Bill běžel poloprázdným parkem, lidi se za ním otáčeli, ale on si jich nevšímal. Nevšímal si ničeho, nevšímal si, že sotva popadá dech a že by měl na chvíli zvolnit. Na nějaký přehnaný pohyb nebyl zvyklý a rozhodně si na něj ani zvykat nechtěl. Teď to ale potřeboval, potřeboval rychle utíkat v domnění, že své myšlenky, které ho tak trápily nechá za sebou, že jim uteče…
Konečně byl u cíle, běh mu sice pomáhal, ale delší trať už by asi nezvládl. Udýchaně se zastavil a odhrnul si z čela zpocené vlasy. Chtěl vejít, ale na chvíli se zarazil. Něco mu stále říkalo, že to, co dělá, není ani trochu správné…
Opravdu to vypadalo, že si vše rozmyslí a zase odejde, ale když si uvědomil nad čím to uvažuje, jakoby ho to jen vyburcovalo k tomu, aby vešel dál… Stále s nejistotou, ovšem už s odhodláním, otevřel branku a pomalým kroky přešel k hlavním dveřím. Na nic nečekal a stiskl zvonek. Na setinu sekundy mu opět přišlo, že jeho jednání není nijak opodstatněné a tudíž špatné. Zuřivě zatřepal hlavou ve snaze zahnat pro něj tak stupidní myšlenky. A když za dveřmi uslyšel pohyb, nasadil velmi přátelský, zato vůbec ne upřímný, pohled. „Ahoj Maxi!“
„Eh… ahoj, Bille, co ty tady děláš?“
Tonem, jakým to řekl, a nechápavým výrazem ve tváři, silně urazil Billovo ego.
„Nemusím tu být, když ti tu tak vadím!“ odsekl a blesky mu z očí přímo sršely.
„Ale ne! Tak jsem to přece nemyslel, já jen… prostě jsi mě překvapil… nic víc,“ snažil se to ještě vyžehlit úsměvem, ale Billova dobrá vůle byla tak jako tak pro dnešní den nenávratně pryč…
Bill se pohodlně rozvalil na pohovce a hodil na Maxe opovržlivý pohled. „Tak budeš tam stát ještě dlouho, nebo mi třeba nabídneš něco k pití?“
Max začínal mít jeho chování dost, ale z vlastních zkušeností věděl, že s Billem, obzvláště ve špatné náladě, si není radno zahrávat.
„No ano, promiň, chceš něco k pití?“ zeptal se klidně místo toho, aby ho konečně srovnal tak, jak by zasloužil.
„Colu, dík.“ Bill se pomalu dostával ze své nepřátelské nálady, ale vztek na celý svět ho ještě nepřešel, proto když mu chlapec třesoucíma se rukama podával sklenici s colou a trošku mu vyšplíchnul na jeho oblíbení bílé tričko, málem se neudržel a skleničku mu omlátil o hlavu. Okamžitě vyskočil a začal hysterčin: „Bože, to seš vážně tak neschopnej? To snad neni možný, určitě tam zůstane skvrna!“ běsnil a naštvaně lítal po pokoji. Max jen strnule stál a nešťastně se díval na tu „pohromu“, co způsobil. „Bille, promiň, já jsem nechtěl…“
„No, ještě aby jo!“ skočil mu Bill do řeči a už smířlivěji se na něj podíval a posadil se zpátky na pohovku. Trošku ho hryzalo svědomí za to, jak na Maxe vyjel. Vlastně na něj nebyl naštvaný, takových triček má stovky, byl naštvaný na sebe za to, jaký je, jak se chová, za to, jaký je podlý a nedokáže si přiznat pravdu…
Mohutně zatřepal hlavou, jakou pravdu? To není žádná pravda! Jde jen o výplod jeho fantazie… Ano, vždycky byl kreativní až moc… pomalu, ale jistě se začínal nenávidět a to nehodlal připustit!
Když se začalo stmívat, uznal, že by se nejspíš měl vrátit. Rozloučil se s Maxem a pomalu se šoural domů. Přemýšlel. Ano, už zase. Poslední dobou mu připadalo, že snad ani nic jiného nedělá. Stále se ujišťoval, že jedná správně, ale přesto v něm hlodal červíček pochybností. Ne! Už toho má dost! Toma nepodvádí! Max je jen jeho kamarád a nic víc. On by nejspíš chtěl, aby bylo něco víc, ale to Bill nedovolí. Nechce si připadat jako děvka. Nikdy nebyl na romantiku a pravou lásku, ale od té doby co je s Tomem, mu připadalo, že do toho proniká stále hlouběji… Ale to on nechtěl, nechtěl aby mu rozhodnutí ovlivňovaly city, aby jeho myšlenky byly zaslepené láskou. Ne, chtěl jednat s čistou myslí, vždy jen ve svůj prospěch, aby ze všeho vytěžil co nejvíc, ale jen pro sebe! To pro sebe chce jen to nejlepší! V jeho srdci, které mělo rádo jen a jen jeho, nebylo pro nějakou lásku místo… Nebo snad ano…?
autor: Dádinka, Prinzesschen
betaread: Helushka
Bill je ale sobec .