autor: Panthere
Řádný úvod
Další Tomovo setkání s mafiánskou rodinou nastalo, když se konečně setmělo. Dovnitř vešla stejná dívka, která dveře otevřela ráno, a mířila na něj pistolí. Stejnou zbraň přiložila Tomovi k hlavě, když na podlahu položila talíř plný jídla spolu s lahví vody. Kdyby se nechovala tak nepřátelsky, byla by to velmi roztomilá dívka se zrzavými vlasy staženými do culíku.
„To je od tebe milé,“ okomentoval to Tom. Místo odpovědi dostal zamračení. Pak si všiml, že nedostal žádný příbor, kterým by mohl jídlo jíst. „To jako fakt? Ani lžíci?“
Dívka naklonila hlavu. „Víme, že dokážeš zabít i lžičkou, takže ji nedostaneš.“
„A já zase vím, že dokážu zabíjet i holýma rukama.“
„Jenže já mám zbraň,“ odpověděla dívka s úsměvem. Dveře se podruhé zavřely a Tomovi zůstaly jen horké boloňské špagety, které neměl kromě rukou čím jíst. Věděl, že se ho mafiánská rodina snaží připravit o zdravý rozum. Přesně to čekal.
Sundal si sako, úhledně ho složil a vyhrnul si rukávy košile až k loktům. Po více než čtyřiadvaceti hodinách bez jídla měl přece jen hlad, takže na to kašlal – když už musel jíst rukama, tak bude jíst rukama.
Zatímco Tom jedl poněkud barbarsky rukama, duševně se připravoval na to, co přijde ráno. Bude to buď ´budeme ho mučit´, nebo ´budeme mu vyhrožovat´? Pokud by se ho mafiánská rodina rozhodla mučit, Tom se obával, že nakonec zabije všechny v dohledu. Nejblíže k mučení měl, když mu nůž ke krku přitiskl jeden z bodyguardů jeho cíle, který se nečekaně schoval za roh. Tomovi ruply nervy, a nakonec ho málem podřízl. Jednou takhle ztratit kontrolu bylo víc než dost.
Když dojedl, olízl si prsty a položil talíř přímo před dveře. Napil se vody a dvěma loky vypil čtvrtinu láhve. Když Tom svůj žaludek uspokojil, rozhodl se odpočívat a lehl si na podlahu se sakem pod hlavou. Okamžitě usnul, jelikož byl nadmíru unavený.
První, co Tom ráno uslyšel, byl hlas, který by byl velmi krásným budíčkem, nebýt pronesené věty: „Nepoužil jsi to sako z vlny Trofeo jako polštář, že ne?“
Než se Tom posadil, rozespale zamrkal. „Neměl jsem žádnej polštář,“ zaskřehotal. Pak zívl, stále se cítil strašně unavený. Záda ho bolela od tvrdé podlahy, a tak se protáhl, aby ucítil okamžitou úlevu, když mu zapraskalo v kloubech. Odkašlal si. „Dobré ráno tobě i tvým bodyguardům.“
Bill nevěděl, jak na klidné a zdánlivě uvolněné sebeovládání druhého muže reagovat, a tak zůstal zticha a snažil se spočítat si, jestli si nájemný vrah, který teď s ospalým výrazem ve tváři objímal složené sako, všechno vymýšlí, nebo je to pravda. Nikdy nepoznal nikoho, kdo by se choval jako Tom, a to ho znepokojovalo.
Možná kdyby prostě umřel… Ale nájemný vrah nic neudělal. Nezničil žádný z obchodů jeho rodiny. No, jeden narušil, ale David se o všechno naprosto dokonale postaral. Na druhou stranu, kdyby se Tom rozhodl mu najednou nějak ublížit, nebyl si úplně jistý, jestli by ho Tobi a Saki dokázali včas zastavit. Byla pravda, že oba Billovi bodyguardi patřili k těm nejlepším, ale už to byla nějaká doba, co bojovali holýma rukama, což podle toho, co David zjistil, bylo něco, v čem byl Tom Kaulitz opravdu dobrý. Vždyť v kasinu jedním pohybem srazil Arona k zemi, pomyslel si Bill zachmuřeně.
Možná by měl pokračovat a řídit se svými instinkty. Nikdy předtím ho nezklamaly, takže by ho neměly zklamat ani teď. Neměly by. Povzdechl si, čímž si získal Tomovu pozornost. Tom k němu vzhlédl se skoro nevinným výrazem a Bill pozvedl obočí a znovu připustil, že je ten muž skutečně pohledný. Co to kurva, Bille, vynadal si v duchu.
„Šéfe?“ Zeptal se tiše Tobi a přerušil Billovy myšlenky.
„Ty,“ řekl Tomovi. „Pojď za mnou.“
Bill vyšel z místnosti jako první a stejně jako včera zamířil ke schodům. Několik kroků za ním ho následoval Tom, přičemž Tobi a Saki měli oba jednu ruku na Tomových pažích. Oba bodyguardi se divili, proč se jejich šéf nechová v blízkosti vraha opatrněji, ale na druhou stranu to nebyla ta nejpodivnější věc, jakou zažili. Hrabě vedl malou skupinku po schodech nahoru přes celý dům až ven do velké zahrady s úhledně posekanou trávou.
Celou cestu Tom nedokázal udržet vyrovnanou tvář; ve skutečnosti byl ohromen Trümperovým vkusem. Ignoroval pohledy ostatních lidí, kteří kolem domu – nebo vlastně sídla – procházeli, a rozhodl se, že si tenhle den prostě užije. Získat si Trümperovu důvěru byl první krok k dokončení práce, a i kdyby to mělo chvíli trvat, nevadilo by mu to. Každopádně by to byl zatraceně velký úspěch. Radši si to vychutnej, pomyslel si Tom. Zahrada byla na Tomův vkus až moc velká, ale líbila se mu. Nevypadala jako u běžných domů, kde jsou zahrady plné různých květin a keřů, byla tam vlastně jen tráva a palmy. Bazén se třpytil v ranním světle a malý bar vedle něj vypadal lákavě. Pár lidí sedělo na stoličkách a vychutnávalo si studené nápoje. Byla by to normální podívaná, nebýt různých zbraní položených na barovém pultu.
„Kam jdeme?“ Zeptal se konečně Tom.
Bill se krátce ohlédl, a pak kývl směrem k malému minimalistickému domku ve vzdáleném rohu zahrady. „Říkal jsem si, že bude nejlepší, když se budeš moct trochu osvěžit, než se nasnídáme někde na veřejnosti, abys neměl příležitost mě zabít.“
„Jsi paradox, všiml sis toho? Právě jsi mi jedním dechem řekl, že mě chceš poznat, a zároveň se ode mě chceš držet dál.“
„Netlač na pilu, Tome.“
Tom se usmál. „Zapamatoval sis moje jméno.“
Bill se zašklebil, rozhodně ho Tomovo zjištění moc nepobavilo. „Prosím tě, to jméno si není těžký zapamatovat. Nejsem debil.“
„No, tím jsem si předtím nebyl jis-“ Tom byl přerušen, když ho Sakiho volná ruka udeřila do zadní části hlavy jako varovný políček. „Okay, už mlčím.“
„To bys měl,“ zavrčel Tobi tiše.
Nakonec došli k malému domku, který sloužil jako penzion pro nevítané hosty – Tom byl rozhodně nevítaný, takže si byl svou teorií jistý – a Bill Tomovi řekl, aby „prostě vlezl dovnitř a umyl se“. „A zkontroluj si tu svou hlavu. David byl tak vytočenej, že tě praštil víc, než bylo nutný.“ A pak dodal: „A pořádně si pověs to sako. Za žádnou cenu se s ním takhle nesmí zacházet. Až budeš hotovej, jdi k bazénu a nepokoušej se o žádný srandičky, jinak budou lítat kulky.“
Když Tom odpovídal, díval se Billovi zpříma do očí. „Děkuju.“
„Hlavně si pohni. Nesnáším čekání.“ Vyštěkl Bill, když se otočil, aby zamířil k bazénu. Tom by přísahal, že právě zahlédl, jak se Hrabě lehce začervenal, než se vydal pryč z domu pro hosty. Tohle bude snadné.
Když si Tom konečně dal horkou sprchu a převlékl se do čistého oblečení, které mu bylo poskytnuto – a které mu zároveň perfektně padlo; bílé tričko a tmavě modré kalhoty –, poslechl, co mu bylo nařízeno, a zamířil k bazénu. Podíval se na pár lidí, kteří se procházeli po zahradě, a všiml si, že ho všichni pozorují, připraveni kdykoli zasáhnout, pokud by jejich šéfovi hrozilo sebemenší nebezpečí. Když se blížil k bazénu, Tobi vstal z křesla, aby Billovi oznámil, že je připraven. Bill se zvedl z lenošky a zadíval se na Toma od hlavy až k patě. „To ujde.“
Tom se zasmál. „Ať už to oblečení vybíral kdokoli, asi ho ani nenapadlo, že k sobě budeme ladit.“ S opravdovou radostí sledoval, jak Hrabě komicky mrká nad Tomovým oblečením, a pak se zadíval na svůj vlastní outfit, což byla tmavě modrá halenka s knoflíky a bílé kalhoty. Bill nebezpečně svraštil obočí a zadíval se na Sakiho.
Saki viditelně polkl. „Neudělal jsem to schválně…“
„Ještě jeden takovej přešlap a sbohem, Saki,“ odvětil Bill. „Tak jdeme. Ztrácíme čas.“
Znovu prošli domem a tentokrát si Tom všiml dalších lidí, kteří pracovali pro mafiánskou rodinu, jako třeba služebných, ale podle toho, jak stáli nebo se chovali, nebylo pochyb, že se umějí přinejmenším bránit. Každý, kdo kolem nich prošel, pozdravil Billa krátkým, ale uctivým „dobré ráno“. Bill vždy přikývl a každému odpověděl. Dům byl skutečně šíleně velký, a když konečně došli ke vchodovým dveřím, Tom byl zcela zaprodán myšlence vlastnit také takový dům. Černý Mercedes už na ně čekal a oni nastoupili, přičemž Tom seděl mezi dvěma bodyguardy a Bill naproti nim.
„Kam jedeme?“ Zeptal se Tom podruhé, když se auto rozjelo.
Bill se opřel do měkkého koženého sedadla a zavřel oči. „Do McDonaldu. Mám hlad.“
Tom se ve skutečnosti nechtěl hádat, ale nemohl si pomoct a zeptal se: „Cože?“
„Ty jsi nikdy neslyšel o McDonalds?“
„Já jen…“
„Ještě jsem nesnídal, zatímco tihle hoši už jo.“ Bill ukázal na Tobiho a Sakiho. „Nechtěl jsem snídat nic zdravýho. Chci Big Mac.“
Tom přikývl. „Okay.“ Nic dalšího neřekl. Místo toho čekal, jestli se ho Bill zeptá na to, co ho očividně svrbělo na jazyku. S největší pravděpodobností se to týkalo jeho práce a v tuhle chvíli už nebylo co skrývat. Pokud byl tohle způsob, jak získat důvěru Hraběte, pak se klidně touhle cestou vydá.
„Přemýšlel jsem o tom, jak jsi říkal, že to začíná být nuda,“ začal Bill. Oči měl upřené na své boty. „Někomu to tak může připadat. Je to možný. Když se živíš zabíjením lidí, vyžaduje to pečlivé plánování, a ještě pečlivější provedení. Je to těžký a náročný, takže co nudnýho na tom přijde tobě?“
Lehká otázka. „To skrývání a anonymita, nemluvě o různých jménech, která si musím pamatovat jako součást různých identit na konkrétních místech…“ Tom se skutečně krátce zasmál, když si vzpomněl na možná nejstrašnější jméno pro utajení: Bruce Powers. Tom dodneška neměl ponětí, jak na to jméno přišel. „Mám tolik vymyšlených životů, že se mi to občas všechno plete dohromady. Nevedu si žádný poznámky ani nic podobnýho, mám jen svůj mozek. Lidi si možná myslí, že je to nejúžasnější způsob života, ale já jsem to zažil na vlastní kůži a není to tak. Peníze jsou dobrý, velmi dobrý, ale myslím, že chci zatím jen jeden život.“
„A jakej život by to měl být?“
„Normální.“ Tom se odmlčel, jelikož si vlastně nebyl jistý, jestli by skutečně zvládl vést normální život, kdyby skoncoval s prací nájemného vraha. „Nebo aspoň takovej, kde se nebudu muset neustále držet v anonymitě.“
Tentokrát Tom opravdu nelhal. Ve skutečnosti z toho byl unavený a jedna jeho část tajně doufala, že by jednou opravdu mohl vést normální život. Že se prostě ráno probudí a bude se jen tak válet v posteli, než půjde do práce, třeba do vlastní malé kavárny… Vtom auto zastavilo a přerušilo Tomovy myšlenky. Saki vystoupil první, Tom druhý následován Tobim. Bill vystoupil jako poslední, ale do rychlého občerstvení vstoupil jako úplně první.
Mafiánský boss se posadil do nejtiššího rohu k Tomovi, který seděl naproti němu. Tobi si okamžitě sedl vedle Toma, jen aby se ujistil, že nebude moci dělat nic jiného než mluvit s Hrabětem. Když se všichni usadili, Saki se jednoduše zeptal: „Šéfe?“
Bill z Toma nespouštěl oči. „Big Mac pro mě a… ty Tome?“
„Dám si to samý, díky,“ řekl Tom.
„Šéfe, můžu si vzít hranolky?“ Zeptal se zničehonic Saki. Na tváři měl skoro rozpačitý úsměv. Tom se musel kousnout do jazyka, aby se nerozesmál.
Bill přikývl. „Vždycky se ptáš na to samý, Saki, a moje odpověď je vždycky ano.“
Objednávka byla vyřízena rychle a během několika minut bylo jídlo na stole. Tom sledoval, jak Bill rozbalil svůj Big Mac a zakousl se do něj, než rozbalil svůj vlastní. Bill byl tak hladový, že mu bylo úplně jedno, co si Tom myslí o tom, že vidí mafiánského bosse, jak s takovou vášní pojídá Big Mac, jestli se to tak dalo nazvat. Spokojeně žvýkal, a když si všiml, že mu na rtech ulpělo trochu kečupu, zvedl prst, setřel kečup a olízl si ho.
Tom, který ještě ani neznal skutečné jméno Hraběte, musel zatnout zuby, aby nevypustil trapný kompliment o tom, jak nesmírně půvabně sexy ten jednoduchý pohyb byl. No, do prdele.
„Co?“ Vyštěkl najednou Bill.
Tom nechápavě zíral na mafiánského bosse, který ho zabíjel pohledem s nedojedeným Big Macem v ruce. „Um, jen tak přemýšlím.“
Jedno úhledně tvarované obočí se zvedlo. „O čem?“
„O tom, že ty znáš moje jméno. Můžu teda znát to tvoje?“
Okamžitě se na něj upřely dva páry očí. Saki přestal jíst hranolky a Tobi byl připraven chytit Toma jednou rukou za krk. Oba bodyguardy rozhodně zaskočilo, když Bill jako by mimochodem řekl: „Wilhelm Trümper,“ a pak se vrátil ke své nezdravé snídani.
Tom se s úsměvem pustil do jídla.
***
Na protější straně ulice nečinně postával nadupaný vůz, jehož motor hučel do klidného rána. Muž s lehce opálenou kůží od spalujícího slunce, které dopadalo na Afriku, pozoroval, jak čtveřice sedí uvnitř McDonaldu, jí a vypadá jako čtyři přátelé, kteří prožili těžkou noc, soudě dle ticha a tajemství kolem nich. Roztržitě poklepával prsty o volant.
Andreas lehce svraštil obočí, když viděl, jak se Tom usmívá, když odpovídal na něco, co řekl mafiánský boss. „Ach, Tome, ty nezbedníku.“
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
