autor: xoxo_Lady
Jeho první pohled toho rána patřil dětskému ustaranému obličeji. Mlčky se na sebe dívali. Myslel si, že je to sen nebo další představa jeho blouznění, ale rty na obličeji se pohnuly, cosi mu řekly, ale on nerozuměl. Cítil se tak malátně, že trvalo další půlhodinu, než se probral natolik, aby se na měkké posteli posadil a rozhlédl se kolem.
Ležel v jakési kulaté místnosti, uprostřed vyhasínal oheň, z něhož se zvedal černý dým. Zdi zdobily barevné čmáranice, jako by je někdo pokreslil pastelkami, Bill rozeznal několik maleb připomínajících domečky, slunce, a také několik usměvavých panáčků. Pohledem zabloudil k několika dřevěným policím, spatřil na nich různé nádobí, nebylo ho moc, jen pár misek, lžic a hrnečků. Po krajích zdí visely provazy, na kterých se pohupovaly různé byliny, nejspíš se sušily.
Přišlo mu divné, že se v tomto prostředí cítí bezpečně. Vždyť ani netušil, kde se to vlastně ocitl. Malá místnůstka na něj však dýchala zvláštní teplo, které mu rozproudilo krev v žilách a uklidnilo jeho divoce bušící srdce.
„Kde to jsem?“ zašeptal, pohled přenesl k oné dětské tváři, kterou uviděl jako první po probuzení. Byla to holčička, černoška se sladkým úsměvem na tváři a zvědavýma obrovskýma očima, jež ho pozorovaly s neskrývanou zvědavostí. Její tmavé vlasy byly zapleteny do jakýchsi copánků, podobných, jaké zdobily hlavu Billova únosce. Tělo toho zhruba osmiletého dítěte bylo jen spoře oblečeno, tomu barevnému plášti přehozenému kolem jejich útlých ramen se nedalo říkat oblečení. Všiml si nepřirozeně hubených nohou, vyčuhujících zpod látky. Nebyly ani hubené, spíš byly hodně kostnaté, pochyboval, že se v nohou skrývá něco jiného kromě kostí a kůže.
„Přece doma,“ odpověděl mu tenoučký hlásek a úsměv se ještě rozšířil. „Tomi řekl, že na tebe musím dávat pozor. Takže jsem teď tvoje lékařka a ty mě musíš poslouchat!“ Upozornil ho vztyčený ukazováček, holčička však nevypadala vůbec vážně, stále se usmívala.
„Oh, dobře…“ Bill se zarazil, když zaslechl zdrobnělinu Tomova jména. Nepamatoval si ze včerejšího dne vůbec nic, jen hroznou bolest, která mu zastínila všechno myšlení, nedokázal skrz ni vnímat nic víc, než jen Tomův utěšující hlas. Ten si však vybavoval také jen matně. „A proč tady teda jsem?“
Úsměv pohasl, místo něj se na tváři holčičky rozhostil zamračený ustaraný výraz. „Protože jsi zraněný, Tomi tě včera pozdě v noci přivedl. Ty si to nepamatuješ?“
Bill zavrtěl hlavou. Už pochopil, že se nachází nejspíš v domě svého únosce, nejspíš měl Tom strach, aby o svou oběť nepřišel. I tak byl ale chlapci vděčný, nedokázal si představit, jak riskantní to pro něj bylo, když jej musel tajně unést z věznice. Žádný z pirátů by to neudělal, akorát by si užívali Billovy bezbrannosti, ale Tom, ten nebyl jako oni.
„Tomi je moc hodný, víš? Nikomu neubližuje jako ostatní piráti,“ potvrdila mu jeho domněnky holčička. Vstala z postele a opustila místo vedle něj. Musela si stoupnout na dřevěný stoleček, aby dosáhla na jednu z bylin pověšenou na šňůře. S pečlivým výrazem ve tváři ji vložila do hrníčku s uvařenou vodou a posadila se i s ním zpět na své místo vedle Billa. „Tohle musíte vypít, pane paciente, jinak se vaše záda neuzdraví.“
Bill vděčně převzal hrnek a než si ho přiložil ke rtům, vzpomněl si na důvod té bolesti. Až nyní si uvědomil svíravý pocit kolem celého břicha a zad. Nadzvedl přikrývku, aby zjistil, že má rány ovázané namočeným obvazem, pod nímž se lisovaly jakési zelené listy, které vypouštěly žlutou tekutinu, jež se vsakovala do obvazu.
Uklidněn tím, že už opravdu necítí žádnou bolest, to Tom přece včera slíbil, tu jedinou věc si pamatoval, přiložil rty k okraji hrnku. Než se však stačil napít, zastavila ho jemná dětská ručka.
„Pozor, je to horké!“ Holčička mu sklopila ruce tak, aby se mohla nahnout nad hrníček a pofoukat vřelou tekutinu. Držela Billa za ruce a snažila se rychle ochladit jeho čaj. „Vy jste ale neposlušný pacient!“
Bill se musel nad její roztomilostí pousmát. Nejen, že mu připadala roztomilá, ona byla dokonce tak starostlivá, že musel počkat, až se napije čaje, aby usoudila, že už si jím Bill nemůže spálit jazyk. „Jak se jmenujete, paní doktorko?“
„Asha,“ zamumlala a s roztomile vypláznutým jazykem Billovi upravila rozcuchané vlasy, několik pramínků, zasahujících mu do očí, mu zastrčila za ucho, pak se trochu oddálila a usmála se na svou dobře odvedenou práci.
„Tom tě tady nechal samotnou?“ zajímal se Bill. Nedokázal si představit, že tady tahle roztomilá malá holčička zůstává sama celé dny, kdy on je v práci.
„Já tady nejsem sama, jsi tady přece ty.“ Asha se sladce usmála, starostlivě Billovi načechrala polštář, a pak mu vážným hlasem oznámila, že by měl odpočívat. Billovi se chtělo smát, když slyšel její pisklavý hlásek, přičemž důležitě pokývávala hlavou, ale nakonec smích udržel. Zanechal si naprosto vážnou tvář a lehl si zpět do postele jako poslušný pacient.
Chtěl se zeptat, kdy se vrátí Tom, ale otázku spolkl těsně předtím, než to udělal. Neměl by se na svého únosce tolik vyptávat, bylo to proti jeho zdravému rozumu. I když mu Tom pomohl, ošetřil jeho vážné zranění, a dokonce ho zanesl do svého domu, nemohl se jím nechat unést natolik, aby všechny jeho myšlenky patřily jen jemu. A tak prostě jen ležel a čekal, kdy se konečně otevřou dveře a on uvidí jeho tvář, ve které se toho zračí tolik, že se v ní nevyzná.
***
„Jsem doma!“ Malou kulatou místností zaburácel Tomův veselý hlas. Ještě ani nevešel do dveří a s otevřenou náručí vítal svou malou holčičku, nechal se jí objímat a dostal několik sladkých pusinek na čelo. Až poté přenesl svou pozornost na právě se probouzejícího černovlasého chlapce. Myslel na něj celý den, cestou z věznice málem běžel, jak se bál, aby se jeho stav nezhoršil. Když včera čistil jeho hluboké rány, byl v bezvědomí, a ráno než odešel, ještě spal, takže vlastně netušil, jak se cítí. „Jak se má náš pacient?“
„Je trochu neposlušný, ale uhlídala jsem ho v posteli, pane doktore,“ odpověděla veledůležitě Asha, seskočila z Tomovy náruče a doběhla ke svému pacientovi, který se ještě v polospánku protahoval. Tom následoval svou malou holčičku, posadil se na kraj postele a čekal, než se Bill probere úplně.
„Ahoj,“ pozdravil ho a usmál se na něj, když Bill upřel svůj zrak na jeho obličej. „Jak se cítíš?“
„Vůbec to nebolí! Jsi snad kouzelník?“ Billův úsměv rozzářil i Tomovu tvář. Musel se usmívat, když dychtivě sledoval jeho rozcuchané vlasy a veselý obličej. Měl takovou radost, že jeho léčitelské schopnosti, pokud se jim tak dalo říkat, nebyly zbytečné. A byl rád, že je Bill v pořádku.
„To bohužel ne, kdybych uměl kouzlit, nic by se ti nestalo. Je sice pěkné, co jsi udělal pro Elizabeth, ale slib mi, že už se to nestane.“ Tom se na malou chvilku zamračil, jak na něj dolehly vzpomínky na předešlou noc. Ještě teď se mu lámalo srdce na kusy, když před očima viděl jeho bolestivý výraz.
„Nevěděl jsem, že se chováte k otrokům takhle. Překvapilo mě to, netuším, co jsem provedl,“ pokrčil Bill omluvně rameny, i když se vlastně neměl za co omlouvat.
Tom si ztěžka povzdechl, nechal Ashu, aby usedla na jeho kolena a odpověděla za něj.
„Oni se takhle k nim chovají. Můj Tomi ne.“ Holčička ho vlastnicky objala a pohupovala se s ním ze strany na stranu.
„Má pravdu, já…“
„Já vím, omlouvám se, ty jsi jiný než oni, sice se mi tomu zázraku ani nechce věřit, ale jsem rád. Kdo by se o mě pak postaral? Nejspíš by mě nechali zemřít bolestí,“ přerušil ho Bill svou omluvou, kterou myslel naprosto upřímně.
Byl tak vděčný za to, co pro něj tento chlapec udělal, byl vděčný tím víc, když pomyslel na to, jaké z toho mohl mít Tom problémy. Měl s ním zacházet jako se svým vězněm, ne ho ošetřovat a odvést si ho do svého domu.
„Jsem rád, že si to o mně myslíš.“ Jejich oči se na pár sekund setkaly, nebyl to běžný pohled. Tento pohled vyjadřoval něco víc, než jen to, co Tom řekl. Nebyl jen potěšen, byl přímo štěstím bez sebe. Že by ho konečně dokázal někdo pochopit? Někdo kromě Elizabeth? To bylo divné, protože všichni lidé, které znal, si byli jistí tím, že to, co dělali, je pro dobro jejich lidu. A lid je za to miloval, děkoval, modlil se k nim. Ale za jakou cenu? Za cenu životů, které zabili, za cenu zlomených srdcí, jež podlehly utrpení ze ztráty někoho blízkého, za cenu žalu, utrpení bezmocných, nevinných. Tu krutost nikdo z nich neviděl, nikdo se na to nedíval tak jako lidé, kterým ubližovali. A on jediný, co to dokázal, se musel proti své vůli přidat k davu.
Tom zahnal své negativní myšlenky na vše okolo své práce. Věnoval Billovi lehký úsměv.
„Mluvil jsem s těmi, kteří tě zranili. Rozčílili se, protože si mysleli, že jsi žena a na poli tě viděli bez trička a…“ Tomův úsměv náhle zmizel, místo něj se na jeho tváři objevil ustaraný výraz. „Měl jsi štěstí, že měli náladu na mučení než zabíjení. Takhle se jen pobavili, jindy by tě zabili a ani by ses nedozvěděl důvod.“
„Sakra, úplně jsem zapomněl!“ Billova ruka dopadla na jeho čelo, přičemž si v duchu nadával. Jak mohl být tak hloupý? Málem se nechal zabít svou vlastní chybou!
„No, teď už to aspoň nebudeš muset tajit. Stálo to ale hodně vysvětlování, máš štěstí, že měl dnes otec dobrou náladu.“
„Děkuju, Tome.“ Pohledy dvou chlapců se opět střetly, Billovy plné vařící se čokolády, Tomovy s potěšením, že Bill nebere jeho záchranu jako samozřejmost, protože chránit ho byla Tomova povinnost, pokud tedy nechtěl přijít o svůj nynější pirátský postoj. Lidé si ho od té doby, co přivedl Billa, vážili mnohem více, chovali se k němu jako k pánovi. I když mu to bylo nepříjemné, neměl rád tu nadřazenost, s jakou se k nim musel chovat, ale jedině takto mohl ochránit svou holčičku a možná i uskutečnit svůj sen.
Vzájemný pohled je donutil zapomenout na okolí, nemyslet na nic, jen se nechat unést pryč od reality. Billovy ruce se po delší chvíli rozklepaly, nevěděl proč, ale cítil nervozitu. Pootevřel rty a chtěl promluvit, aby si Tom ničeho nevšiml, ale umlčely jej jeho oči. Byl hluboko v nich, obklopen tím oříškovým vírem, jenž ho stahoval hlouběji a hlouběji. Pokud ho sám nepustí, už se nedokáže vynořit.
„Neříkej mu tak! Je to Tomi,“ ozvala se znenadání Asha, odtrhla tak jejich oči od sebe a jejich pohledy byly vzápětí upřeny na ni. Pousmála se, když viděla jejich nechápavost a Billovo přikývnutí. Zdálo se, že i to malé dítě chápalo, co se v tu chvíli v obou chlapcích odehrávalo.
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Bill by tam mohl štrachat a třeba najít nějakou fotku maminky nebo tatínka, to by bylo fajn. ^^
[1]: taky dobrý nápad, to mě vůbec nenapadlo…;) zato mě napadlo něco jiného a doufám, že to taky nebude k zahození… 🙂 a děkuju za komentář!;)
Asha je zlatíčko, a Bill ma super pani očetrovaťelku. Krásny diel, teším sa na další diel.
♥♥♥ Milá Ladynko! :-*
Tohle byl ale silný zážitek, asi zatím to nejkrásnější. Pokud příběh bude takto vyprávěný dál, tak ho celý propláču.
Konečně jsem se s tou maličkou princeznou seznámila, ASHA! Těší mě, má milá! Moc ráda tě poznávám, zlatíčko!♥
Čmáranice? To jsou poklady od mé milované holčičky. Co mě dojalo, byla její odpověď: "Přece doma…" A ten její vztyčený ukazováček, jako bych viděla Toma! Rozkošný okamžik. Ale je velmi bystrá, jak rozeznává – třeba to, že ostatní piráti ubližují, ale Tommy ne!
Nebo horký nápoj, který starostlivě pofoukala. Božinku, ta holčička je poklad. Já ji už teď miluju! A běda, jestli jí někdo jen skřiví vlásek, pak budu zlá! Jak Tommyho objala. Může být ještě krásnější díl?
Byla to Billyho neopatrnost, ale jsem ráda, že je mu lépe!
Stejně tak mě dostalo setkání Tommyho a Billyho očí, to asi mluví víc než sebekrásnější slova. A ten Tommyho sen? To ví jen hvězdy, ale lze tušit, napověděl hned první díl.
Dnes to byl, Ladynko, skvostný díl! Pokud mám hodnotit stupnicí 1 až 10, dávám 11! Nádhera. Prostě opět slzím. Píšeš tak nádherně, budu muset mít co nejdříve další dávku citů, prosím! Ty mě nenecháš trápit, že ne?
Nemůžu se dočkat! A děkuji za dnešní výjimečný zážitek. To byla nádhera!♥
Půvabné!
[4]: Má zlatá Ondinko ♥♥♥, o Ashu se nemusíš bát. Nedokázala bych jí ublížit, byť jen v příběhu.;) Na to jsem moc citlivá, už když jsem u Pain of Love "zabila" Billa a pak i Toma, neslzela jsem, měla jsem přímo hysterák a neustále jsem u toho vykřikovala, že jsem vrah.:D Takže byť jen skřivení vlásku ji nehrozí.;) Stejně jako ty, mám tuhle velmi moudrou holčičku moc ráda!♥
Vidím, že ta její věta "přece doma…" na tebe zapůsobila a jsem za to ráda, protože přesně tohle jsem chtěla.:)
A mám pro tebe dobrou zprávu. Trápit tě nebudu, ty si to nezasloužíš za své překrásné a velmi potěšující komentáře, za pár dní jsem toho napsala opravdu hodně, více než obvykle, mám nějaké plodné období (já vím, zní to divně:D). Takže se budu snažit díly posílat častěji, pokud mi psaní půjde stále tak dobře a rychle.;)
♥Ondinko♥, děkuji Ti!!!:) Opravdu moc!:)
[3]: děkuju za komentář!:) Jsem ráda, že se díl líbil.
tuhle povídku upe žeru..honem další díl..=D =)
[5]: Zlatíčko♥♥♥ :-*,
teď mám obrovskou radost. Vím, že v tomto světě se hrozně moc ubližuje dětem, tak jsem opravdu šťastná, že té mé milované princezně nic nehrozí. Za to ti musím moc poděkovat. Kdyby se jí něco stalo, asi bych nedokázala číst dál, přes její utrpení bych se nedostala, byť jen fiktivní. Když si představíš, že se to děje a ne každý má svého Toma. Je to hrozně smutné. Život je někdy velmi krutý. A ještě jsi mi udělala radost – čím? Budu svou milovanou povídku nacházet a bez trápení! Oh, to je úžasné!
Ještě ke tvé a mé milované Pain Of Love. Jen můžu velmi doporučit každému čtenáři tuto vášní a citem, bolestí a láskou nabitou a hlavně překrásně psanou povídku. A vůbec, TEBE jako autorku! Píšeš tak něžně a půvabně, oslovíš každého! Ve chvíli, kdy jsem ji četla, jsem tě neznala jako autorku a přesto jsi mě okouzlila, každé tvé slovo bylo tak jedinečně spojené, že ve mně vzbudilo přesně to, co od povídky očekávám. Vášeň, cit, něhu a hluboký cit. Oslovila mě. Takže můžu jen doporučit, aby si ji přečetl každý vnímavý čtenář. Je nádherná.♥ :-* Jsem za ni šťasná, protože jsem se seznámila s úžasnou xoxo_Lady! A vážím si toho!♥
Dostala som sa k tomu až dnes a aj to len jedným okom 😀 ale konečne som to prečítala. Už sa neviem doskať ďALEJ a som hrozne zvedavá ako prídu na to , že sú bratoa 🙂