autor: Evil
„Lásko, vstávej,“ špitl Tom, když auto tiše sjíždělo k domu.
„Hmmm,“ jen zahučel Bill a objal Toma kolem pasu. Zabořil mu tvář téměř do klína. Tom vzdychl. Svým způsobem jej to do značné míry vzrušilo. I když by nemělo. Nemohl si ale pomoct. Ach Billi… co to děláš…
„Billi… jsme doma,“ opatrně mu odhrnul černé vlasy z tváře, a pak jej pohladil. Jen bříšky prstů. Něžně.
„My jdeme, pak zamkněte,“ špitl Gordon a podal Tomovi klíčky od auta. Hned jak rodiče otevřeli dveře, Bill se probral chladem.
„Zima…“ špitl a přitiskl se k Tomovi ještě o kousek blíž. Ten se jen pousmál a pořád nechápal, jak dovedl Bill tak tvrdě usnout. Po tom všem. Sám si připadal neskutečně unaveně, ale nevěřil, že by dnes usnul dříve než ve tři ráno.
„Jsme doma… šup, ať můžeme do tepla,“ trochu s Billem zatřásl a snažil se ho posadit.
„Hmmmm…“ Bill se omámeně zvedl a okamžitě se přitulil k Tomovu krku. Spokojeně zafuněl a Tomovi naskočila z jeho horkého dechu husí kůže.
„Domů… zima… hnus…“ šišlal pořád v polospánku, ale už byl téměř vzhůru.
„No tak… lásko…“ opět s ním Tom jemně zatřásl.
„Už jdu,“ špitl Bill, a neochotně a trochu nemotorně se zvedl z Tomovy náruče. Tom už přemýšlel, že by ho do domu odnesl, ale sám se cítil neskutečně vyčerpaný a zesláblý. Podíval se na své třesoucí se ruce. Nechtěl riskovat, že by Billa upustil na ledovou zem. Nebo snad někde na schodech. Bill si zívl a protáhl se. Pak vystoupil z vytopeného auta, zavřel dveře a zamkl. Pak přemýšlel, kde vzal vlastně klíče od auta. Jen si ale pro sebe nechápavě zavrtěl hlavou a vydal se do domu.
Před hlavními dveřmi na něj čekal Tom. „Zamkl jsi?“ špitl Tom a Bill jen kývl hlavou směrem k autu.
„Jo…“ podal mu klíče. Hned po zavření a následnému zamčení dveří se Bill otřásl zimou. „Jo… tak tady se asi moc neohřejeme…“ v duchu nadával, že nemají v domě centrální topení, ale musí se spoléhat na dostatek dřeva a uhlí v kamnech.
Ze sklepa po chvíli vyšel Gordon. V obou rukou měl velké látkové tašky se dřevem. „Musíme zatopit, nebo z nás budou do rána rampouchy,“ pokýval naprosto vážně hlavou a kluci jen mlčky kývli na souhlas.
„Jdeme hned nahoru, je mi z toho vážně na blití… a Tom má toho taky dost. Navíc jsme dostali zprávu, že se zítra máme stavit kvůli tomu kreténovi, co Toma říznul…“ sklopil pohled Bill. Už si vážně myslel, že už se podobných hrůz snad nikdy nezbaví.
Hlavně ne další soudy… hlavně ne další výslechy, vyšetřování, milion otázek a hromada ztracených hodin strávených ve stresu…
… a v nevědomosti…
Gordon jen kývl a posmutněl. Doufal, že už bude konečně klid. Kluci co nejrychleji zapadli do pokoje. Po chvíli přemýšlení nechali dveře odemčené. Nebyl důvod je zamykat. Věděli, že do jejich… jo… už do jejich společného pokoje… nikdo nevleze.
„Tome už ne… už to… kurva… už to nezvládnu…“ tak moc se chtěl roztřesený, smrtelně bledý, černovlasý chlapec rozplakat. Tom se k němu hned přitiskl a opatrně jej objal.
„Billi, já…“ nedořekl, protože Billovi začal zvonit mobil.
Bill se podíval na Toma neskutečně vyděšeně. Na displeji totiž svítilo ‚neznámé číslo‘. „A-ano?“ špitl do telefonu, který hned dal na hlasitý hovor.
„Dobrý den… mluvím s Billem Kaulitzem?“ Billovi po zádech přejel mráz. V takovou dobu? Co se děje? Bylo asi nějak kolem půlnoci. Kdo a co po něm mohl chtít?
„A-ano… u telefonu,“ špitl Bill a začal se nepříjemně třást. Tom mu okamžitě stiskl dlaň. Bill jeho stisk opětoval… i když spíše jen podvědomě.
„Musíme se s vámi okamžitě sejít.“ Bill se téměř skácel k zemi.
„Cože? Co se děje? Proč… sakra… pardon… já jen… co se děje?“ koktal Bill, a cítil se, jako by mu někdo vrazil nůž do zad.
„Je to urgentní. Nemohu vám podat bližší informace jinak, než pouze osobně…“
Chvíli si Bill vychutnával ticho, které snad signalizovalo, že by dotyčný na druhém konci hovoru zakřičel „Apríl!“ i když byl prostředek února.
Bill se chvíli šokovaně díval na Toma. Ten po chvíli na bratra povzbudivě kývl. „Jo… kdy se máme sejít?“ špitl Bill. Pogratuloval si, protože jeho hlas nezněl roztřeseně.
„Co nejdříve… nejlépe ihned,“ ozvalo se bez sebemenšího rozmýšlení na druhé straně.
Billovi se udělalo nevolno… chtělo se mu křičet, zvracet, omdlít, nakonec se jen zhluboka nadechl, vydechl…
„V kolik se chcete sejít? A kde? Nezapomeňte, že bydlíme daleko… pokud tedy voláte z Magdeburku,“ vzdychl si, ani se nestihl podívat, odkud ono číslo pocházelo.
„Ano. Můžeme pro vás přijet, je to opravdu vážné… tak maximálně do hodiny bychom přijeli. Vezměte si s sebou doklady.“
Bill chvíli zíral na mobil, který po pár vteřinách zhasl. Pořád si myslel, že se mu to snad jenom zdá. „Kurva…“ složil si hlavu do dlaní. Neskutečně se mu třásly ruce. „Billi… bude to v pořádku… neboj se…“ Tom jej opatrně pohladil po vlasech.
„Jdeme to říct našim, pojď…“ Bill se skoro nemohl postavit, jak se mu třásly nohy.
*****
Bill ucítil, jak se mu do tváří dere horko. Musel si umýt obličej a odlíčit se. Pak se na sebe zblízka zadíval. „Vypadáš hrozně mladě…“ povzdychnul si nad svým odrazem, když si prohlížel jizvu na krku a svoje unavené oči.
„V pořádku, Billi?“ špitl Tom, který se objevil těsně za Billovými zády. Bill se na něj podíval v zrcadle. Znovu si ztěžka povzdychl.
„Jsem unavený…“ sklopil pohled.
Tom ho opatrně objal kolem pasu. „Bude to v pořádku…“ Sám měl ale neskutečný strach. „Pojď, řekneme to našim…“ odvedl ho z koupelny za ruku, a hned zamířili do obýváku.
„Kluci, co se děje? Měli jste jít spát… bylo toho hodně…“ šeptla Charlotte, která už skoro dřímala.
„No… to nejde. Volali nám od soudu. Prý pro nás přijedou. Něco urgentního. Nevíme ale co, prý nám to nemůžou říct po telefonu…“ sklopil pohled Tom, a ještě více Billa stiskl.
„Máme jet s vámi?“ zeptala se trochu vyděšeně Charlotte a už se zvedala ze sedačky.
„N-ne… to snad zvládneme. Vezmu si mobil, neboj… pak dáme hned vědět.“ Bylo mu nevolno. „Jdu na čerstvý vzduch…“ špitl Bill a skoro běžel k hlavnímu vchodu. Tom za ním hned přišel.
„Opravdu jsi v pořádku?“ špitl a otočil si Billa k sobě čelem.
„Mám pocit, že mě asi trefí šlak…“ přitiskl si dlaň k srdci, které mu divoce bilo.
„Jo, to mně asi taky…“ posmutněl Tom. Pak vyndal krabičku cigaret a nabídl bratrovi. Jen mlčky kouřili, nechali se ovívat chladným vzduchem. Netrvalo to dlouho a k domu se blížilo světlo od silnice. Už tu byli. Dva policisté si s chlapci podali ruce, a pak se hned rozjeli směrem k Magdeburku.
Cesta utekla rychle. Bill se neskutečně třásl. Neměl z toho dobrý pocit. Hned byli odvedeni do jedné kanceláře na stanici. Bill se polekal. Už tam seděli manželé Pernovi. „Žena, která měla uplakané oči a vypadala, že spíš podřimuje, se okamžitě zvedla a rychlým krokem došla až k Billovi.
„Cos to provedl, ty zatracenej…“ Vrhla se na Billa a začala ho bít pěstmi do ramenou.
„Uklidni se, nech toho!“ Zastavil ji pan Pern a svou manželku od Billa odtáhl.
„Kurva, co se děje?“ Billovi se chtělo z toho šoku plakat.
„Co po něm chcete?“ došel k bratrovi Tom a chytil jej ochranitelsky kolem ramen.
„Kvůli tobě… kvůli tobě!“ rozplakala se žena, která se nechala trochu malátně posadit na židli.
„Víte… dnes v noci… se Ilaj pokusil o sebevraždu. Chtěl se v cele oběsit… teď je v nemocnici na jednotce intenzivní péče,“ vysvětlil jim pan Pern a matka se hystericky rozplakala.
„C-cože?“ vytřeštil oči Bill a podlomily se mu nohy. Tom jej jen tak tak zachytil. Zatočila se mu hlava slabostí.
„Nic si hlavně nevyčítej, chlapče…“ špitl pan Pern.
„Cože? A kdo za to asi může?! Za to zaplatíš, zničil jsi mi syna! To kvůli tobě se chtěl zabít!“
„Zatraceně, neřvi na něj! Jak by za to mohl? Vždyť mu Ilaj ublížil…“ Pan Pern Billa trochu schoval za svoje tělo.
„Zaplatíš za to, ty parchante!“ plakala hystericky žena a snažila se k Billovi zase přiblížit. „Seď, zatraceně! Co myslíš, že se tímhle vyřeší?“
„Všichni se, prosím, uklidněte!“ zvýšil hlas muž v uniformě. Ozvalo se zaklepání na dveře. „Vstupte…“ zvolal muž a dovnitř vešli další dva muži v policejním. Tom se roztřásl. Cítil, že teď nedovede bratra ochránit, nebo ho podržet… „Tak asi raději hned začneme, ano?“ řekl jeden policista a na stůj hodil tlustou složku.
autor: Evil
betaread: J. :o)
