky jemně usmál. „Tak fajn, vidím, že to zvládnete sami, já se jdu postarat o mámu, a pak vás čekáme v soudní síni. Nepřijďte zase, prosím, na poslední chvíli. Posledně mi málem zlomila ruku, jak mě nervozitou mačkala,“ naoko zafňukal Gordon, a pak se na chlapce jen jemně usmál a otočil se k odchodu.
„Díky, tati,“ špitli oba kluci znovu jednohlasně a Gordon se na ně jen s jemným úsměvem otočil. Pak zmizel za dveřmi.
„Tak jdeme?“ usmál se Tom jemně na Billa a on jen mlčky kývl. Urychleně zapadli za dveře od toalet. Viděli, že je tam nějaký týpek, tak se rozhodli si ulevit, a pak se mohli věnovat kosmetickým úpravám. Nejdřív se oba napili studené vody z pítka, a pak se Bill pustil do jemné retuše Tomova šrámu. „Jsi tak neskutečně něžný,“ špitl Tom, když ucítil jemnou tupovací hubku na své čerstvé jizvě.
„Mlč,“ špitl Bill, ale usmál se nad svou prací. „Opět jsi bezchybný…“
Tom se zarazil. „Bezchybný, jo?“ Bill se rozesmál.
„Jo, protože nádherný jsi od přírody…“ a pak jej opatrně políbil. „Jdeme…“
autor: Evil
betaread: J. :o)
