autor: Sandra Trümper
pairing Tom/Bushido
Zdravím s dalším dílem!
Jak jste jistě pochopili, tadyty poznámky ze začátku budou spíše výjimkou, než pravidlem. Poslala jsem rovnou celou dokončenou povídku, to jenom abyste věděli, jak pravidelně asi bude přibývat.
K týhle kapitole mám jednu poznámku. Hodně jsem se tu zapletla do Bushidova označování. Vy všichni i dvojčata jste na něj zvyklí jako na Bushida, ale on sám jim nabídl tykání a jméno „Anis“ už v minulé kapitole. Proto se později snažím tak nějak přejít právě na tykání, protože v závěru povídky to je prostě jenom Anis. Takže „Bushido“ se posléze snažím používat jen v tom profesionálním směru, jako rapper, ne jako soukromá osoba.
No, a to je všechno, co jsem prozatím chtěla 🙂
Zjištění, které dostane Toma dál
Ten večer byl Anis nervózní. U ničeho nevydržel dlouho a, k jeho vlastnímu překvapení, chodil po celém svém domě a uklízel. Ne nějak přehnaně, ale prostě když viděl, že něco není na svém místě, vzal to a uklidil. Jeho mysl se nedokázala odpoutat od následujícího odpoledne. Nebo to bylo kvůli tomu copatému stvoření, které jen před pár hodinami sedělo na jeho pohovce v obýváku?
Zarazil se v půli kroku s jedním svým trikem v ruce. Ano, Tom vyrostl, změnil se, svým způsobem zmužněl. Co ještě se v jeho životě událo za změny? Toužil o nich vědět. Chtěl o něm vědět všechno. Jakou má rád barvu, co rád jí, který je jeho oblíbený film… Setkal se s ním jen jednou, a už přemýšlí jak… kdo? Zamilovaná puberťačka? Ne, to asi ne. Vlastně, nikdy nevěděl, jak přemýšlí zamilovaná puberťačka. Ale říkalo se to, ne?
Rychle uklidil své triko na místo a už zapínal notebook. Sice si původně říkal, že na internetu si o nich zjišťovat nic nebude, že to stejně nemusí být pravda, ale aspoň něco málo pravdivého se tam najít dá, ne?
Na chviličku zaváhal, když mu najel jeho dobrý kamarád Google výsledky. Samozřejmě tam byl také odkaz, kde byly výsledky vyhledávání v obrázcích. Na malý moment se zarazil. Měl by…? Ale možná, když bude postupovat po rocích, zjistí, kdy nastal ten zlom. Ta změna v jeho očích, která ho k němu připoutala.
Kliknul na to. Konec konců, informace můžou chviličku počkat. Proč ale on měl pocit, že staršího ze slavných dvojčat Kaulitzových vidět prostě musí, a to hned teď?
Dva roky. Jak moc dlouhé jsou dva roky?
Přijde na to, jak a s kým je prožijete, jakým tempem se váš život řítí a jak se ho vy sami snažíte změnit, zlepšit. Tom měl pocit, že ty dva roky byly dlouhá století utrpení. Století samoty, která nedokázal vyplnit ani jeho malý bráška, přestože se tak snažil.
Věděl, že Bill si o něj dělá starosti. Věděl to, a přesto neudělal nic proto, aby ho uklidnil. Protože neměl uklidnění ani sám pro sebe.
S povzdechem vzal jednu ze svých kytar a vydal se za Billem do auta. Tentokrát řídil on.
„Sakra, Tome, kam tak spěcháš?“ zasmál se Bill, když jeho pohled sklouzl na tachometr. „Jedeme ještě brzo, tak zpomal aspoň na stovku, jo?“
„Nejedu rychle,“ namítl Tom, ale sundal nohu z plynu. Ručička na tachometru okamžitě sklouzla dolů. „Nevím, proč bych se měl hnát.“
„Jo, to je vidět,“ zasmál se Bill. Ani on nechápal, proč je jeho bratr tak koncentrovaný, proč silnici před sebou propaluje takovým upřeným pohledem a proč se na něj ani nepodívá. Bill ohledně Toma nechápal už absolutně vůbec nic.
Povzdechl si. Co se děje?
Anis byl nadšený, když dvojčata zase viděl. Naspal toho sice sakra málo, neboť internet je větší místo, než si kdy myslel, ale přesto mu nevadilo vstávání. Možná to bylo tím, že ho probudil zvonek, který naléhavě křičel do světa, že se kdosi dožaduje vstupu do jeho království.
„Ahoj,“ přivítal dvojčata lehce rozespalým, přesto však širokým úsměvem. „Pojďte dál, už víte, kde je obývák. Něco k pití?“ pustil je dovnitř a snažil se nasadit obyčejný úsměv, ne tento přehnaně nadšený. Nechtěl, aby si něčeho všimli… nechtěl, aby si Bill něčeho všiml. S Tomem už ale měl své plány. Velkou část noci chodil po domě a přemýšlel, co dělat, co dál podniknout. Vyjet po něm, nebo jen dělat opatrné narážky a čekat, jestli se chytne? Udělat mu rovnou návrh, někam ho pozvat, nebo se k němu jen pomalu, postupně dostávat? Nevěděl, nebyl si jistý. Ještě nikdy nic nechtěl od člověka o tolik mladšího, než je on sám. A proto se rozhodl udělat tu největší kravinu, jakou jen mohl. Rozhodl se čekat. Na co? To sám nevěděl. Možná na nějaký náznak, nějakou drobnost, která by mu řekla, že u něj má šanci. Přece jen, Tom před ne tak docela dávnou dobou měnil holky jak své ponožky. Aspoň Anisovi to přišlo jako nedávná doba. Dva roky nejsou tak moc, ne? Tedy, alespoň on odhadoval, že to jsou tak dva roky. Protože právě před dvěma lety se Tomovi cosi změnilo v očích.
„Pro mě vodu,“ odpověděl prostě Tom. Bill se na něj překvapeně podíval. Nikdy nepili vodu. Byla moc… vodová, bez chuti. A Tom teď chtěl… vodu? Ale proč?
To ovšem nevěděl ani sám Tom. Nevěděl, proč si mu neřekl o redbull. Je to jeho oblíbené pití a už včera viděl, že ho má. Tak proč si ho nevzal i teď? Možná proto, že energetický nápoj je přece jen hodně sladký a jemu by se mohl přilepit jazyk na patro. Možná proto, že nechtěl být dnes dlouho vzhůru. Chtěl to už mít všechno za sebou. Cítil na sobě Anisův pohled, stejně jako včera, ale nedokázal si ho nijak vysvětlit. Stejně jako včera. A nechtěl být dlouho do noci vzhůru a přemýšlet nad ním. Stejně jako včera.
„Mně to, co včera, prosím,“ usmál se na Anise Bill a z vysoka dopadl do křesla. Líbilo se mu. Bylo pohodlné a on se v něm mohl celý roztáhnout. Bylo to přesně to pohodlí, které potřeboval na skládání textů.
Tom se se svou kytarou přesunul na sedačku. Sedl si na stejný okraj jako včera. Žaludek se mu na malý moment sevřel čímsi neznámým, ale okamžitě to přešlo.
Jako včera…
Dvě slova, která ho dneškem pronásledovala. Všechno bylo jako včera, ale přesto bylo vše jiné. Tom byl zmatený, nic nechápal, natož pak sám sebe!
„Děje se něco?“ Bill ho celou dobu pozoroval lehce přimhouřenýma očima. Tom zůstal sedět s kytarou v ruce, díval se na ni nepřítomným pohledem. To se ještě nikdy nestalo. Ale při zvuku bratrova hlasu sebou trhl.
„Ne, nic… Co by se mělo dít?“ vzhlédl a stáhl rty do úsměvu, jeho oči však stále zůstávaly nepřítomné. Bill se zamračil.
„Víš, že mně můžeš říct cokoliv, že?“ ujistil se. Poslední dobou mu to říkal často, ale zdálo se, že Tom to nikdy nevyslyší. Vždy jen lehce roztržitě přikývne. Jako teď. Bill si povzdechl. Nevypadalo to, že by si toho Tom všiml. Tak jako vždycky.
„Přišli jste na něco, o čem by to mohlo být?“ vyrušil je z jejich ticha Anis, když vešel dovnitř. „Mě nic nenapadlo,“ vlastně nad tím ani nepřemýšlel. Nebyl toho schopný, neboť jeho mysl zcela ovládaly jedny mandlové oči, které vypadaly smutně a prázdně. Chtěl do nich vrátit život. Chtěl, aby v nich hrály jiskřičky štěstí a rošťáctví. A z neznámého důvodu si byl jistý, že tyto jiskry nebudou stejné jako jiskry toho dítěte, kterým Tom před dvěma lety byl.
„O jednotvárnosti,“ okamžitě odpověděl Bill. Byl to impulzivní nápad, vypadlo to z něj naprosto nečekaně. „O tom jednotvárném životě, který žijeme, o tom, že všechno je nám tak známé, tak… samozřejmé. Že známe svůj život a zvykli jsme si na to, že se v něm neděje nic jiného.“
„A o změně, kterou chceme,“ chytl se ho Anis a jeho pohled okamžitě samovolně sjel na Toma. Ten stále byl myšlenkami kdesi mimo a zuby si kousal spodní ret. Anise to překvapilo, takže on sám jemně pootevřel pusu. Bill si toho všeho všiml. Znepokojilo ho to. I on už slyšel něco z Bushidovi pověsti. A nelíbil se mu pohled, kterým teď visel na jeho bratrovi. Navíc s tím, co řekl… „O tom, že tu jednotvárnost a nudu chceme zabít a chceme něco nového,“ Anis se rychle vzpamatoval. Zakázal si myšlenky, které se v jeho hlavě okamžitě objevily, a s poněkud nečitelným výrazem se otočil na Billa. Nemohl jinak. Na tvář zamilovanosti musel nasadit masku neproniknutelnosti, alespoň před nimi. Až bude sám, bude se moct poprat s dopadem jeho citů. Citů, které se u něj tak rychle rozhořely a které neznal.
„To je dobrý nápad,“ přikývl Bill a rozhodl se s Anisem jednat i nadále profesionálně. Nehodlal mu dovolit zničit tuhle šanci na úspěch. Ale doma si musí promluvit s Tomem, pokud se k tomu naskytne příležitost. A když už budou u té bratrské rozmluvy, možná z něj konečně dostane, proč je poslední dobou neustále duchem nepřítomný a proč se zdá tak smutný. „Co tomu říkáš ty, Tome?“ oslovil ho měkce. Jak předpokládal, Tom sebou trhl.
„C-co?“ překvapeně pohlédl na Anise, který mu podával skleničku s vodou. Poněkud provinile se na něj usmál a rychle si sklenku vzal. Otřel se při tom svými prsty o ty Anisovy, ale to téměř nevnímal, neboť se právě pohledem omlouval Billovi.
„C-co?“ překvapeně pohlédl na Anise, který mu podával skleničku s vodou. Poněkud provinile se na něj usmál a rychle si sklenku vzal. Otřel se při tom svými prsty o ty Anisovy, ale to téměř nevnímal, neboť se právě pohledem omlouval Billovi.
Anis to však vnímal.
Tomovy ruce byly jemné. Možná ne tak moc jako ruce ženy, ale stále byly v porovnání s těmi Anisovými jemné. A byly teplé. A dlouhé. Anis se raději rychle posadil a vrátil svou pozornost ke konverzaci dvojčat. Bill zrovna Tomovi stručně vylíčil jejich dosavadní konverzaci. Tom neodpověděl, jen se zamyslel a pevněji stiskl svou kytaru. Na malý moment se zamračil. Poté přejel svými dlouhými prsty přes struny. Akordy se střídaly a on své ruce jen velmi pomalu, uvážlivě přesouval. Měnil jejich polohu, než někam sáhl, vše si promyslel. Během chvíle byla na světě melodie. Tichá, téměř až naříkavá. Smutná, osamocená. Anis sevřel pěst a po zádech mu přeběhl mráz. Ten zvuk byl jako naříkání zraněné duše.
Lehce sebou trhl, když se k tomu přidal tichý, měkký hlas, který si ale pouze broukal. Překvapeně sjel svým pohledem, který byl doteď zhypnotizován pohyby dlouhých, štíhlých prstů, na Tomova bratra. Překvapením pootevřel pusu. Bill měl zavřené oči a lehce se pohupoval do rytmu, z jeho hrdla zatím vycházelo ono tiché broukání. Znovu sjel svým pohledem na Toma. I on měl zavřené oči, jeho řasy se lehce chvěly. Oba byli chyceni ve svém světě plném hudby a on se neodvažoval ho narušit. Bylo to cosi neobyčejného, téměř až magického. A Anis měl najednou pocit, že je zde navíc. Přestože byl ve vlastním domě.
„Šlo by něco takového?“ trhl sebou, když Billův hlas přestal broukat, a otočil hlavu jeho směrem. Opět ho ty dlouhé prsty brnkající na struny kytary okouzlily. Nevěděl čím, jen se cítil naprosto omámený… jimi. Nevěděl, čím přesně. A možná mu to bylo jedno. Billovy oči se lehce zúžily, když si všiml nepřítomného pohledu, ze kterého se Anis nejdřív musel vzpamatovat. Nelíbilo se mu to. Nelíbilo se mu, že Anisův pohled na jeho bratra není ani přátelský ani profesionální, ale ani čistě vášnivý, roztoužený. Bál se toho, co mohl vidět v tmavých očích.
Anis seděl ve svém pohodlném křesle a pohledem zkoumal tu fotku. Nikdy jí nevěnoval pozornost. Kdysi ji z neznámého popudu koupil a pověsil si ji do obýváku na stěnu. Nikdy jí nepřikládal nijak zvláštní postavení, nikdy pro něj nebyla nijak zvlášť důležitá. Vlastně vedle ní denně procházel, ale nikdy si jí nevšiml. Teprve až Tom mu ji připomněl. Ten jeho pohled…
A možná právě ten ho teď nutil sedět tu s šálkem teplého kakaa v ruce a dívat se na ni. Sám sobě se vysmíval. Byl jako malé dítě. Kdyby si alespoň místo kakaa vzal kafe nebo nějaký alkohol… Ale on ani na jedno chuť neměl. Měl chuť právě na sladkou pochutinu, kterou kakao bylo.
Znovu přiložil svůj velký hrníček k ústům a chtěl se napít, v tom ho však vyrušily vzpomínky. Srdce se mu rozechvělo a ruce roztřásly, když si vybavil jiné, plné a dozajista hebké rty, které by se tohoto hrníčku mohly dotýkat. Hlasitě polkl a odložil svou pochutinu na stolek vedle sebe.
Tohle se mu nelíbilo. Bylo to divné a jemu se to nepodobalo. Ne, nebyl ve skutečnosti nijakým drsným rapperem, ale chovat se takto… Bláznivě? Dětinsky? Naivně? Možná všechno dohromady… Tohle se mu nelíbilo. Opravdu ne.
S povzdechem vstal, ale okamžitě se zarazil. Sklouzl svým pohledem na černobílou fotku. Doteď nebyla důležitá, ale najednou se důležitou stala. Nevěděl proč. Možná proto, že to byla věc, na kterou Tom tak okouzleně hleděl.
Přešel do svého pokoje, vzal svůj notebook a vrátil se i s ním do křesla. Mezitím, co se mu jeho přístroj načítal, probodl fotku pohledem. Vlastně ani nevěděl proč. Vždyť mu nic neudělala.
Otevřel prohlížeč a zapnul Google. Tentokrát si však nechtěl vyhledávat fotky ani články o Tomovi. Nebo alespoň ne hned. Několikrát jeho prsty cosi naklikaly a několikrát napsaná slova zase smazaly. Ale nakonec se přinutil k vyhledávání.
Zamilovanost a jak ji léčit…
Na druhé straně Berlína to vypadalo velmi podobně. Tom seděl za svým notebookem a prsty nervózně jezdil po jeho okrajích. Lehce se mračil. Sváděl bitvu sám se sebou. Původně ten přístroj zapnul proto, aby se podíval na nějaké informace o Anisovi. Ale pak se zařekl, že si o něm nic zjišťovat nebude, že to všechno mohou být pouhé řeči. A vůbec, proč by si o něm měl něco zjišťovat? Je to jen profesionální obchod, dalo by se říci. Nepřipouštěl si nic jiného.
Ale… neměl by každý člověk o svých pracovních partnerech něco vědět? Skousl si ret, jak nad tou myšlenkou přemýšlel. Byl to legální způsob, jak sám sobě omluvit své jednání. Vždyť Anis ho nezajímá jinak než čistě profesionálně! Nebo ne?
Ale stejně nevěděl, kde o něm sehnat nestranné informace. Přece jenom, na všech možných serverech toho hodně napovídají. On sám o tom něco ví, neboť nějaké debaty týkající se jeho osoby sleduje. A pak ho to napadlo!
Videa, na kterých jsme my sami a na kterých se chováme dle vlastního uvážení, přece nemůžou lhát! Rychle zapátral v paměti. Kde se s Bushidem kdy setkal? Vlastně si na to už ani pořádně nepamatoval. Stalo se toho od té doby tolik! Jenomže, proč měl pocit, že jedno z jejich setkání bylo opravdu důležité…? Comet 2008! Ano, tenkrát tam byli. Bushido vyhrál nějakou kategorii (Tom si nikdy nepamatoval ty názvy) a pak spolu s moderátorem zamířil k nim. Tenkrát ho rozčilovalo hlavně to, že na něm Bill visí pohledem. Nechápal, co na něm vidí. Myslel si, že Sammy je mnohem lepší. Moment… myslel? Myslí!
No, každopádně i jim potom Bushido předával cenu. Druhou za ten večer. Moc si to nepamatoval. Proto jako první najel právě na toto video.
Nejdřív tam Bushido něco říkal. Ani ho pořádně nevnímal. Spíš se nějak propadl do uvažování, co na něm Bill viděl. Když se na to díval teď, s odstupem času a klidnou hlavou, viděl věci, které si tenkrát nechtěl připustit. Například jeho rty. Neměl je nijak moc výrazně plné, to je fakt. Vlastně je neměl ani zdaleka tak plné jako on. Ale byly tmavší, červenější. O to fascinující kontrast to tvořilo s jeho vzorně bílými zuby. Jeho hnědé oči byly mnohem hlubší než ty Tomovy nebo Billovy, mnohem více ho přitahovaly. Možná proto se do nich neodvažoval hledět nijak často. A snědá pleť… někde četl, že lidé s tmavou pletí hřejí. Hlavou se mu mihla myšlenka, jestli tedy i Anis hřeje. Nestačil ji zahnat, a tak se ihned vynořila další – zahřeje jen vaší fyzickou část, nebo vás dokáže zahřát i pociťově? Už zase byl naivní…
Ale v tu chvíli konečně začal dávat pozor. Na obrazovce se totiž objevily jejich tváře. A přestože už nyní věděl, jak toto předávání dopadne, zase ho sevřelo to zvláštní mrazení naplněné očekáváním. Přece jen zde vždy je ta možnost, že nevyhrají, že skončí druzí, třetí… Ale to už Bushido teatrálním pohybem trhal obálku. Tom se pousmál. Bylo to zvláštní gesto, které možná od drsného rappera měl očekávat. Ale jenom možná. Tom se v něm nevyznal.
„Tokio Hotel!“ zamrazilo ho, když slyšel jméno jejich kapely. Nyní už ne samotným jménem. Teď už si na to zvykl, že ho slyší z každého rohu. Na začátcích to bylo horší. Ale ten tón, kterým to Bushido vykřikl… Bylo to něco mezi obyčejným uvedením od moderátora a obdivem. Obdivem k nim… tenkrát obyčejným dětem. Tom si uvědomil, že Bushida vlastně vždycky měl rád. Ne ve všem se sice shodovali, ale byl jeden z prvních (pokud ne první), kdo je přijal do hudebního světa. Byl to on, kdo o nich řekl, že je obdivuje proto, co dokázali, co pro svůj sen udělali. Jistě, nikdy jejich hudbu zrovna nechválil, ale to čekat ani nemohli. Ne tenkrát.
A pak to přišlo. Ten okamžik, kdy se Tomovy zorničky rozšířily a srdce rozbušilo. Ještě stále s klidem sledoval, jak Bushido podal ruku Georgovi a jak on sám natahuje ruku k Bushidovi. Ale pak přišel okamžik, který ho překvapil, na který si nepamatoval. Bushido ignoroval Tomovu ruku natáhnutou směrem k němu a objal ho. Na pár vteřin spočinula jeho ruka na Tomových zádech a mladý kluk s dredy se téměř celý ztratil v jeho objetí. Tomova pusa se samovolně mírně pootevřela. Měl pocit, že si ten okamžik znova vybavuje. Vůně, kterou cítil, když měl nos téměř zabořený do mužného hrudníku, byla opojná. Kořeněná, neuvěřitelně mužná a tak příjemně šimrající v jeho nose. Hrubá ruka na jeho zádech, která však příjemně hřála i přes jeho dlouhé triko. Byl to jen okamžik. Pak všechny tyto vjemy byly pryč, odváty na několik dlouhých let, aby si je mohl nyní připomenout. Ale… proč to?
„Na co koukáš?“ hlasitě zalapal po dechu, když se za ním ozval hlas jeho bratra. Málem shodil notebook ze svého klína. Nebyl schopný mluvit. Jak by mu to také mohl vysvětlit? A v tu chvíli zachytil další scénu. Bushido se jim poklonil! Nemohl tomu uvěřit. Jak, kruci, mohl na něco takového zapomenout? Ani nevnímal, jak se Bill za ním zakabonil. Jen nadále zhypnotizovaně zíral na video, kde Bill cosi mluvil, ale nevnímal ho. Jeho tělo polévaly zvláštní vlny potu a před očima se mu do nekonečna objevovaly ty dvě scény.
Bill si povzdechl. Nastalá situace se mu nelíbila, i když jí vlastně pořádně nerozuměl. Nebo možná právě proto, že jí nerozuměl. Jemně položil ruku na bratrovo rameno. Jeho zamračení se ještě prohloubilo, když sebou Tom opět trhl.
„Tome… co se děje?“ zeptal se tiše.
„Co? To… nic,“ rychle notebook zaklapl, aniž by předtím vypnul internet. Odložil ho a otočil se na Billa čelem, jeho oči však roztržitě těkaly všude kolem.
„Nemyslím tohle,“ sedl si vedle Toma na jeho postel. Byl odhodlaný si s ním promluvit, i kdyby Tom sebevíc nechtěl.
„Ehm…?“ Tom se stále zdál nepřítomný. Bill zatnul pěst, aby mu jednu nevrazil. Neměl na něj vztek, jen ho prostě chtěl nějak probrat a začínalo mu být jedno, že to bude třebas násilnické.
„Tome!“ promluvil důrazně. „Co se s tebou v posledních dvou letech děje?!“ mluvil klidným, přesto však důrazným hlasem. Už před lety se to naučil od Simone. Když byl Tom ve svém světě nebo když se o něčem zatvrzele odmítal bavit, nefungovalo na něj nic jiného než právě tento hlas.
„Já… já nevim,“ kníkl Tom zoufale. „To… to všechno… je to moc… zmatené, moc rychlé moc… pomalé,“ mluvil nesouvisle, nesrozumitelně. Bill ho objal kolem ramen. „Bille, já… asi… asi jsem teplej,“ vyslovil to poprvé. To, nad čím celý ty dva roky uvažoval, poprvé opustilo jeho mysl.
„No a?“ nechápal Bill, co je na tom tak hrozného. „A jaks na to prosim tě přišel?“
„Ony… už mě nevzrušovaly…“ zabořil hlavu do jeho hrudi. Tak strašně špatně se mu o tom mluvilo. Ale takhle to bylo mnohem horší. Vzpomněl si, jak se před lety zabořil do té o něco málo pevnější, širší a mužnější hrudi, jak ho pohltila omamná vůně. Napadlo ho, jak by bylo lepší, kdyby ho tu místo Billa utěšoval Anis. A okamžitě se za tu myšlenku styděl. Bill se tak snaží a on místo toho, aby za to byl vděčný, myslel na toho… co vlastně byl? Vždyť ho ani nezná! A jak by ho chtěl poznat… Pevně sevřel víčka a stisk jeho rukou kolem bratrova pasu zesílil. Musí se zbavit takových divných myšlenek.
„No a? To ještě neznamená, že jsi bezpodmínečně teplej,“ namítl mezitím Bill. „Třeba si jenom nenarazil na ten správný typ holek.“
„Zkoušel jsem všechny, Bille!“ Tomův hlas byl poněkud tlumený, neboť mluvil prakticky do Billova trika. Ale vypadalo to, že právě toto objetí mu dodává odvahu, proto si raději Bill napínal sluch, než aby ho od sebe odstrčil, aby slyšel. „Černovlásky, blondýny, rusovlásky i brunety. Velká i malá prsa, velkej i malej zadek. Pihovatý, opálený, bledý, kost a kůže, baculky, letiště, melouny… všechno!“
„Třeba jen… musíš narazit na tu pravou,“ řekl Bill po chvilce váhání. Tom se od něj odtrhl a pronikavě se na něj zadíval.
„Ne, už mě prostě nepřitahujou,“ zavrtěl hlavou. „Ale třeba takovej Andy-„
„Andy?!“ nenechal ho domluvit Bill. Přece jen, konkrétní osoba ho celkem překvapila.
„Ne, ne!“ odporoval mu Tom. „Nemám s ním nic a ani mě nijak moc nevzrušuje, to jen… viděl si někdy jeho zadek?“ pozvedl lehce obočí a ušklíbl se sám nad sebou. Opravdu teď se svým dvojčetem řeší zadek svého nejlepšího kámoše? Kdy zamrzlo peklo a proč mu o tom nikdo neřekl? Bill lehce pootevřel pusu.
„Jo, máš pravdu. Ten je… k nakousnutí,“ přikývl nakonec. Už o něm párkrát přemýšlel. „Ale zpátky k tobě!“ rozkázal rázně. „Takže… kde je problém?!“
„Kde je problém?!“ Tom se zamračil. „Jsem lamač srdcí, Bille. Jsem ten kluk, který si každou sobotu bere jednu holku na pokoj! Já nemůžu být… gay,“ poslední slovo prostě už jen špitl. Bill si povzdechl.
„Tome, není podstatný, jestli jsi lamač dívčích srdcí nebo kluk zamilovanej do kluka,“ mluvil na něj v klidu. On to opravdu jako problém neviděl. „Důležitý je, abys pořád hrál stejně dobře na kytaru. Potom naši fanoušci nebudou mít důvod tě nemít rádi. A pokud nás kvůli tomu opravdu přestanou poslouchat, tak to nejsou fanoušci, ale lidi zamilovaní do představy, že by s tebou mohli chodit. A o ty my nestojíme. A máme mnohem lepší fanoušky, než kdokoliv jiný, takže s námi zůstanou,“ poslední větu dodal po krátkém odmlčení. Tomův dech se zklidnil. Uklidnilo ho to. A hlavně ho uklidnilo, že Bill ho nijak neodsuzuje. Teď už nezáleží na tom, co bude dál. Jeho dvojče stojí při něm, to je hlavní.
V tu chvíli konečně přijal tu myšlenku. Myšlenku, že je gay a že to není nic špatného. Je to odlišné od většiny, ale… nebyli oni vždy takoví? Dokonce díky tomu ani nemají moc přátel. Za to se ale mohli spolehnout, že jejich přátelé jsou opravdoví přátelé, ne kamarádi na oko.
Ten večer konečně v klidu usínal. Konečně ho netížily těžké myšlenky, které by ho pronásledovaly všude, zalezly si do nejtemnějších koutků jeho mysli a z této zálohy na něj pak útočily. Teď už to tak nebylo. On usínal v klidu a pohodě, které už dlouho nezažil.
Ale nevěděl, že jiné myšlenky se připravují na nový boj, který hodlají spustit už další den.
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Jak já nemám ráda, že když to dočtu nikam to dál nepokračuje. Je to tak úžasný, tak moc se těším na další díl 🙂
Krásný dlouhý dílek. Ale Bill si toho nějak moc rychle všiml, toho pohledu Anise na Toma. Je hrozně bistrej, no jsem zvědavá, jak ta jejich spolupráce bude pokračovat. A teď tuplem, když se Tom konečně po dvou letech trápení smířil s tím, že je na kluky. Těším se na další dílek:)
co napsat… moc se mi to líbí 🙂
Jak si Bill všeho všiml.. jsem ráda, že se Tom bráškovi svěřil.. bude se mu mnohem líp žít.. odlehčí se mu na duši 🙂
líbí se mi to tvoření jejich písničky.. takhle nějak by to mohlo vypadat.,. oba mimo svět, zahloubaní a myšlenkama někde pryč 🙂 Anis jen nestačil zírat 🙂
A je roztomilé, jak se oba "trápí" zamilovaností.. leží jim v hlavě ten druhý a jak zjišťují ty info na netu.. prostě moc krásně napsané, hezky promyšlené..
Miluju tuhle povídku!!
Perfektní,naprosto perfektní..doslova šla cítit ta magická síla okamžiku kdy Tom hrál a Bill si broukal…Jistojistě vidím Anisův pohled směrem k Tomovi a Tomovu nevinnou zmatenost nad sebou samým.A taky jsem vděčná za jednu věc…a to,že když Tom řekl že je gay,Bill neřekl nic..V ostatních povíídkách to je na jedno brdo "sem gay" "já taky" a blablabla..bullshit!:)
Možná bych měla jednu výtečku menší,když píšeš jednotlivé scény,tak bych zlom nějak označila..Víš co myslí?V jedné chvíli kdy se ti dělí dva odstavce,kde Bill s tomem hrjaí a zpívají a vzápětí,šup,další řádek,už Bushido je sám a pije kakao..Oddělila bych to,třeba třemi prázdnými řádky nebo pár pomlčkami,tečkami etc 🙂
Sandra moja zlatá, musím sa smiať xDDDD Nemôžem z Anisa, ktorý upratuje 😀 Proste niečo také by som chcela vidieť 😀 A súhlasím…skutočne sa chová ako zamilovaná pubertiačka 🙂 Ešte doteraz sa smejem na tom "Zamilovanosť a ako ju liečiť" 😀
Veľmi sa mi páčilo, že si Tom konečne priznal, že je gay. Ono to pre neho nebolo určite ľahké, nikdy to nie je ľahké, ale ako to tak vidím, tak mu Bill pomohol si to priznať 🙂 Bill je v tomto príbehu dobrý brat…to vlastne aj Tom 🙂 Sú takí sladkí 🙂
A čo je ešte sladšie je to, že Anis a Tom sa do seba úplne zbláznili! 🙂 😀 Ja proste…ja to milujem ♥ Páči sa mi, že sú obaja s prepáčením v prdeli 😀
Sandra, je to proste dokonalé ♥ Nikdy som neoľutovala, že som ťa na to "preorientovala", pretože keby sa ti Anis nezapáčil, asi by si toto umelecké dielo nikdy nenapísala 🙂 Takže ti veľmi ďakujem, že si to nakoniec napísala ♥ A ďakujem aj za to venovanie (no ja viem, budem o tom trepať až do poslednej časti, ale mňa to neskutočne potešilo ♥) 🙂 Si proste úžasná autorka, vážim si ťa a mám ťa strašne rada :-*** ♥♥♥
[4]: Túto musím súhlasiť. Ja keď som to čítala, mala som pocit, že si tie odstavce označila. Ale tu som si všimla, že to označené nie je. Asi mi neslúži pamäť a ty si to fakt neoznačila, ale vo Worde sa to lepšie čítalo, pretože tam bolo jasne poznať, kde je odstavec. Škoda, že si to už Januli poslala vcelku a že to nemôžeš napraviť. Ale aj tak je to super ♥
[4]: jojo, nejlepší jsoupodle mě hvězdičky 🙂 takový decentní, ale jasný.
Moc se mi to líbí… Jak je to všechno popsané. Což je paradox, prootže já jinak takovéhle "okecávky" docela přeskakuju ale tady se mi to líbí 🙂 A co se týče Tomshida, tak tohle je první povídka co čtu a musim říct, že mě to nijak nepohoršuje:) Vždycky jsem četla jen Billshido, ale zjišťuju, že tohle se mi taky líbí 🙂 Těším se na další díl 🙂
[4]:[5]:[6]: jo.. ve wordu to Sandra označené má, vím to, protože jsem to s ní četla, ale tady to asi těch víc mezer neuznává.. což je škoda a pak dojde ke sloučení textu. koukala jsem, a u ní na blogu je to tak taky.. velká mezera se slila v malou..
tohle není Sandry chyba ale chyba blogu nebo někde jinde 🙂
[7]: Jasnný já neříkám že je to její chyba:) Blog je na pytel,to víme všichni :\
Och bože! Jak ja milujem priznania 😀 a zvlášť takéhoto typu… ako písala Mizukiii že v niektorých príbehoch je to všetko rovnaké a také "suché" ale toto bolo fakt skvelé :D… bože oni sú obaja Tom aj Anis úplne mimo z toho druhého 🙂 je to fakt úžasné ale nemohla som z toho "Zamilovanost a jak ji léčit…" xD ten Bushido je magor :D… a úplne ma dostalo to že si Tom pozeral video z Comet 2008… to bol úplne najlepší Comet ktorý som nanešťastie nevidela 🙁 takže sa tiež môžem uspokojiť iba s krátkimi nekvalitnými videami na youtube… a ešte som dačo zabudla… strašne sa mi ľúbi aký je Bill k Tomovi milý a jak si oňho robí starosti a tak 🙂 je to fakt super… strašne sa mi páči celý príbeh, parádne sa to číta 🙂 milujem to!
že by byl nakonec Anis tím spouštěčem myšlenek na homosexualitu? 😀 hehe, no to by bylo dobré. z vlastní zkušenosti vím, že Anis umí člověku zamotat hlavu opravdu dokonale. 🙂
sice jsem v minulém komentáři psala, že se mi líbí, že je zapojený i Bill, ale teď se zase obávám, aby to s tím chráněním před Bushidem moc nepřeháněl. 😀
Je dobře že se Tom se konečně Billovi otevřel.