Thakže 3.díl… nic moc se tu neděje, ale potřebuju odrazový můstek.
Tom se nemůže hnout… zděšeně hledí na marnou snahu lékařů… zděšeně hledí střídavě na monitor, na Billa a na bezmocné lékaře, kteří se stále snaží probudit Billovo tiché srdce, kteří se stále snaží rozproudit Billovu krev, kteří se stále snaží vzbudit v mrtvém těle život.
Tom stále jen stojí… necítí nic… propadá se… propadá se do nekonečné temnoty propasti v jeho hlavě.
Dno není nikde v dohlednu… ani nebude… kdyby se Tom neprobudil, padal by a padal… nikdy by nedosáhl dna…
Posadil se. Po fyzické stránce mu bylo mnohem lépe, ovšem co se týká psychiky, byl Tom na cestě do propasti.
Promnul si oči.
Nyní jen slabé světlo, vyzařující z bílého kotouče, částečně zahaleného do temné roušky mraků, prostupovalo tmu. Tom se podíval na hodiny. Bylo půl desáté v noci.
Z vedlejší místnosti se ozývaly tři tiché hlasy.
Zvedl se proto a přiblížil své ucho k dřevěným dveřím.
„Nevím, nevím jak…bla bla… ale musíme mu to říct… bla bla… nutnost,“ ozval se hlas jejich manažera.
„Bla bla… kruté… bla… nezvládl!“ ostře vstoupil do hovoru Gustavův hlas.
„Taky si myslím!“ přidal se Georg.
„Dám… bla bla… vás… bla bla budeme muset říct!“ ozval se smutně David.
„To nepochybně… bla bla… čas.“
Tom už toho slyšel dost.
Potichu se odebral zpět do postele a zase usnul… byl až příliš vyčerpaný, než aby se snažil přemýšlet nad tím, co se dělo vedle v pokoji. Jeho tělo muselo načerpat ztracené síly.
Upadnul do neklidného spánku…
Zdály se mu chaotické sny….
Střídavě se mu ve snech objevovaly důvěrně známe obličeje, ale ani jeden nebyl ten, který chtěl vidět, slyšel známé a starostlivé hlasy… ale ani jeden nebyl ten, po kterém jeho uši toužily… Cítil spousty známých vůní, ale ani jedna nevoněla tak překrásně jako ta, kterou chtěl jeho nos cítit… na své kůži cítil spoustu doteků, jemných, plných lásky… ale ani to ho nepřinutilo být vzhůru. Protože u něj nebyl Bill… nebyl s ním v reálném světě…
Ale byl s ním v těch zamotaných snech, byl stále po jeho boku, radil mu ve zdánlivě neřešitelných situacích, jako za starých časů… byl s ním. Cítil jeho vůni, viděl jej, mohl se ho dotknout… a tak když byly jen oni dva sami… objímali se, hladili se… povídali si… a bylo jim krásně.
Ovšem byly tam i hrůzu nahánějící okamžiky.
Např.Tom viděl opět náměstí plné lidí, světlice.. a pak… Billovo tělo v plamenech, doslova cítil žár… cítil, jak jeho dvojče trpí…
Slyšel jeho křik… nic, co v životě slyšel… se nemohlo rovnat s Billovými výkřiky.
I v nemocničním pokoji… byl tak statečný… i když ho to tak moc bolelo, i když tak příšerně trpěl…. i když mu doktoři nedávali naději… byl moc statečný. Držel a snažil se…
Tom si vždy myslel, že to Bill je citlivka a on ten drsňák… ale bylo to naopak. Bill byl daleko silnější než Tom…
Tom se nechával strhávat proudem řeky snů…
Když…
„Konečně jsi vzhůru!“ Georg se vrhl na ještě napůl spícího Toma a sevřel ho v mocném náručí.
Gustav radostně vykřikl a objal jej…
„Co to tu blbnete… Tome…“ David jej také objal…
Tom čekal, že se mu kolem krku vrhne ještě máma… ale dlouhou dobu se nic nedělo…
„Ta je…“ Gustavovi selhal hlas…
Georg klopil oči a dělal že tam není.
„Kde je máma?!?“ zařval Tom
„Ona je… neee…“
„Neboj, žije,“ ozval se David…
„Je v nemocnici… není to moc vážné, ale to, co se stalo s Billem, na ní mělo neblahé účinky…“ Nyní klopil zrak i David
Tom se neovladatelně roztřásl… sklenice, ze které se zrovna chystal napít, mu vyklouzla z ruky… roztříštila se na několik malinkých kousků…
„Musím za ní…“
„Odvezu tě,“ ozval se David.
„Jedem taky!“ozvali se Georg s Gustavem jednohlasně…
David je zpražil pohledem… oba pochopili, že to není vhodná doba pro návštěvu…
Tom se rychle oblékl…
Během pěti minut vyrazili…
autor: Bbamboocha
betaread: Janule
nee ja budu brecet