autor: Evil
V přítmí a tichu kavárny na oba padla únava. Přeci jen jsem si měl jít na chvíli lehnout. Bill se zamyslel nad nabídkou, kterou od strážníka dostal. „V pořádku, lásko?“ podíval se Tom na bratra se starostí v očích, když viděl, jak si třesoucíma rukama přidržuje šálek u vyprahlých úst.
„J-jo… jen jsem si asi fakt měl na chvíli odpočinout. Je toho moc… až příliš… mám pocit, že to se mnou každou chvíli praští… cítím se úplně vyždímaně,“ povzdychl si Bill, a Tom jen kývl a sklopil pohled.
„To jsme dva,“ Tom se už nemohl dočkat, až tohle všechno skončí. Vlastně už to končí… konečně bude všechna tahle hrůza pryč… Prudce se otočil za zvukem, který způsobil otevření dveří od kavárny a sykl. Úplně v ten moment zapomněl na svou jizvu. „Kurva…“ opatrně se dotkl citlivé a napjaté kůže.
„V pořádku?“ zeptal se trochu vyděšeně Bill.
„Jo, ale ten makeup děsně pálí…“ smutně se usmál.
„Jo, není určenej na otevřený rány,“ šeptl Bill, a hned mu šrám zkontroloval. Vyndal tupovací houbičku a přidal na něj malou kapičku makeupu. „Jo… v pořádku…“ prohlédl si Toma zblízka, a pak se nad svou dovedností v líčení lehce usmál. Ale i tak měl strach ze zanesení rány. Bylo to riskantní.
„Vždyť máš pleť o několik odstínů světlejší než já, jak je možný, že to takhle krásně zakreješ?“ prolétlo Tomovi hlavou, a hned se musel nechápavě zeptat.
„Kouzlo…“ usmál se Bill, a pak přemýšlel, jak by Tomovi vysvětloval, jak funguje pigmentový makeup, který se dovede přizpůsobit každému tónu pleti. Musel se pro sebe v duchu uchechtnout. Připadal si jako v nějaké béčkové reklamě na kosmetiku. „I když se vás zrovna někdo pokusil podříznout, nezoufejte, náš makeup zakryje vše!“ Jen jej zatěžoval fakt, že se takhle může Tomovi rána opravdu zanítit. Musel ty myšlenky ale zahnat. Nemohli riskovat, že to rodiče uvidí. „Musíme jít…“ posmutněl Bill a sklopil pohled. Tak moc se chtěl s Tomem rozběhnout do dálky, jen aby utekli od veškeré téhle vysoce nemilé povinnosti.
„Zvládneme to,“ špitl Tom a položil bankovku na stůl. Poté chytil Billa za paži a Bill se o něj s vděčností opřel. Po cestě se k němu tiskl, jako by jej to snad mělo ochránit před nejbližší budoucností, na kterou ani jeden z nich nebyl připravený…
*****
Přišli do budovy, a opět se jich zmocnila ta známá tíseň. Stres. Strach. Bezmoc. A hlavně nevědomost. V ten okamžik napadla oba stejná myšlenka: Třeba to je jen nějaký druh klaustrofobie… proto se cítíme tak na hovno… není to tím, že se tu rozhoduje o osudu několika lidí najednou…
„Tak co?“ špitl Tom, když se bratři posadili vedle rodičů. Zrzavá žena se podívala starostlivě svým synům do očí.
„Skoro žádnej posun… zatím to máme my dva za sebou… no co jsme měli říct? Jen to, co víme, co se stalo. Bohužel o tom nevíme skoro nic… sakra, kluci… měli byste nám víc důvěřovat,“ šeptala Charlotte a měla slzy na krajíčku. Gordon ji držel kolem ramen, ale nervózně si pořád dokola protahoval prsty na ruce. To nesnesitelné křupání, které Bill tak nenáviděl.
„Nechtěli jsme vám přidělávat další… starosti,“ sklopil pohled Bill a Tom se zachvěl, protože se nyní cítil jako lhář. Nedovedl si představit, jak by na tom matka byla, kdyby se dověděla o tom, že byl napadený, a že nebýt Gordona, mohlo všechno dopadnout hůře. Ještě mnohem hůře.
„Promiň…“ jen pípl a rozhlédl se po ostatních přítomných. Paní Pernová byla nejspíše zrovna u výslechu, protože ji tam nezahlédl. Zato viděl ale u zdi na rohu… stát pana Perna. Vypadal jako zlomený muž, co už všechno vzdal.
„Billi…“ špitl Tom a podíval se směrem k panu Pernovi. Bill se zachvěl. „Měl bych s ním prohodit alespoň pár slov, ale… kurva, já vůbec nevím, jak se v takový situaci chovat… je mi ho ale líto…“ špitl nejistě Bill. Tom kývl.
„Jo… zkus to… kvůli tomu zmrdovi by neměli trpět další lidi,“ podíval se na Billa těžkým pohledem.
Tvá bolest je má bolest…
Bill lehce kývl a Tom mu ještě krátce stiskl dlaň. Roztřeseným krokem se vydal na pár metrů dlouhou cestu až k rohu.
„Ah, Billi, myslel jsem, že tě tu už neuvidím,“ popotáhl pan Pern, a pak jen pokynul rukou za roh, kde byla lavička. Naštěstí mimo dohled všech ostatních. Bill se pomalu a roztřeseně posadil. Všiml si, že pan Pern v jedné ruce žmoulá staromódní látkový kapesník. A nevypadal zrovna suše.
„Dobrý den, pane Perne…“ špitl Bill a neskutečně se styděl. Cítil se, jako by zrovna nesl všechnu tíhu světa. Díval se do země. Netušil, co má nyní očekávat.
„Ale notak… říkej mi Johannesi. Máš strach, viď? Ze mě… co bych ti mohl chtít,“ polkl. Bill nic neříkal, bál se i dýchat. „Omlouvám se za svou ženu. Ale… chápeš… její jediné dítě…“ Bill opatrně kývl.
„Chápu…“ špitl ochraptěle. Hned si odkašlal, aby zamaskoval vzlyk. Cítil se odporně. Jako někdo, kdo narušil rodinnou idylku. Nebo minimálně jako ten, kdo zničil jednoho člena rodiny.
„Víš, Billi…“ polkl namáhavě pan Pern. „Ilaj měl v poslední době problémy se zvládáním agresivity. Navíc začal dost pít. Jeho matka nad tím vším samozřejmě zavřela oči…“ odmlčel se. „I když pak přišlo na ten den, kdy napadl jistou Anett z toho baru, kam chodí… kde jste se vlastně… ehm… potkali…“ Johannes se rozkašlal.
Billovi se opět udělalo nevolno. „Anett znám… v tom baru jsem byl několikrát. Nejen jednou. Právě tam mě Ilaj poprvé… zneužil… tedy… ne přímo tam, ale nedaleko…“ Billova slova byla neskutečně tichá, ale řezala jako žiletky.
„To vím…“ pan Pern se rozplakal. „Jak jsem jen mohl být tak slepý. Jak se vůbec mohlo stát, že jsi byl vlastně u nás ve sklepě a mně kurva nic nedošlo?!“ skoro se rozkřičel.
„Uklidněte se…“ špitl Bill a setřel si slzu z tváře. „Teď ale zrovna nejde o mě… jde o vašeho syna,“ polkl namáhavě Bill a ze všech sil se snažil potlačit nutkání zvracet. Všechny vzpomínky se mu nyní oživily, jako by od nich uběhlo pár vteřin.
„Řekl jsem ti, abys mi tykal…“ jen podotkl pan Pern a nervózně si utřel zpocené dlaně do kalhot. „Jde o tvého syna, Johannesi…“ špitl Bill, ale ta slova mu šla těžko vyslovit. Připadala mu neskutečně cizí.
Johannes se na chvíli zamyslel. „Pořád…“ odkašlal si. „Celou tu dobu jen všechny dokola prosil, aby s tebou mohl ještě alespoň jednou mluvit. Nic jiného nechtěl…“ sklopil pohled. „Teď, jak… poté, co jsme zjistili, že… může… každou chvíli…“ pan Pern se roztřásl. „Chtěli jsme mu to splnit. Ale nechci tě v žádném případě přemlouvat, Billi… opravdu je to jen na tobě,“ podíval se na něj ale s tak prosebným výrazem, že nešlo reagovat jinak.
„Tak dobře…“ špitl Bill. Nervózně si objal rukama paže a začal si je třít. Cítil v zádech neskutečný mráz. „Dejte mi vědět hned, jak se probudí… zavolejte mi… přijdu, jak nejrychleji budu moct,“ jemně se usmál Bill a pan Pern se na něj vděčně zadíval.
„Děkuji ti, chlapče. Jsi moc hodný…“ opatrně se dotkl jeho jemné tváře. „Děkuji…“ ještě hlesl, a pak se zvedl a odešel rovně po chodbě. Bill se za ním ještě chvíli díval. Přemýšlel, co to vlastně zrovna slíbil. A co všechno způsobil.
Točila se mu hlava. Bylo mu zle. Chtělo se mu křičet, kopat kolem sebe, plakat a rvát si vlasy.
Co jsem to provedl? Je to všechno kvůli mně… všechno to bylo a vždy bylo a bude kvůli mně… nemůžu už rodinu, a hlavně Toma, vystavovat takovým věcem. Měl bych to zvládnout sám, když se do něčeho zase namočím… pak trpí všichni… jsem opravdu stvůra… zkurvená, špinavá stvůra, která každýmu jen ubližuje. Hlavně těm nejbližším…
Bill se zachvěl nad vlastníma myšlenkama. Výslechy pokračovaly. Pokaždé se zdálo, že je to nekonečná smyčka těch samých otázek, a zároveň i stejných odpovědí. Bill jen vnímal monotónní ťukání psacího stroje stenografky, která byla v kanceláři samozřejmě vždy přítomná. To rytmické klapání jej uspávalo. Když se soustředil jen na něj, byl schopen alespoň na pár vteřin usnout, nebo alespoň na okamžik vypnout svoje šílené šrotování myšlenek, které nebyly zrovna pozitivní…
*****
Bill šel vrávoravým krokem po chodbě. Připadal si jako opilý. Byl ale jen neskutečně vyčerpaný. „Tome…“ vydechl, když uviděl svého bratra zkroušeného na lavičce.
autor: Evil
betaread: J. :o)
