autor: Evil
Bill se udýchaně zhroutil do Tomovy zpocené náruče. Tom se trochu zavrtěl, když ucítil, jak z něj vytéká Billova horkost. Ten pocit mu připadal nádherný, i když trochu zvláštní… po tom všem. Byl ale neskutečně šťastný. Alespoň v tenhle okamžik. Doufal, že taková nádherná chvíle nebude jediná. I když byl trochu bolavý, tak byl neskutečně šťastný. Okamžitě jej znovu jeho mysl musela ničit… Nezasloužíš si to! Jsi zrůda! Měl bys jen trpět! Roztřásl se a jeho tělo zahltil jen chlad.
„Miluji tě, Tome,“ špitl Bill a přivíral únavou oči. Tom se otřásl. Doufal, že si Bill nevšimne, že se musel opět probrat ze svých temných a ledových myšlenek. Pokaždé mu ta slova… ta slova lásky… zněla, jako by je slyšel poprvé v životě. Je ale pravda, že si zrovna takhle dříve lásku nevyznávali. Spíše to byla slova nenávisti, která si mezi sebou vyměňovali. Přitom moc dobře oba věděli, že to tak není. Tom popotáhl. Chtělo se mu plakat. Byl naštvaný sám na sebe. Teď vůbec nedokázal pochopit, že se choval tak, jak se choval. Jako sobec, zmrd, bestie…
„Miluji tě, Billi…“ hlesl, a z koutka oka mu unikla slza. Opět jej jeho mysl zajala do vzpomínek:
*****
„Co si myslíš, že děláš?!“ vyjekl Tom a snažil se od sebe Billa odehnat.
„Ale…“ vzlykl Bill, který byl neskutečně vzrušený, a chtěl se jen svého bratra, byť jen lehce, dotknout. „Myslel jsem, že…“ špitl a trochu couvl.
„Myslel sis co?!“ zaječel Tom a odstrčil jej od sebe, až Bill narazil na stěnu. Skoro si vyrazil dech. Semkl víčka bolestí, ale ani nehlesl.
„N-nic… dobrou noc,“ špitl zkroušeně Bill a urychleně za sebou zavřel dveře Tomova pokoje. Hned se vydal nahoru po schodech, které vedly do jeho ledového podkrovního pokoje.
Uprostřed cesty se ale zastavil a zhroutil se na studené betonové schody. Silně se chytil za hruď a zkroutil se do nepřirozené polohy, která jen vyzařovala neskutečné duševní utrpení. Po chvíli, co si uvědomil, že je opravdu v nepřirozené poloze, která spíše připomíná zraněné zvíře, se opatrně a roztřeseně posadil a propukl v tichý a bolestivý pláč. Silně se chytil za vlasy a hlava mu klesala na kolena. Nechápal, co se to děje. Vždyť s ním chtěl být… proč se tedy teď choval úplně jinak? Proč jej, zatraceně, vyháněl? Vzal do třesoucích se rukou svůj mobil a znovu si musel přečíst tu esemesku, která mu přišla asi před půl hodinou. Musel se přesvědčit, že ta zpráva nebyla jen výplodem jeho mysli. Nebo snad, že by to byl nějaký zákeřný spam? Cože?
Ne. Ta zpráva opravdu pocházela od něj. Opravdu byla poslána z jeho čísla. Čas odeslání souhlasil. Jak datum, tak i to, že ta zpráva byla poslána před pětačtyřiceti minutami.
Stálo tam: „Přijato od: ‚Tom ♥‘ „Lásko… prosím… přijď za mnou… už nevím, co si počít…“
Ne… nezbláznil se. Tom jej opravdu žádal o to, aby za ním přišel. Jestli jej snad chtěl trestat za to, že přišel pozdě? I to byla možnost. Ale i tak mu jeho reakce připadala krutá. Chtěl jej alespoň vyslechnout, nabídnout mu náruč. Ale on jej ani nechtěl pustit dovnitř. Ihned jej vyháněl. Jako odpad. Jako něco, čeho se musí okamžitě zbavit. Jako něco, s čím ani nemá cenu se bavit…
Bill jen chvíli zíral do prázdna, a pak tiše a smířeně odešel do svého pokoje. Tam počal plakat. Tom zůstal zkoprnělý, přitisknutý na dveře svého pokoje. ‚Kurva co jsem to provedl… proč jsem tohle udělal… sakra, bráško… tak moc jsem toužil po tvojí přítomnosti… tak moc jsem se těšil na okamžik, až se tu objevíš… kurva proč?! Proč jsem tě od sebe odehnal?!‘ Roztřesenými kroky se Tom dopotácel ode dveří až ke své posteli.
Zašmátral již zkušeným gestem po flašce, která byla ukrytá v mezeře mezi postelí a nočním stolkem. Trochu se na flašku připitoměle usmál, a pak si z ní nepřiměřeně přihnul. „Odpusť…“ špitl v slzách a po několika těžkých, hořkých kaňkách, které nechal dopadnout na zem, se znovu napil.
*****
„Choval jsem se jako zmrd,“ znovu popotáhl Tom. Tentokrát ale vztekle. Pak se otřásl sám nad sebou. Bill se jen tiše snažil zpomalit své zběsile bijící srdce. To srdce, které Tom tak dlouho odmítal. To srdce, které tolikrát zlomil.
„Já taky…“ špitl Bill a také se mu oči zalily slzami.
„Billi… neplač,“ vydechl Tom a snažil se, aby v jeho hlase nezněly jeho vlastní slzy.
„Moc… moc mne to mrzí,“ znovu se Bill roztřásl v jeho náručí a Tom jej k sobě přitiskl.
„Já vím, Billi,“ Tom se trochu zakuckal vlastním, tichým pláčem, který odmítal pustit naplno ven, a kvůli vyprahlým ústům. Bill se z jeho náruče pomalu zvedl a podal Tomovi vodu. Pak se také trochu napil. Pak Bill tiše špitl.
„Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak mne mrzí vše, co jsem ti kdy udělal,“ v krku se mu udělal neskutečný knedlík.
„Přísahám… přísahám na nás. Na naši lásku… že ti už nikdy neublížím,“ špitl zastřeně Tom a jemně políbil Billa na hruď v místě, kde se mu opět divoce rozbušilo srdce, které se, jak doufal, jednoho dne zahojí. „Nežádám od tebe odpuštění… jen… pokud mne budeš chtít zatratit, udělej to, prosím, hned. Teď jsem na to připravený…“ poslední slova Tom jen škytl. Z posledních sil…
Bill Toma pevně chytil za dredy a za šíji. Aniž by si to uvědomil, zaťal mu do krku nehty. Tom trochu sykl. „Nikdy tě nehodlám zatratit… ach Tome… nikdy, rozumíš?“ trochu hystericky vyjekl Bill, a pak si uvědomil, že bratra silně tahá za vlasy a že má v jeho šíji zabodnuté své ostré nehty.
„Rozumím…“ špitl Tom a pevně semkl víčka, aby zahnal slzy.
„O-omlouvám se,“ šeptl Bill a okamžitě Toma pustil, jako by se snad o jeho pokožku popálil. „Už… už si nebudeme ubližovat,“ Bill se od něj oddálil a složil si ruce k pasu. Jako by se bál, že Tomovi svým jediným dotekem opět ublíží.
„Dobře, Billi…“ špitl Tom a opět si jemně přivinul Billovo apatické tělo do náruče. Bill se k němu ještě více přitiskl, ale neobjal jej. Ucítil, jak jeho tělo pokryla husí kůže a jak byl najednou rychle ledový. Zničehonic. Nahmatal vedle sebe přikrývku a opatrně ji přes oba přehodil. Toma se však nedotkl. „Děkuji, bratříčku…“ špitl Tom se zavřenýma očima a s mírným, spokojeným úsměvem na ještě pořád naběhlých rtech.
Vyhledal Billovy vlasy a začal se jimi opatrně probírat. Miloval jejich hebkost a vůni. I když teď byly trochu vlhké potem, pořád se toho doteku nemohl nabažit. „Už se nemusíš barvit, lásko… můžeš si dělat, co se ti zachce. Můžeš se pohybovat po domě, jak chceš, chodit ven, kdy chceš…“ opět popotáhl nosem a otřásl se.
Bill pomalu otevřel již ztěžklá víčka. Ucítil, jak jej neskutečně pálí oči. Netušil, jak má na ta slova reagovat. Byl si jistý, že jej Tom opravdu má rád. Že jej miluje. A nyní i věděl, že mu ubližoval proto, že byla jeho mysl zraněná a nemocná. Ale i přesto se na chvíli zamyslel. A nebyly to zrovna myšlenky zalité sluncem. Chvíli se ještě rozmýšlel, jestli svá slova říct nahlas, ale uviděl, jak se Tom začal nepříjemně ošívat. Cítil jeho nepohodlí a nervozitu. A to nechtěl. Nervózně se zachvěl a pak si odkašlal. Jeho hlas zněl i přesto ochraptěle.
„Já bych…“ opět zakašlal. „Já bych si nejvíc přál jen jednu věc,“ odmlčel se a v očích jej opět začaly štípat ty zatracené slzy. Pomalu se zvedl do sedu, aby se ho Tom nemohl dotknout.
„Ano?“ opatrně jej pobídl Tom. „Povídej, lásko… neboj se, prosím,“ jemně špitl a opět si jej k sobě přitiskl. Bill se roztřásl. Tom ale miloval ten pocit, když cítil, jak Billova hruď rezonuje, když z jeho hrdla vycházel jeho nádherný a sametový tenor. Bill jen chvíli zpomaloval svůj dech. Ucítil, jak se mu začaly samovolně chvět rty.
„Moc si přeji…“ opět zakašlal, „aby to mezi námi bylo takhle krásné jako teď,“ polkl hořké slzy, o kterých ani nevěděl, proč vůbec přišly. Dál ale mluvit nemohl. Chtěl, aby se slova ujala jeho láska. Ta to ale, i s tím mírným gestem, pochopila.
Tom se otřásl a trochu se nervózně zavrtěl. „Já…“ rozkašlal se a Bill se polekal, jestli se jeho bráškovi náhodou něco neděje. Ale Tom se jen snažil získat čas na to, co se mu chystal říct. Tom vší silou zatínal pěsti, jak se snažil uvolnit to neskutečné napětí, které ovládalo jeho tělo i mysl. „T-tomi… jsi v pořádku?“ špitl Bill a opatrně bratra pohladil po boku. Tom měl co dělat, aby zabránil neskutečnému nutkání se bratrovu doteku vyhnout.
„J-jo… jsem…“ vykoktal ze sebe Tom a ihned mu připadalo, že jeho už roky připravená řeč nyní nebude mít ten význam. Opět si nervózně odkašlal. Nikdy nebyl na silná slova, ale už to v sobě nedokázal všechno dál držet. I když vše již vyjádřil, stejně měl nutkání to Billovi říct. „Já…“ polkl a přejel mu mráz po zádech. „Vím, že to nikdy nebudu moct odčinit. Vím, že máš plné právo na to, mě odmítnout. Kdykoliv, Billi…“ setřel si hořkou slzu z tváře. Nemohl uvěřit tomu, že to vyslovil nahlas. Ale přesně tyhle myšlenky ho trápily už takovou dobu. „Jsi svobodný… miluji tě… miluji tě více než cokoliv a kohokoliv. Miluji tě, že bych neváhal ani vteřinu a položil bych za tebe život. Zabil bych každého, kdo by se pokusil ti ublížit. Jako jsem chtěl zabít toho zmrda,“ zatnul zuby, až si bolestivě prokousl ret, když si vybavil, kolik bolesti mu Ilaj způsobil. „Už se mě nikdy nemusíš bát… nikdy,“ polkl. Moc dobře si uvědomoval, že tohle nebude jen tak jednoduché. Věděl, že i když jej Bill miloval, stejně měl v sobě napětí. Nemohl si být jistý tím, jak se k němu Tom zrovna teď bude chovat.
Chápal jej. Bill si po chvíli mlčení odkašlal a opatrně Toma stiskl. „Já vím… vím, že to všechno nebylo jen čistě z tvojí vlastní vůle…“ polkl a doufal, že je to pravda. „Že to bylo také kvůli tvé nemoci,“ semkl pevně víčka a snažil se, aby se nerozplakal. Tom si povzdychl. Stejně si myslel, že to všechno dělal vědomě. Stejně si myslel, že je prostě zrůda. Jen tiše špitl:
„Děkuji, lásko,“ nakonec stejně jeho slzy unikly na svobodu.
Byl to ale příjemný pláč. Potřeboval to. Potřeboval to napětí ze sebe dostat. Bill jej jen k sobě tiskl a nechal jej. Chápal to. Cítil to samé. I když jej to bolelo, nechal, aby mu Tomovy horké slzy smáčely rameno. Nechal jej, aby to ze sebe konečně všechno dostal. Po tolika letech.
autor: Evil
betaread: J. :o)
