autor: Evil
„Tome…“ špitl Bill téměř bezhlasně, že by se ani listí nezachvělo, kdyby síla jeho hlasu měla být tím nejmenším vánkem. „Tome…“ šeptl ještě tišeji, když si k bratrovi přisedl. Opatrně se rozechvělou dlaní dotkl jeho ramene. Okamžitě ucukl, když ucítil napětí v jeho těle. Chvěly se mu rty, když se díval na svou dlaň. Jako by se o Tomovo tělo popálil. Připadalo mu, jako by snad svým dotekem něco provedl. Do očí se mu nahrnula další dávka potlačených slz. Moc dobře věděl, že ta hráz není bezedná. Moc dobře věděl, že jednou prostě přeteče. Ještě se několikrát zhluboka nadechl a vydechl. Bude to v pohodě… snažil se si do mysli vštípit tu samou mantru…
Ne…
Propukl v hysterický pláč. „Tome, prosím tě, mluv se mnou…“ naštvaně si stíral slzy, a pak chytil bratra za ramena a jemně s ním zatřásl. Tom k němu po chvíli, která Billovi připadala jako století, zvedl svoje unavené a utrápené oči.
„Musím zmizet… daleko…“ hlesl Tom a Billovým tělem projela ostrá bolest.
„Odjedeme spolu, někam za moře… do tepla.“
Tom nesouhlasně zatřásl hlavou. „Ne, Billi…“ polkl. „Musím odjet sám. Abych ti už nemohl nijak ublížit…“ špitl zlomeně, a pak vztekle popotáhl nosem.
„Zešílel jsi?“ jen vydechl Bill a oči se mu zalily další vlnou slz.
Po chvíli se zvedl a utekl po chodbě až k pokoji, kde ležel Ilaj. Udýchaně se opřel o zeď a snažil se nekřičet bolestí na celé kolo.
„Billi… chlapče… jsi… jsi v pořádku?“ vyděsil se Johannes, když ho zahlédl. Bill jen nesouhlasně zatřásl hlavou.
„Tom mě chce opustit…“ zhroutil se na zem vedle lavičky.
„Billi… vstávej, ta zem je ledová,“ Johannes k němu hned přiskočil. Pomalu jej zvedl za paži a posadil ho malátného na lavičku. Vyděsil se, jak je ten chlapec neskutečně lehký.
„To mi je jedno… už je všechno jedno.“
„Jak opustit… vždyť jste dvojčata… jak… co…“ Johannes se snažil pochopit, o čem Bill mluví.
„To neřešte… počkám tu, dokud se Ilaj neprobudí, a pak… půjdu domů a… já nevím…“ setřel si další slzy. Byl apatický. Naprosto ochromený. Připadalo mu, že už ani necítí bolest.
Okolním tichem se rozeznělo obyčejné zvonění staršího modelu mobilu. Bill se zajíkl leknutím a Johanessem ten zvuk otřásl. Vzal do ledové ruky přístroj a přijal hovor. „Ano?“ pak jen kývl, jako by jej snad volající na druhé straně mohl vidět. „Díky…“ pak se podíval na Billa. „Ilaj je vzhůru.“
*****
Šel nervózně po chodbě, kde pořád všichni seděli a čekali. „Je vzhůru…“ špitl Bill a ostatní jen slabě kývli. Vyšla sestra.
„První, co řekl, bylo tvoje jméno…“ vzlykla paní Pernová a podívala se na Billa se slzami v očích. Pak se snažila mu podívat do očí, Bill měl ale tvář skloněnou. Tak ho alespoň chytila za ramena. „Omlouvám se, že jsem na tebe byla taková… moc mne to mrzí.“ Bill jen kývl.
„Mami… prosím, Tom je před budovou. Na tý lavičce… já… prosím…“ Charlotte jej objala.
„Postarám se o něj, broučku… nedělej si starosti, neboj se… teď… jdi dovnitř. Jestli tedy chceš, je to pouze na tobě. Jen si přál tě vidět, ale… víš, že tam nemusíš.“ Bill se ještě ohlédl za sebe.
„Půjdu tam… slíbil jsem to…“ podíval se na Johanesse. Ten kývl.
„Běž, chlapče…“
Nejdříve chtěl zaklepat, ale hned vyšla sestřička. „Ach, jste tady. Jste Bill, že ano?“ prohlížela si zvláštního, černovlasého chlapce.
„Ano,“ Bill nervózně polkl a protřel si uplakané oči. Nechápal, jak to, že to ta žena ví. Nikdy ji předtím neviděl.
„Uvnitř je hlídač, nemusíte se bát, že by se vám něco stalo.“ Bill si viditelně vydechl úlevou.
„Děkuji…“ Pomalu vstoupil dovnitř. Zakopl o práh, protože jej nohy vůbec nechtěly poslouchat. Zatraceně… nemám tady co dělat… otřásl se. Cítil ledový poryv na svém zátylku, i když nikde nebylo otevřené okno ani žádný průvan. Bezděky mu zacvakaly zuby. Bylo mu mdlo. Objal si paže a dlaněmi si je třel. Tiše za sebou zavřel. Jen kývl na pozdrav a špitl „Dobrý den…“ na strážníka. „Dobrý den, mladý… ehm… pane…“
Bill musel uhnout pohledem. Bylo mu nepříjemné, jak si ho ten cizí muž prohlíží. Nakonec je to opravdu ve mně. Opravdu si za to můžu sám… za to všechno… Billovi se udělalo ještě více nevolno. „O-omluvte mne…“ špitl a rychle z pokoje zmizel. Dveře za sebou hlasitě zabouchl, aniž by chtěl. Běžel k nejbližším toaletám.
„Billi!“ vyjekl Tom a rozběhl se za ním. Bill zapadl do nejbližší kabinky a začal zvracet. I když vlastně, kromě kafe neměl co. „Ach bože, Billi…“ Tom si za jeho roztřesené tělo klekl, jednou rukou ho hladil po zádech a druhou mu přidržoval vlasy. Když Bill začal kašlat, natrhal hromadu papírových ubrousků a vrátil se k němu. „V pořádku, lásko?“ špitl Tom, když si Bill vyplachoval ústa u umyvadla.
„J-jo…“ špitl a celý se třásl.
„Co se stalo? Chtěl ti něco udělat?“ Vyděšeně se na něj Tom díval.
„Myslíš Ilaje? Ne… to ten… ten fízl… díval se na mě jak na zákusek… vyděsil mě…“ Bill sklopil pohled.
„Jsem pořád s tebou… nikdy už tomu nebude jinak, ano? Ochráním tě…“ špitl Tom a snažil se, aby nezněl vyděšeně a roztřeseně. Bill se na Toma zadíval pohledem, který byl plný vděčnosti. A lásky. Konečně z něj Tom cítil plnou důvěru. Pohladil ho po tváři. Pak se Bill napil ledové vody. „Můžeme?“ zeptal se ještě pro jistotu Tom, a poté, co Bill kývl na souhlas, znovu vstoupil do pokoje. Tentokrát byl jistější, když cítil Tomovo tělo u sebe.
Vedle postele, kde Ilaj ležel, byla další postel. Prázdná. Tom se na ní posadil. Bill si přitáhl do mezery mezi postelemi židli. Na protější židli seděl onen strážník. Bill mu nevěnoval jediný pohled. Tom se rozhodl bratra následovat. „Ahoj, Ilaji…“ špitl Bill a neskutečně se soustředil, aby se mu nechvěl hlas.
Ilaj byl napojen na přístroje a určitě byl pořád pod vlivem tlumících látek, ale i tak ztěžka otevřel oči, a hned se snažil pohledem najít zdroj toho nádherného hlasu. „Billi… to už jsem konečně chcípl, nebo jsi tu opravdu se mnou?“ Bill se hořce uchechtl.
„Jsem tu…“ Pak si všiml, že se jej Ilaj snažil poslepu najít. Bloudil svou rukou po posteli a následně ji nechal chvíli viset ve vzduchu. Bill ji po chvíli přemýšlení opatrně stiskl. Jen zlehka. Prohlédl si jeho pevně ovázaná předloktí. Otřásl se, když si vybavil, že takhle viděl Toma.
„Ach, Billi… jsi tak hodný… děkuji ti,“ Bill jej skoro neslyšel, ale rozuměl mu. Podíval se na Toma trochu vyděšeně. Ten jej chytil za druhou ruku a povzbudivě jej stiskl. Do očí se mu ale nepodíval.
Bill po chvíli, ale pro něj to bylo jako věčnost, Ilaje pustil. Nebo se spíše vymanil z jeho chabého sevření. „Billi… prosím…“ zašmátral poslepu Ilaj a znovu jej začal hledat.
„Prosím… ne…“ špitl Bill a roztřásl se, když si vybavil, co mu ten muž udělal. Omluvně se zadíval na Johannese, který zrovna vešel do dveří. „Omlouvám se…“ špitl směrem k němu. Pan Pern jen kývl na znamení toho, že mu rozumí.
„Chápu tě, chlapče…“ špitl, a pak se zvedl a posadil se vedle Billa. Chytil svého syna za ruku a pevně jej stiskl. „Ten chlapec ti dal více, než jsi po něm mohl kdy chtít. Nech ho jít…“ Ilaj začal po slovech svého otce těžce vzlykat.
„To už mě opravdu nechte chcípnout… klidně půjdu do vězení… ale… já ho miluju.“
Bill omdlel.
Tom se hrůzou třásl, nemohl bratra probudit. „Billi!“ zaječel na něj Tom a poplácával ho po tvářích. Bill pak v jeho náruči otevřel oči. Zmateně se rozhlédl kolem. Už nebyl v Ilajově pokoji. Byl zpátky na chodbě. Za rohem. V jejich malém soukromí.
„J-jak… jak dlouho jsem byl mimo?“ špitl vysíleně Bill a skousnul si vyprahlé rty. Tom mu hned přiložil lahev s vodou k ústům. „Děkuj,“ špitl, když se napil.
„Spal jsi asi půl hodiny. Ilaj dostal pět let ve vězení a dalších pár let v nápravným zařízení. Ale… nikdo neví, jak to s ním bude. Pořád je na tom dost bledě. Zatím je pořád na JIPce,“ šeptl Tom, aby se jeho hluboký hlas nerozezníval po chodbě.
„Takže rozsudek je pravomocný,“ špitl Bill spíše jen sám pro sebe.
„Ano…“ jen hlesl Tom a podíval se Billovi do tváře. Držel jej v náručí a neúnavně jej svíral. Když si Bill uvědomil, že celá jeho tíha těla, i když nepatrná, visí na Tomových pažích, snažil se okamžitě zvednout. „Držím tě…“ špitl mu Tom přímo u tváře. Bill, ačkoliv nechtěl, se v jeho náruči uvolnil. Moc dobře věděl, že sám neměl dost sil.
„J-já…“ špitl Bill, ale jeho hlas byl neskutečně slabý. „Já chci domů, lásko,“ naléhavě se k Tomovi přitiskl. „Prosím, lásko…“ z posledních sil vydechl, a pak jen hlavou spočinul na Tomově rameni.
„Ano… půjdeme domů co nejdřív. Nejpozději do pěti minut… o to se postarám,“ políbil Billa do vlasů a šel s ním opatrně na chodbu, kde pořád byly obě rodiny. Všichni se na oba chlapce zadívali s otázkou v očích.
Tom se jen nadechl a řekl naprosto pevným a rozhodným hlasem: „Už toho máme dost. Musíme jít domů,“ pak se otočil, aniž by čekal na jakoukoliv reakci. Tom pak Billa posadil na lavičku před budovou a zavolal taxi. To přijelo do pěti minut. Oba nastoupili a po půlhodinové cestě byli konečně doma.
*****
Tom Billa poplácal jemně po tvářích, aby se probral. „Jsme doma,“ špitl a mezitím dal taxikáři nemalý obnos, za třicetikilometrovou jízdu.
„Nechcete se svojí přítelkyní pomoct?“ zeptal se trochu posměšně taxikář.
„Ne! Zvládnu to,“ trochu rozladěně se na muže zadíval. Hned Billa chytil do náruče. „Díky…“ zavolal směrem k vozu, když nohou ledabyle zabouchl dveře. „Doufám, že máš klíče…“ špitl spíše mimoděk, když Bill pořád nejevil známky přítomnosti. Po chvíli se mu na bledé tváři objevil posměšný úšklebek.
„Hmmm… hledej, Šmudlo,“ Tom v duchu protočil oči a začal Billovi šmátrat po kapsách. Nejdříve vyzkoušel ty u kabátu, pak ty u mikiny, a naposledy si nechal kapsy u jeho úzkých kalhot. U těch se Bill začal chichotat jako puberťačka. „Kam to saháš, ty zvrhlíku?“ Tom se na Billa nechápavě zadíval.
„Ty si chlastal?“
Bill vykulil oči. „Cože? A kdy asi?“ Tom jej opatrně postavil na zem, když se konečně dostali do domu. „Jen se mi chce tak šíleně spát, že si připadám jak… úplně nalitej…“ šíleně zívl Bill a opět zavrávoral, když si zouval boty. Tom jej znovu zachytil těsně před nepříjemným pádem.
„Jo, mám to samý, ale ty na rozdíl ode mě skoro vůbec nejíš…“ složil si hlavu do dlaní Tom, když si uvědomil, že Bill se od té doby, co ho vyhnal na půdu, bojí jíst. Všechno kvůli tobě, ty svině… Tom si silně zabušil pěstmi do spánků. „Už to je v pořádku, Billi…“ vydechl Tom spíše jen pro klid vlastní mysli.
„Já vím… ale bude mi to chvíli trvat…“ usmál se na něj téměř bezstarostně Bill. „Ale teď potřebuji spát…“ usmál se na něj Bill, ale pak se pozorněji zadíval na Tomovu tvář. „Jo vlastně… make up. Musí jít dolů, hlavně z tý jizvy, aby se nezanítila a nezanesla. Mám tu i nějaký sérum, který je proto, aby se…“ Tom musel Billovu přednášku o čistících sračkách na xicht nějak zastavit, ale nevěděl jak. Tak Billa jen vášnivě políbil. „Co jsem to jen…“ špitl Bill, když se omámený dotýkal svých naběhlých rtů.
„Jo, přesně tohle, lásko…“ špitl mu u tváře Tom, a hned mu ještě uštědřil něžnou pusu na tvář.
„Jo! Ten mejkap pryč!“ Chytil Toma za tvář a okamžitě mu namířil k obličeji tampónek s neskutečně podezřelou složkou. Smrdělo to po nějaký pálence…
„Kurva, Billi, co to je?“ chytil bratra za křehké zápěstí, aby mu znemožnil další dotyk tím šíleným, a určitě radioaktivním, tampónkem.
„Tomi…“ rozesmál se Bill. „OD-LI-ČO-VAČ“ odhláskoval mu Bill, jako by to snad mělo Toma uklidnit.
„Co?“ nechápavě se na Billa zadíval.
Bill jen protočil oči. „Ty vole! Jsi zapomněl, že jsem ti musel zamaskovat tu tvoji jizvu?“ Tom se nejdřív jen nechápavě culil, ale pak…
„Já na to úplně zapomněl…“ promnul si zraněné místo. Vůbec necítil bolest. „Bylo toho moc…“ vzdychl Tom, a pak se jemně usmál a poté se posadil.
„Jo, až příliš…“ oplatil mu Bill úsměv a už se plně probudil ze své únavy. Rychle Toma odlíčil, natřel mu jizvu hojivým gelem, a pak se pustil do své tváře. Povzdychl si nad svými kruhy pod očima.
Pak uviděl Tomův odraz těsně za sebou. Nechal se od něj obejmout. „Už je to všechno za náma…“ zamumlal mu do ramene a Bill se jemně usmál.
„Jo, konečně… ale stejně mám pocit, že bych měl zmizet. Pryč. Někam daleko…“ Tom souhlasil.
„Daleko…“ špitl, a pak se vydal do kuchyně. Bill se mezitím odlíčil, a teď si rozčesával vlasy. Pak vzal do rukou ostré nůžky. „Billi! Ne!“ chytil jej Tom za zápěstí. „Ty se chceš ostříhat?“ vykuleně se na Billa zadíval.
„Nevím, asi… chce to novej začátek,“ klesl s nůžkami dolů. Tom mu je vzal z ruky.
„Zastříhnu ti konečky a do zítra si to rozmysli, ano?“ Bill si povzdychl. Tak moc potřeboval udělat něco impulzivního. „Začneme si balit věci… tedy… zítra,“ Tom kývl. „Už tu nemáme co dělat… ale… co budeme dělat někde za mořem?“ zapřemýšlel Tom.
„Jako práci?“ uculil se Bill a Tom jen kývl.
„Samozřejmě, že myslím práci,“ Bill se lehce zasmál. „Za tu dobu, co jsem byl zavřený na půdě, jsem toho hodně napsal a dost z toho jsem i vydal… mám dost našetřeno. Chtěl jsem od tebe odejít, pamatuješ?“ pohladil Toma po udivené tváři.
„Dost?“
Bill kývl. „Na malý domek v Kalifornii, s malou zahrádkou, s výhledem na moře…“ Tom vyvalil oči. „Jo, asi jsem měl úspěch…“ Bill se usmál, a pak se uvolnil. Zaposlouchal se do typického zvuku při stříhání vlasů. Uspávalo jej to.
„Tak, stačí,“ rozhodl Tom, když obyčejným hřebenem kontroloval, jestli se mu dílo zdařilo.
„Děkuji ti,“ otočil se Bill a zadíval se Tomovi do očí. Pak si hodil vlasy přes rameno, aby si je prohlédl v zrcadle. „Jsi šikovnej,“ pohladil Toma po tváři a jemně jej políbil.
autor: Evil
betaread: J. :o)
