autor: Panthere
Vězeň
Tom zamrkal a ucítil píchnutí v místě, kam ho David silně udeřil. Lehce zasténal. Ten David byl určitě zákeřný člověk, nebo to možná jen Tom s těmi urážkami trochu přehnal. Ať tak či onak, úspěšně se mu podařilo proniknout do mafiánského sídla. Nebo spíše vězeňské části rodinného sídla. Zadíval se do stropu, než se rozhodl posadit na studenou, tvrdou zem. Bolel ho levý bok. Měl pocit, jako by ho někdo ne příliš opatrně hodil do téhle místnosti jako nějakou hadrovou panenku. Vlastně by ho nepřekvapilo, kdyby to někdo skutečně udělal. Zkřížil nohy a rozhlédl se kolem sebe. Místnost byla čtvercová, bez oken a s jedněmi těžkými kovovými dveřmi. Stěny byly vymalované matně šedou barvou. Tom zvedl ruku k bolavému místu na spánku a nahmatal zaschlou krev. Zatracený David.
Pak se podíval na sebe. Pořád měl na sobě oblek a hodinky, ale telefon a peněženka byly pryč. I to Tom čekal. Zkontroloval čas a s potěšením zjistil, že je ráno. Teď už mu zbývalo jen čekat.
Netrvalo příliš dlouho a místností se ozvalo cvaknutí. O několik vteřin později se dveře se skřípěním otevřely. Dívka, která otevřela dveře, držela v ruce pistoli a mířila přímo na Toma. O několik vteřin později se ozvaly těžké kroky kožených bot. Tom zůstal sedět na podlaze a trpělivě čekal. Po několika okamžicích vešel dovnitř sám Trümper těsně následován svými dvěma bodyguardy. Tom si prohlédl Tobiho i Sakiho, kteří vypadali dost podobně: silná, zavalitá těla a vyholené hlavy. Hlavou mu probleskla Gustavova slova o tom, že bodyguardi rádi zabíjejí, a rozhodl se nebrat je na lehkou váhu, jako to udělal s těmi dvěma hnidopichy v kasinu.
Pohledem se vrátil k Trümperovi a musel si připomenout, aby dýchal. Pro Toma nebylo nic nového, že byly jeho cíle krásné nebo pohledné, ale nikdy neviděl nic takového jako byl Trümper, který byl kombinací obojího. Měl na sobě černé tričko s obrázkem rockové kapely a úzké džíny, které byly zakončeny koženými botami. A také měl na sobě černé sako. Na krku mu stále visely zlaté řetízky. Kolem očí měl lehké kouřové stíny, což ještě více zvýrazňovalo jejich tvar. Trümper vypadal úchvatně a vražedně zároveň.
„Dobré ráno,“ promluvil konečně Tom.
Trümper mlčel a jen se na Toma díval, jako by studoval muže sedícího v tureckém sedu na podlaze. Uplynulo několik vteřin. „Takže jste si zachoval slušné vychování,“ řekl tiše s pobavením v hlase.
Tom pokrčil rameny. „Kde to jsem?“
„Pořád ve Vegas. Nebo byste byl radši v poušti?“
„To by bylo drsný,“ zamyslel se Tom. „Radši bych zůstal ve Vegas, díky moc.“
Trümper si položil jednu ruku v bok a přikývl. „Zajímavý. Nevypadá to, že byste měl pocit, že lítáte v průšvihu.“ Pak Hrabě udělal něco, co Toma zaskočilo. Posadil se před Toma také do tureckého sedu a jednou rukou si podepřel bradu. Jeho tvář zůstala chladná stejně jako včera večer. Jediná věc, která prozrazovala jeho podráždění, byl způsob, jakým mu šlehaly blesky z očí. „Když vás David vypnul, trochu si vás proklepl. Máte zajímavou minulost, pane Kaulitzi.“
Tom zvedl obě obočí. „Jakou minulost máte na mysli?“
„No nevím, možná těch třicet nebo kolik vražd, které jste za posledních šest let spáchal? To je docela působivé.“
„Třicet čtyři. Ale kdo to počítá, že?“ Řekl Tom tiše.
Hrabě se nečekaně usmál. Byl to drobný úsměv, ale stále úsměv. „Jak jsem řekl. Působivé. A vím, že naše práce obvykle vyžaduje nějakou stopku. Jaký je číslo, u kterýho se zastavíte vy? Jsem prostě zvědavej.“
„Po sedmdesátce to přestanu počítat,“ odpověděl Tom tiše na otázku Hraběte. Všiml si, jak na něj hlava mafiánské rodiny vrhla téměř udivený výraz.
„Pak by mě ještě zajímalo, co jste dělal v mém hotelu a takhle děsil moje hosty? Včera v noci jsem přišel o docela hezkej balík, když jsem musel obvolat nějaký lidi a ujistit se, aby nikdo z nich neřekl ani slovo o tom, co se stalo. Nejsem z toho moc nadšenej. A ještě ke všemu jste mě urazil.“
Tom mlčel, zatímco ho Hrabě analyzoval. Nevěděl, co má říct. Obvykle to byl on, kdo zastrašoval lidi, ne naopak. Něco bylo strašně špatně. Soustřeď se, Tome, soustřeď se.
„Znáte mou přezdívku,“ promluvil Hrabě najednou. „Nikdy jsem si nemyslel, že jsem, jak se zdá… slavný. Kde jste zjistil, kdo jsem?“
„V podsvětí? Ve stínech jste slavnej. Jen by mě nikdy nenapadlo, že by Hrabě vypadal nějak podobně jako vy.“
„ A co jste si představoval?“
Tom se lehce kousl do piercingu ve rtu. „Myslel jsem si, že to bude nějaký stařík nebo někdo, kdo je hodně zahleděný do sebe. Něco jako v těch filmech, kde lidi nosí drahý obleky a kouří doutníky.“
Hrabě se znovu usmál. „Doutníky smrděj jako hovno. Tak to musíte být zklamaný,“ řekl. „Povězte mi něco, pane Kaulitzi…“
„Tome,“ přerušil Tom druhého muže. Tobi a Saki sebou škubli, nejspíš měli pocit, že by mu měli dát pěstí za to, že se odvážil skočit do řeči jejich šéfovi.
Hrabě to vycítil také a trochu se naklonil dozadu, jako by o jeho jméně přemýšlel. „Okay. Tome, něco mi řekni; proč ses rozhodl si se mnou zahrávat?“
Když mu Tom odpovídal, hleděl do země. „Znáš takový to, když děláš to stejný už dlouho, a nakonec tě to prostě přestane bavit? Prachy jsou sice dobrý, ale po nějaké době to prostě začne být nuda.“
„Takže ses rozhodl, že nejlepší bude dráždit hada bosou nohou, abys zjistil, jestli tě uštkne nebo jen zasyčí?“
Zabiják dál zíral na stejné místo na podlaze, a pak se usmál jak nejlépe uměl. Hrabě několik minut mlčky seděl, než se konečně postavil. Oprášil si z kalhot neviditelný prach a zamířil z místnosti. Tobi a Saki zůstali stát na místě, dokud mafiánský boss nevyšel z místnosti a dostatečně se nevzdálil, a pak také odešli.
Dveře se zavřely.
***
Těžké kroky spěchaly po schodech, které vedly do obrovské kuchyně ve stejně obrovském domě. Než Wilhelm Trümper rozrazil dveře, na chvíli se zastavil a nadechl se. Když se dostatečně uklidnil, vstoupil do kuchyně a všiml si, že jeho kuchař zrovna připravuje nějakou omáčku. Starý muž na sobě ucítil pár očí, otočil se a usmál se. „Ah, Bille! Pojď sem a ochutnej to!“ Oslovil jej přezdívkou, kterou měl právo používat jen on.
Kuchař byl v rodině už od dětství mafiánského bosse. Staral se o Billa jako o vlastního syna a bylo jasné, že tomu tak i vždy bude. Bill se usmál a přiklusal k němu. „Co přesně to děláš, Royi?“
„Obyčejnou boloňskou omáčku. Přidal jsem do ní speciální přísadu, a ne, neřeknu ti jakou.“ Řekl Roy a podal Billovi lžíci omáčky. Mafiánský boss měl zrovna lžíci v ústech, když jeho bodyguardi konečně vstoupili do místnosti. Jeho zaujatý výraz se okamžitě změnil v chladný. Mávl na ně, aby šli do jídelny napřed a nechali ho s Royem opět o samotě.
Roy si tiše povzdechl, když viděl změnu jeho výrazu. Udržet si tuhle tvář bylo opravdu těžké. Nelíbilo se mu, když se Bill tolik snažil. Nepřipadalo mu to fér. Když oba bodyguardi odešli z kuchyně, Bill se natáhl a znovu namočil lžíci do omáčky. Roy ho hravě plácl po rameni, když se Bill zašklebil. „Je to dobrý! Co jsi čekal? Že tady budu stát, aniž bych dostal další ochutnávku?“
„Teď ostatní ochutnají tvoje sliny, chlapče,“ vynadal mu Roy s úsměvem. „Dobře, fajn, vypadni odsud. Vím, že máš práci, ale nejdřív se najez. Sedni si a počkej, až ti to přinesu.“
Než Bill vyšel ze dveří, podal Royovi lžíci. Když vcházel do jídelny, zachovával si přímou, téměř bezvýraznou tvář. Tobi a Saki seděli na dvou z mnoha židlí, jedli ze široké nabídky jídla na stole a tiše si mezi sebou povídali. Ani ho nepřekvapilo, že má David vedle talíře s míchanými vajíčky otevřený notebook. „Hele, Wilhelme, koukni na tu poptávku po lidskejch orgánech. Seš si jistej, že nechceš znovu rozjet obchod s lidmi?“
Hlasité zavrzání židle o mramorovou podlahu Davida umlčelo. „Ještě jsem nesnídal. Chceš, abych se přestal ovládat?“ Zeptal se Bill, když se posadil.
„Ne, šéfe,“ odpověděl druhý muž.
Vtom do místnosti vstoupil Roy s talířem vajec Benedikt a postavil ho před Billa. „Díky, Royi,“ řekl Bill. Měl hlad. Setkání s Tomem Kaulitzem ho kompletně připravilo o veškerou energii. Téměř zákeřně rozpůlil vejce a namočil chřest a toasty pod ním do zlatavé dobroty. Když žvýkal, okamžitě ho napadlo, že David bude nejspíš ´zvědavý‘.
„Tak jak se má náš vrah?“ Zeptal se.
Bingo. Měl bych chodit do kasina hrát sám, pomyslel si Bill. „Jen tam tak sedí, klidnej jako koťátko. Docela vtipný, vážně. Ještě nikdy jsem se s nikým takovým nesetkal. Musím ale říct, že co se týče oblečení, má dobrej vkus.“
David přikývl. Být druhý ve velení bylo úctyhodné postavení a on si ho vysloužil tvrdou prací. Byl něco jako podšéf a consiglieri v jedné osobě a hodlal si tuto pozici udržet. Nemluvě o tom, že se také staral o bezpečnost mafiánského bosse. Existovala jiná vyšší moc, která byla mnohem děsivější než muž, který seděl před ním a se smrtícím výrazem jedl vejce Benedikt. A Wilhelm je sám o sobě dost děsivý, pomyslel si David. „I kotě tě může poškrábat.“
Bill se usmál svým dokonale zlým úsměvem. Ostatní tři muži už takový úsměv na jeho rtech několikrát viděli a stále jim z něj běhal mráz po zádech. „Ne, když mu usekneš drápky.“
***
„Wilhelm Trümper.“ Georg nevěřícně zíral na obrazovku notebooku. „Do prdele.“
Mara se zvedla z hotelové postele od vlastního laptopu a zprávy, kterou psala pro ředitelku BKA, i od talíře s toasty a přeběhla ke Georgovi. Ten si předtím zabral stůl u okna, aby se nasnídal. A také aby analyzoval video a našel čistý záběr Trümpera. „Cože? Kdo?“
„Wilhelm Trümper,“ zopakoval Georg. Poklepal na obrazovku notebooku, kde bylo video ze včerejšího večera. „Tohle je jeho jediná další fotka, kterou máme. Ta v databázi BKA je dost stará. Chtěj ho všechny úřady. Chceme ho my, chce ho FBI a tak dále, a tak dále. Do prdele.“
„Přestaň s tím zatraceným nadáváním a řekni mi, kdo to je,“ povzdechla si Mara.
„Je to mafiánský boss. Do prdele.“
„Georgu, přísahám, že jestli ještě jednou zakleješ, praštím tě.“
Georg zvedl ruce nad hlavu. „Okay, nebij mě. Myslím, že je to Kaulitzův další cíl. Všechno to do sebe zapadá.“
Mařino obočí se srazilo, jak usilovně přemýšlela. „Takže ten Eric, který kontaktoval Kaulitze, si u něj objednal vraždu Trümpera? Mafiánskýho bosse? Kterej má záznam za…“
„Záznam za všechny špatný věci,“ skočil jí do toho Georg. Chvíli mlčeli a nechali si tu informaci projít hlavou. Mara se kousla do rtu a Georg věděl, že chce říct něco dost kontroverzního. „O co jde?“
„Nebylo by nejlepší, kdyby Kaulitz toho mafiánskýho bosse zabil? Alespoň by bylo o jednoho hajzla míň, ne?“
Georg na to neměl odpověď.
***
„Válka se blíží, válka volá.“ Zpíval si tiše Tom ve svém malém domácím vězení. „Nebe se řítí do temnoty.“
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
