autor: Evil
Tom měl problém Billa udržet na nohou. Sám se ale také neskutečně chvěl. Právě proto… „Počkej ještě…“ špitl roztřeseně Bill, když Toma zastavil těsně přede dveřmi, které vedly z toalet na chodbu. Tam už na ně nervózně čekali rodiče. Hned si k sobě Toma přitiskl. Charlotte nedočkavě stepovala z místa na místo a Gordon se pokoušel na sobě nenechat znát všechny ty šílené emoce, které jím vyloženě cloumaly. Nemohl ale před Charlotte nic projevit. Nikdo z nich zrovna nechtěl, aby se dozvěděla, co se před chvílí událo.
Musel si ale pogratulovat, jak se mu povedlo situaci vyřešit. Chtělo se mu zachichotat, nebo si radostí poposkočit, ale pak si uvědomil vážnost, jakou ta situace měla, a ještě jakou mohla mít, kdyby tam nedorazil včas. Otřásl se. Mé syny (i když nevlastní, kurva, čert to vem!) chtěl nějaký magor zabít… Bylo mu na omdlení. Nervózně si přehodil ebenový culík přes rameno a začal si jej uhlazovat jako nějaká puberťačka. Charlotte se na něj zadívala. „Co se děje?“
Gordon se skoro polekal, ale zamaskoval to. „Co?“ nechápavým tónem odpověděl otázkou, ale do očí se své ženě nepodíval.
„Připadáš mi nervózní…“ dala si ruku v bok Charlotte a začala si Gordona pozorněji prohlížet.
„No to jsem, ale já si tu našel nějakej cucek…“ zkusil si culík pročísnout prsty, a ty se mu v polovině cesty opravdu zastavily o zacuchaný kus vlasů.
„Kluci mají hřeben, až přijdou, tak ti to rozčešu, ty můj manekýne…“ usmála se Charlotte, upravila mu sako, aby mu správně sedělo na ramenou, a Gordon se trochu přiškrceně zasmál.
*****
Tom se snažil zklidnit svůj dech, když opatrně vedl otřeseného Billa chodbou. „No to je dost, kluci…“ vyjekla nervózně Charlotte, a pak hned ztišila hlas, který se odrazil od nepřívětivých, bílých stěn, které působily neskutečně chladně. Skoro zapomněla, že je už v budově soudu. „Kluci… hřeben… půjčíte mi?“ vypáčila ze sebe a připadala si neskutečně hloupě. Bill se nejdřív zmateně podíval na Toma.
„J-jo… tady,“ po chvíli zalovil ve své kosmetické taštičce, kterou pořád ještě svíral v dlaních.
„Díky, broučku. Upravím vašeho otce, a pak budeme muset rychle vyrazit,“ trochu se zasekla, ale snažila se, aby to na ní nebylo poznat. „Posaď se, zlato,“ trochu natlačila omámeného Gordona na polstrovanou lavičku u zdi. Gordon pozvedl obočí na své nevlastní syny a ti se na okamžik vzdálili. „Deset minut, kluci! Pak nástup. Ať nečekáme…“ skoro výhružně zvedla prst Charlotte, ale sama sebe nepoznávala. Připadala si, jako by měla tři syny. Nejen dva. Gordon se uzavřel do svých vlastních myšlenek a netušil, co si s nově nabytou zkušeností má počít. Tak moc se s tím chtěl někomu svěřit. Potřeboval radu. Ale teď tu nikdo nebyl. A Charlotte to říct nemohl.
Deset minut…
„Jdeme?“ špitl Bill a jen naznačil pohybem hlavy, že by ještě mohli jít na pár minut ven.
„Rozhodně…“ vzal jej Tom za paži a rychlým krokem šli směrem k hlavnímu vchodu.
„Ale no tak, pánové, kam se chystáte? Za pár minut musíme budovu uzamknout.“ Tom se zarazil.
„Jo, ale my chceme jen na cigáro… jen pět minut…“ Muž u dveří se na chvíli zamyslel, a pak se naklonil nad muže, který stál po jeho levici.
„Jasně… to by šlo,“ otevřel jim dveře a kluci tiše poděkovali.
„Ty vole… oni chtějí uzamknout budovu? Co? Co se to tu kurva děje?“ Tom se otřásl a udělalo se mu trochu nevolno. Začal prudce dýchat.
„Klid, lásko…“ chytil jej za obě ramena Bill a začal mu dlaněmi ramena masírovat. „Uvolni se…“ špitl Bill, a Tom se opravdu pod jeho doteky začal trochu uvolňovat. Bill se sám pro sebe pousmál, když viděl, jak Tom zavřel oči a pomalu zakláněl hlavu. Pak si tiše vzdychl.
„To je příjemný…“ opět ten nádherný vzdech.
„Nevzdychej tak, nebo se mi postaví…“ sykl Bill těsně u jeho obličeje a políbil jej na tvář.
Tom se trochu probral z transu a podíval se Billovi do očí. „Co?“ zmateně zamrkal. Tom měl na tváři řeznou ránu a Bill málem omdléval hrůzou. Museli se alespoň teď všichni tvářit, že se nic takového nestalo.
Žádná šílená partička…
Žádný nůž…
Žádné výhružky… ani urážky. Všechno tohle muselo jít stranou. Alespoň pro teď. Pro dobro všech. Hlavně pro klid Charlotte. Nechtěl, aby matka spatřila jeho, i když banální, zranění.
*****
Tom zůstal opřený o zavřené dveře a pozoroval Billův dychtivý pohled. Bodlo jej v břiše. Zpoza přivřených víček sledoval, jak se Billova nádherná tvář přibližuje k té jeho. Když ucítil na svých rtech Billův horký dech, oči zavřel. Pomalu pootevřel rty a pozval bratra dovnitř. Líbali se tak pomalu, něžně, ale tak intenzivně, až to bolelo. Oba se nemohli zbavit pocitu, že jedna veliká etapa jejich života právě končí. Nebo jedna veliká etapa jejich vztahu. Ani jeden netušili, jestli je to správně, nebo ne. Přitom ještě netušili, co všechno může přijít. Hlavně netušili, jak tohle všechno dopadne. Celá ta odporná situace…
„Lásko, bojím se…“ zachvěl se Bill, když se na okamžik odtáhl od Tomových rtů.
„Já taky,“ vydechl mu Tom do úst a opět se k jeho rtům přitiskl. Jeho rty byly tak napjaté, suché a horké… toužily po svlažení… po uhašení toho žáru.
Miluji tě… miluji tě, Billi… ach tak moc tě miluji… nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil… ochráním tě… i kdybych tě měl ochránit sám před sebou… i kdybych měl z tvého života navěky odejít. Jen abych ti už nikdy neublížil… Tomovy myšlenky dopluly k Billovi lehce, přitom důrazně.
„Miluji tě Tome…“ pak trochu bolestně hlesl: „Ale odejít tě nikdy nenechám…“
Tom zalapal po dechu. „Opět jsi mi četl myšlenky…“ trochu smutně se usmál.
„Jo… jako vždycky,“ usmál se Bill, a ještě si naposledy popotáhl z cigarety, kterou pak típl do blízkého popelníku. „Musíme jít… pojď,“ trochu posmutněl Bill a opatrně chytil Toma za třesoucí se ruku.
Tom si povzdychl. „J-jo…“ jen špitl, a pak je opět čekala ta nemilá povinnost, kdy se museli nechat šacovat u turniketu.
„Tak… hlavně klid, ano?“ jemně Gordon poplácal kluky po rameni, a pak chytil Charlotte ochranitelsky kolem pasu.
„Jsme tu s vámi, kluci,“ smutně se usmála Charlotte a snažila se působit alespoň trochu silně.
„Děkujeme…“ špitli kluci jednohlasně, a pak se na sebe zadívali. „V pořádku?“ špitl Tom, a Bill jen jemně kývl. Stále Toma svíral za dlaň. Bylo mu jedno, že na ně nějací cizí lidé zírají. Kdyby se ale Bill nemohl o Toma opřít, určitě by se odporoučel k zemi. Neskutečně se mu roztřásly nohy.
„Posaďte se…“ uslyšeli hlas soudce. Všechno se to událo tak rychle. Bill opět přestal vnímat okolí. V uších mu hučelo, před očima se mu zatmívalo.
„V pořádku?“ ucítil Tomovy rty tak blízko. Jen kývl.
„Předvoláváme obžalovaného Ilaje Perna.“ V Billovi se vše sevřelo. Tom mu stiskl dlaň. „Máte ještě něco, co byste řekl na svou obhajobu?“ Ilaj měl hlavu svěšenou. Celý se třásl. Pak se pomalu podíval na Billa. Měl v očích slzy.
„Ne…“ téměř neslyšně hlesl.
„Všechny důkazy a výpovědi přítomných…“ Bill opět přestal slyšet. „… odsuzuje se na pět let odnětí svobody s následnou ústavní péčí…“ Bill se zhroutil do Tomovy náruče a rozplakal se úlevou.
Ilaj omdlel. Dva strážci, kteří stáli po jeho bocích, jej zachytili. Po pár vteřinách otevřel oči a v slzách se podíval na Billa. „Smím s ním mluvit?“ jen hlesl a kývl jeho směrem.
„Ne…“ odpověděl jeden z mužů. Svěsil hlavu a nechal se odvést. Když procházel kolem lavice, jen se opět na Billa zadíval. Tom jej ochranitelsky chytil kolem ramen a propaloval Ilaje nenávistným pohledem.
Je konec… konec… už bude dobře… je po všem… opakoval si Bill v mysli, ale nemohl se zbavit svíravého pocitu uprostřed hrudi. Rozplakal se. „Chci domů…“ špitl Tomovi do ramene, a pak se pomalu zvedli a jako omámení vyšli na chodbu. „Konec…“ vzlykl Bill a rodiče se na něj úlevně usmáli.
„Je konec,“ špitla Charlotte, a také se neubránila slzám.
„Prosím… domů, Gordone,“ vypravil ze sebe Bill. „Jedeme…“ kývl na souhlas a už se chystali jít k autu.
Zastavili je ale muži, kteří chtěli ještě nějaké informace a hromadu papírů k podepsání. „Ať už je to z krku…“ zahučel Gordon kamsi do neznáma a jen se soucitně podíval na kluky. „Ale honem, podívejte se, nejsou na tom dobře.“
Muži kývli. „Nebudeme zdržovat. Jen od každého potřebujeme podpisy.“ Všichni se rychle podepsali, a pak už mohli konečně jít.
*****
V autě se Bill položil do Tomovy náruče a téměř okamžitě usnul. Tomovi se po tvářích začaly koulet slzy úlevy. Rozmazaným pohledem se díval na nádhernou tvář svého bratra. Opatrně jej hladil ve vlasech, svíral jej. „Už ti nikdo nikdy neublíží…“ špital si spíše pro sebe. „Přísahám…“
autor: Evil
betaread: J. :o)
