Dnes neumírej! 10.

„Bille, zlatíčko, snědl jsi tu polívku, co jsme ti včera přinesla k večeři?“ klepala Simone na dveře Billova pokoje nejistě – nevěděla, s jakou náladou se její syn probudil.
„Jojo, sněd!“ zalhal pohotově Bill. Ve skutečnosti letěla celá polévka i s rohlíkem z jeho velkého okna.
„To je dobře… Ehm.. Dal bys mi ten talíř? Zrovna myju nádobí…“ zkoušela Simone opatrně. Připadalo jí to jako vhodná záminka k tomu, aby mohla Billa vidět a zkontrolovat, zda je v pořádku.
„No mami, donesu ti ten talíř pak,“ odsekl Bill. Ještě stále byl na matku smrtelně naštvaný.
Simone vycítila nevoli v jeho hlase a tak jen zamumlala cosi na souhlas a zklamaně sešla zpátky dolů.
Bill si oddechl, když zaslechl její vzdalující se kroky. Neměl na jídlo ani pomyšlení. Tom mu včera večer vypnul hovor, aniž by se třeba rozloučil a Billa užíralo vědomí, že se mohly stát opravdu strašné věci.
Nemyslel si, že by bratr ukončil hovor záměrně, spíš ho děsila myšlenka, že ho třeba nachytal otec… Přeci jenom, mluvili spolu skoro celou noc, Jörgen si musel přece něčeho všimnout. To, že Simone na nic nepřišla, pokládal za zázrak.
Bill se převaloval na posteli. Přesto, že už se blížilo poledne, on ještě nevylezl zpod peřin. A proč taky? Mají ještě pár dní prázdniny a stejně na něj nikdo nečeká… Jediný, pro koho byl ochotný vstávat, spát, jíst a zkrátka žít – byl Tom a ten byl teď na stovky kilometrů vzdálený…
A hovory na mobil nepřijímal a na SMS zprávy nereagoval. Bill už se vážně obával toho nejhoršího…

***

Když se sluneční paprsky konečně prodraly skrz jednoduše vzorovanou záclonu, visící v okně jednoho z kvant mnichovských domků, měl Tom co dělat, aby se zoufalostí nerozbrečel.
Celou noc snil jen o tom, jak má u sebe svého nejmilovanějšího brášku, o nejintimnějších místech jeho těla a teď se probudí a zjistí, že to celé byl sen, a to, co svírá v náručí je tak maximálně polštář se zatuchlým povlečením.
Jak optimistické to vyhlídky do právě začínajícího dne…
Ne, on bude silný. Zvládne to a zanedlouho už bude mít Billa zase pro sebe, ano…
S odhodláním vstal, umyl se, v osamělé kuchyni uzmul několik lázeňských oplatek, jež byly vyrovnané v úhledném sloupci na talíři na stole a vyrazil do ulic, s mobilem, klíčemi a naprostou dezorientací.
Chvilku se motal po městě, prohlížel obrovské domy a davy lidí, sledoval ukazatele pro turisty a po několika chvílích se konečně dostal tam, kam potřeboval – trafika.
„Přejete si, mladý pane ?“ prodavač ho sjel pohrdavým pohledem a Tom poskočil vylekáním; nepostřehl, že už je na řadě.
„Deset euro,“ vybafl na něj trafikant, když mu Tom sdělil, co potřebuje.
Zalovil v kapse vytahané mikiny, nahmátl několik mincí a se zaradováním je vysypal na pult.
Ouha… Tom se kousl do rtu – 1 euro, 50 centů mu chybělo. Co teď?
Prohledal pět zbývajících kapes, avšak žádná z nich neskrývala nečekané poklady.
Začínal už pořádně zmatkovat a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, jakoby doufal, že přijde někdo na pomoc.
Vida, vykulenýma hnědýma očima si pomoc získal dřív, než očekával…
Měla dlouhé nohy a vlasy, ty nesly barvu obilného pole, modré oči a s nimi ladící, krátké tričko.
„Na, zaplať to z toho…“ šeptla oněmělému Tomovi do ucha, do dlaně mu vtiskla dvě eura a mile se na něj usmála.
Nedbajíc netrpělivého pohledu prodavače, Tom konečně zaplatil a pak rudý až za ušima, ale s kartou s kreditem v ruce, zmizel od prodejního pultu.
Byl natolik zaskočený, až si musel sednout na lavičku u trafiky a trochu ten trapas rozdýchat…
„Ahoj..“ ozvalo se mu u ucha až vyděšeně nadskočil.
„Můžu?“ pozvedla obočí ta dívka z trafiky.
„Ja-jasně, pojď…“ na Tomově tváři se vykouzlil mdlý úsměv, zdaleka ne připomínající ten frajerský, neodolatelný, Tomovský. Ne, láska k Billovi změnila všechno. Celý jeho život až po detaily jako je balící úsměv… Všechno.
Sympatická blondýna si přisedla na polorozpadlou lavičku a začala si Toma zálibně prohlížet.
„Asi bych ti měl poděkovat za ty peníze… Díky moc, ani nevíš, jak je to pro mě důležité…“ rozmlouval zmateně Tom, jeho tvář opět získávala červený nádech, avšak ona dívka ho nepřestávala s pobaveným úsměvem na rtech sledovat. To už si Tom připadal hodně trapně, a tak ji s odlehčujícím smíchem ujistil: „Obvykle si od holek nenechávám platit kredit!“
„Jo, to je mi jasný..“ smála se a radši dredatému chlapci podala ruku.
„Vignonette,“ představila se.
„Tom, těší mě…“ ušklíbl se Tom a už konečně přestával být nervózní, ač ho to francouzsko-italsky znějící jméno mírně zarazilo…
„Mě taky,“ přikývla a během několika okamžiků už se dali do řeči.
Tom zcela nezávazně, nebral to celé jinak než jako seznámení s někým novým, prakticky nezajímavým, protože… on nikoho nehledal, on měl přeci někoho doma.. To samé se však nedalo říct o Vignonette, kterou vysoký kluk s dredy a piercingem ve spodním rtu na první pohled zaujal. Co na tom, že se o ní také momentálně nedalo říct, že je volná… S tím se však novému „kamarádovi“ nesvěřovala, ostatně, Tom jí taky ne. On však z jiného důvodu…
Nepřerušili hovor ani za chůze, vlastně už přešli pár bloků, když si všimli, že jdou stejnou cestou.
„A kam vlastně jdeš?“ optala se Vignonette.
„No, vlastně domů, ale.. Noo, domů,“ řekl. Neměl chuť vysvětlovat, že to není jeho domov, že je tu proto, že spal se svým dvojčetem a všechny ty mírně šokující věci okolo.
„A ty?“
„Já jdu…“ Vignonette zaváhala. Přeci tak roztomilému klukovi neřekne, že jde ke svému příteli? Ne, to je přeci hloupost…
„Ke strejdovi. Bydlí tady kousek a já u něj už hrozně dlouho nebyla, tak jsem slíbila, že se na něj zase někdy přijedu podívat…“ pokrčila s úsměvem rameny.
„Kolik ti vlastně je?“ napadlo ji ještě.
Tom byl rád, že se zeptala, tahle otázka ho zajímala taky, ovšem ptát se ženy na věk mu nepřišlo zas až tak vhodné…
„Sedmnáct. A tobě?“ vypálil. Co na tom, že sedmnáct mu bude až za týden?
„Noo, mě je dvacet,“ řekla a mírně se zarděla. Netušila, že je tak mladý… Ač i tak to vyznělo divně, byla ráda, že aspoň ten rok a půl zatajit mohla – ve skutečnosti jí táhlo na dvacetdva.
„A co, máš teď někoho?“ snažila se to hned zamluvit, když viděla, že se Tom už už nadechuje.
„Já?“ Tom se zarazil.
„Ne, teď momentálně vlastně ne.“
Nevěděl, proč to řekl, proč Billa zapřel. Byl s ním přece šťastný a s Vignonette si nehodlal nic začínat, tak proč nemohl říct, že je zadaný? Vymluvil by se na roztomilou černovlásku, žijící kdesi hoodně daleko, nemusel by jí vůbec říkat, že je to ve skutečnosti kluk, ke všemu jeho bratr. Tak proč?
„Já taky ne…“ usmála se Vignonette a už začínala být apatická k tomu, že polovina informací, co tady svému novému objevu vykládá, není pravdivá.
Dále následovala dlouhá, zaujatá debata o německém hip-hopu; s láskou k němu na tom byli stejně.
Právě se dostávali do velice sporné diskuze, zda je lepší nové nebo to minulé album Samyho Deluxe, když si Tom uvědomil, že už je vlastně doma.
Prošel předzahrádkou, zalovil v kapse pro klíče a ani si nepřipouštěl, že Vignonette jde stále po jeho boku.
Vyděšeně na sebe pohlédli, než Tom vrazil klíč do zámku.
„Co je?“ nakrčil Tom čelo.
„Jdu ke strejdovi,“ argumentovala Vignonette a ve zlomku okamžiku byli vevnitř oba dva.
Než si stačili cokoliv vyjasnit, v úzké předsíňce se objevily čísi ruce, přitáhly si k sobě Vignonette a zatím nezpozorovaný Tom měl možnost vyděšeně sledovat, jak jeho otec líbá tu „nezadanou dvacítku“, se kterou se dnes seznámil.
A jedno mohl říct jistě – tohle nebyl rodinný polibek…