Violence 12.

autor: Evil

Bill vytřeštil oči hrůzou. Charlotte se trhaně nadechla. „Nejsem si jistá, jestli jsem připravená, abych ten důvod věděla.“ Tom opět jen nesouhlasně zatřásl hlavou. Pak se podívala na Billa. Bill okamžitě sklopil pohled a Tom jej k sobě přitiskl a jemně ho pohladil po vlasech. „Tome…“ špitla matka, aniž by zvedla pohled od země. „Prosím, jdi na chvíli do svého pokoje.“ Tom na ni chvíli zíral, jako by po něm chtěla nemožnou věc, ale pak se pomalu zvedl, ještě povzbudivě pohladil bratra po tváři a odešel.
Matka se na ně dívala s výrazem, který opět říkal, ať na sebe sakra takhle nesahají, ale na slova vzdoru nebyla zrovna vhodná situace. Bill se zatřásl a nervózně si objal paže dlaněmi. Jako by se chtěl sám do sebe schovat. Matka si přisedla těsně k němu a jemně jej pohladila po zádech. Bill se trhaně nadechl. Matka mu znovu uhladila vlasy za uši a opět jej pohladila. Podala mu sklenici vody. Bill ji chytil do třesoucích se rukou a trochu si usrkl. „Co se ti stalo, zlatíčko…“ špitla, a pak Billovi opatrně setřela slzy, které se mu svezly po bledých tvářích.
„Mami… já…“ zavzlykal. „Nebýt Toma, tak nevím, jak by to…“ Zachvěl se mu ret. „Jak by to se mnou skončilo…“ a další slzy mu štiplavě smáčely tvář.

„Kdo ti ublížil? Víš to?“ zachvěl se jí hlas a ztěžka polkla. Bill jen kývl hlavou na znamení souhlasu a zhroutil se v pláči matce do náruče. „Tak moc mne to mrzí, zlatíčko. Tak hrozně moc mne to mrzí… Nezapomeň, že my tě milujeme, pomůžeme ti, ano? Nejsi na to sám…“ plakala a líbala Billa do vlasů.
„Neberte mi Toma, prosím… Neberte mi brášku… já… bez něj to nezvládnu…“ vzlykal a naštvaně si otíral nos. Bylo mu zle z toho, že teď byl před matkou takhle odhalený. Teď si připadal, jako by někdo znásilnil jeho mysl. „Není…“ vzlykl. „Není mi dobře…“ Opatrně se zvedl matce z náruče a podíval se jí do očí. Matka jen zatnula zuby, když viděla, jak bolestný výraz měl v očích.
„Ach, zlatíčko…“ špitla a dlouze se mu podívala do jeho zlomených, mandlových očí. „Jak ti jen můžeme pomoct? Pověz…“ špitla.
Bill se otřásl. Věděl, že se tohle jen tak nezahojí, ale jedním si jistý byl. Zkoumavě se podíval matce do tváře. Hledal, jestli nebude mít ve výrazu něco, co by jej mohlo znepokojit, a pak tiše špitl: „Neberte mi bratra, prosím. On… on nepatří do ústavu. Vím, že to teď tak vypadá, ale…“ vzlykl a nemohl popadnout dech. Bolestivě se chytil za hruď. Matka ho konejšivě hladila po zádech. „Není to blázen…“ špitl.

„Neboj se… Teď ti Toma nevezmeme…“ pevně semkla víčka, aby nezačala vzlykat. „Zvládneš…“ polkla matka. „Zvládneš říct policii, jak ten dotyčný vypadal? Poznal bys ho?“ Bill jen souhlasně kývl a zatnul zuby. Zlostí a bolestí. Vzal si nabízený kapesníček a vysmrkal se. Ledové ruce se mu šíleně třásly. „Půjdeme s tebou, ano?“ špitla. Bill se na matku vyděšeně podíval, ale po chvíli lehce kývl. Opět zatnul bolestí zuby, jak ho rozbolela hlava. Pak skoro vyjekl, když se domem rozezněl zvonek. Leknutím se mu rozbušilo srdce.
„Půjdu otevřít, návštěvu nečekáme…“ šeptla a opatrně Billa pohladila po rameni. Pomalu se zvedla z gauče, protože se jí začala šíleně točit hlava. Nervózně otevřela těžké domovní dveře. Před nimi stál muž v policejní uniformě a vedle něj starší muž s prošedivělými hnědými vlasy, které mu neupraveně přesahovaly přes uši.
„Dobrý den madam. Je váš syn doma?“ Charlotte polkla.
„Co mu chcete? A jakého syna myslíte?“ Hnědovlasý muž se krátce zadíval na policistu. Ten promluvil.
„Váš syn Tom. Můžeme s ním mluvit? Zavoláte ho sem? A…“ Policista přešlápl. „Můžeme na chvíli dovnitř, prosím?“ Charlotte nesouhlasně zatřásla hlavou.

Mezi dveřmi se za neznámými muži objevil Gordon. „Co jste zač? Co chcete po mé ženě?“ Vytřeštil vyděšeně oči na policistu a nedůvěřivě se podíval na hnědovlasého muže.
„Páni tady chtějí něco Tomovi a chtějí jít dovnitř,“ oznámila mu Charlotte.
„O co se jedná?“ zeptal se chladně Gordon a rozrazil ty dva muže, aby mohl jít do svého domu a postavil se vedle své ženy. Ochranitelsky ji chytil kolem ramen.
„Tady pan Pern nám nahlásil, že váš syn napadl jeho syna. Museli jej převézt do nemocnice. Má středně těžká zranění, ale je mimo ohrožení života. Jedná se o napadení.“
Gordon se podíval na Charlotte a nevěřícně vytřeštil oči. „To ale náš syn byl napaden! Ten druhý syn.“ Policista tázavě zvedl obočí.
„Cože? Tato informace mi nějak unikla. Pan Pern podal žalobu na VAŠEHO syna. Pane Perne, co se tedy stalo?“ Kolem domu se začali zastavovat lidé. Policejní auto před domem budilo až moc velkou pozornost.
„Pojďte prosím dál,“ pokynul Gordon. „Charlotte, prosím, zajdi pro Toma,“ promnul si spánky, když mu v nich začalo bolestivě bušit.

Bill se vyděšeně zadíval na dva příchozí muže. „Dobrý den, mladý pane…“ pozdravil policista.
„Dobrý den…“ špitl Bill a opět se vyděšeně podíval na otce. Ten si k Billovi přisedl a povzbudivě mu stiskl rameno.
„Bude to v pořádku, neboj se…“ jemně ho pohladil po paži. Když si Gordon všiml uplakané a zraněné tváře svého syna, na okamžik úplně zapomněl, že má v domě dva cizí muže. „Billi… jsi… zatraceně… jsi v pořádku?“ Bill těžce otevřel svá horká víčka a podíval se otci do očí. Nesouhlasně zatřásl hlavou, a pak otci padl na rameno a začal plakat.
Gordon ho sevřel ve své silné náruči a konejšivě jej hladil ve vlasech. Bill po dlouhé době cítil, že jej nevlastní otec opravdu miluje. I když mu nedával tolik pozornosti, kolik by si přál. I když mu nikdy tak úplně nerozuměl. Nyní cítil jeho lásku a jeho náklonnost.
„Děkuju tati… Děkuju…“ špital Bill, a ještě více se k němu přivinul.
„Bude to v pořádku, můj chlapče… Jsem tu s tebou…“ jemně jej políbil do vlasů. Bill se k němu ještě na okamžik přitiskl, a pak se pomalu odtáhl. Jemně se na otce usmál.

Ozval se dusot na schodech a do obýváku přišli matka s Tomem. „Tak tohle je náš druhý syn Tom. Posaď se vedle bratra, zlato…“ Pokynula mu matka a povzbudivě ho pohladila.
„Dobrý den…“ šeptl Tom a vyvalil na Billa oči. Co tu chce policista? A kdo je ten chlap? Nemusel však nic vyslovit nahlas. Bill si povzdychl a chytil Toma za ruku. Matka se jen nadechla, ale nic neříkala. Bratři si vyměnili vyděšené pohledy, ale báli se promluvit. Tom se nervózně zavrtěl.
„Ehe… Takže jsme kompletní, předpokládám…“ Odkašlal si policista. „Já se jmenuji Marc Frank a jsem vyšetřovatel z oddělení násilných činů ve městě Magdeburk.“ Tom se zachvěl. „Tohle je Johannes Pern, otec Ilaje Perna. Asi už vám je situace známá. Ilaj Pern se nyní nachází v hamburské nemocnici na oddělení intenzivní péče po napadení vaším synem Tomem Kaulitzem.“ Tom se trhaně nadechl a chtělo se mu zvracet. Nervózně si promnul obvázané klouby na rukou. Bill se rozplakal.

Chvíli panovalo velice nepříjemné ticho. Všichni přítomní se báli promluvit jako první. Policista si to moc dobře uvědomoval, tak raději začal s prvními otázkami.
„Pane Kaulitzi…“ zarazil se. Prohlédl si dokumenty. „Pane Tome Kaulitzi… sakra… Je Vám teprve devatenáct…“ promnul si obličej a odkašlal si. „Co vás vedlo k tomu, abyste napadl zmíněného Ilaje Perna?“ Bill škytl a znovu se roztřásl. Gordon jej opět sevřel v náručí a povzbudivě kývl na Toma. Charlotte mu stiskla dlaň.
Tom si odkašlal. „Nenapadl jsem ho,“ polkl hořké slzy. „Bránil jsem svého bratra.“ Policista se zkoumavě zadíval na Johannese. Ten měl ve tváři nechápavý výraz.
„Co? Myslel jsem, že se jedná o obyčejnou opileckou roztržku…“ koktal a nervózně si prohrábl vlasy.
„Váš syn…“ ukázal na Johannese roztřeseným prstem Tom, a snažil se neznít až tak hystericky, jako se cítil. „Váš syn…“ polkl a škytl, „zbil a znásilnil mého brášku…“ rozplakal se naplno a schoulil se do klubíčka. Bill zabořil otci obličej do ramene, jak se neskutečně styděl. Hanba ho pálila na kůži, chtěl se propadnout do země, zmizet hluboko pod tmavou hladinou ledové vody. Byl tak moc ponížený.

Domem se kromě vzlyků rozeznělo hlasité, udivené zalapání po dechu. „Co…“ odkašlal si muž. „Co, prosím?“ Muž vyskočil do stoje, začal rychleji dýchat a chytil se za hrdlo. Mrtvolně zbledl a tvář se mu zbortila ledovým potem. Charlotte se na něj zadívala.
„Jste… jste v pořádku, pane Perne?“ a pak se rozběhla do kuchyně a přinesla muži sklenici s vodou.
„Děkuji vám…“ muž se žíznivě napil, a pak se zhroutil zpátky na sedačku. Složil si hlavu do dlaní a chvíli jen zhluboka dýchal. Pak se narovnal, promnul si hrdlo a znovu se trochu napil. „Bože…“ hlesl. „Já… můj syn… vím, že je… Vždycky byl trochu agresivní, vím, že se v baru několikrát popral…“ polkl. „Ale že by byl schopen i…“ chytil se za ústa a vzlykl. „Promiňte…“ Vstal a došel těsně k Tomovi. „Omlouvám se, hluboce se omlouvám. Žalobu stahuji…“ a pak mu podal ruku. Tom ji s trochu šokovaným výrazem přijal.
„Děkuji, pane…“ ochraptěle šeptl Tom. Pak přistoupil k Billovi. Ten se neustále tiskl k otci.
„Hlavně tobě se omlouvám. Tohle… Pokud budeš chtít mého syna zažalovat, můžeš to udělat hned…“ vzlykl. „Moc mne to mrzí, nikomu by se to nemělo stát… Omlouvám se, snad mi to někdy dovedeš odpustit…“ a pak Billa jemně pohladil po rameni.
„Vám nemám co odpouštět…“ špitl Bill.
„Jsi hodný…“ šeptl muž a setřel si slzy. „Teď se vzdálím, já… musím pryč. Kdybyste něco potřebovali, jsem vám vždy k službám. Vám též…“ vyndal z kapsy saka dvě vizitky. Jednu podal policistovi.
„Pane, zítra v deset hodin dopoledne se všichni sejdeme na policejní stanici.“ Oznámil policista. Johannes jen kývl a zmizel za dveřmi. Bratři se na sebe vyjeveně dívali.

Policista si po chvíli nervózně odkašlal. „Nechám vás tu v klidu. Zítra se uvidíme. Pokud chcete, můžu vám zajistit odvoz na stanici. Teď… dobrou, a pokud možno, klidnou noc.“ Nasadil si čepici, na pozdrav si nadzvedl kšilt a odešel. Rodina zůstala sama. Bill se chvíli ještě díval vyjeveně do země. Pak ucítil na svých ramenou Tomovy dlaně. Podíval se mu do očí. Chytil ho za paže a nechal se vytáhnout do stoje. Pak se pevně objali. Oba začali úlevně plakat.
Po chvíli se zvedli i rodiče a oba chlapce také objali. Chvíli takhle zůstali a užívali si vzájemnou blízkost a nově nabytou důvěru. „Vedli jste si moc dobře, kluci.“ Gordon je pohladil, pak se objal s matkou a kluci se pomalu rozešli do Tomova pokoje. Tom se ještě na matku otočil a vrátil se k ní.
„Maminko…“ špitl, když ji objal.
„Copak, zlatíčko?“ pohladila jej a jemně mu promnula heřmánkem vonící dredy v prstech.
„Může dnes Bill spát u mne v pokoji? Prosím…“ úpěnlivě špitl a sepnul ruce, aby dodal své prosbě patřičnou naléhavost.
Charlotte se na něj nejdřív zadívala trochu zhrozeně, ale když si všimla zklamání, co měl v očích, rychle zamrkala. „To víš, že může. Ale buďte hodní, ano?“ usmála se na něj, a pak se snažila z mysli vypudit všechny možné scénáře, co by spolu mohli kluci provádět.
„Budeme.“ Usmál se Tom, a pak jemně matku políbil na tvář. „Děkuju.“  Hned zamířil ke schodišti.
„Počkej ještě!“ Zvolala matka. Tomovi se sevřelo srdce. Copak si to matka rozmyslela? Tom se na ni vyděšeně otočil. „Bez jídla vás nikam nepustím…“ láskyplně se na něj usmála a podala mu talíř se sendvičema.
„Děkuji, mami…“ špitl a políbil matku na tvář.

Pak se s úsměvem rozběhl z obýváku, chytil Billa šťastně za ruku a se společným tichým smíchem zmizeli v Tomově pokoji. Tam se svalili na postel a radovali se jako malé děti. „Ach, Billi, mám takovou radost, že se směješ…“ A pak se na něj otočil, aby se mu podíval do očí.
„Já taky, Tomi…“ Bill jej pohladil po tváři, a pak ho něžně políbil. Tom si jej zblízka prohlížel. Viděl v bratrových očích konečně po dvou letech zase ty ohníčky, které tam vždy měl. Bodlo jej u srdce, když si uvědomil, že za jejich vyhasnutí mohl hlavně on.
„Tak moc mne to všechno mrzí, Billi… Nikdy se ti nic zlého nemělo stát. Nikdy… Jsi tak nádherný… Nejen zvenčí, ale hlavně uvnitř. Přeji si, abych to v tobě viděl vždy. Přeji si, aby se nikdy nestalo to, že jsem v tobě viděl stvůru.“ Vzlykl. „Omlouvám se, tak moc se ti omlouvám. Nechci, abys mi odpustil, to si nezasloužím. Ale… přísahám ti…“ Vzlykl ještě naléhavěji. „Přísahám ti, že už ti nikdy neublížím, budu tě už do smrti jen milovat…“
Billovi se po tvářích svezly slzy. Tom plakal tak, že sotva popadal dech. „Ach Tomi…“ špitl. „Taky tě budu navždy milovat…“ pak jej jemně chytil za šíji a přitáhl si jej do svého polibku. „Tak moc… Tak moc tě miluji… Více než svůj život… Více než cokoli na světě… Navždy…“ Naléhavě si vyměňovali polibky slané od slz. Slz bolesti, ale i štěstí.
„Navždy, Billi… Můj malý bratříčku…“ zavzlykal Tom. Teď cítil neskutečně opojné štěstí. Měl po těle husí kůži, ale uvnitř cítil spalující horkost, která ale nebolela. Konečně po dlouhé době necítil bolest, jen lásku. Tom poté posmutněl a pomalu se od bratra, ačkoli to bylo těžké, odtáhl. Bill udiveně zamrkal, ale sotva popadal dech. Rozechvěl se mu spodní ret. Bylo mu do pláče, ale zároveň cítil štěstí. Bolest a slast… Bolest a slast… Nikdy nevěřil, že by to mohl pocítit. Že by mohl pocítit lásku. Pravou lásku. Ach Tome… Přitáhl si jej více do dalšího polibku. Miluji tě… miluji… „A já tebe, Billi…“ Špitl udýchaně Tom, když se mu povedlo se na chvíli od bratra oddálit. Bill se do dalšího polibku usmál. Pořád naše spojení funguje. Nepřišli jsme o sebe… I po tom všem…

autor: Evil
betaread: J. :o)