autor: Evil
„Moc… moc tě chci, Billi…“ udýchaně se odtrhl od Billových rtů. Bill pevně semkl víčka.
„A já chci tebe. Moc. Opravdu…“ Pohladil jej. Jemně mu přejel od rozpuštěných dredů přes jeho pevná ramena až po paže… Trhaně se nadechl. V dlaních mu stiskl boky. Tom vzdychl a nevědomky trochu zaklonil hlavu.
„Ale…“ špitl Tom. „Teď se trochu bojím… hodně se bojím…“ Podíval se Billovi starostlivě do očí. Bill uhnul pohledem.
„Já taky…“ Chvíli měli oba sklopený pohled a byli ticho. Pak si Bill zhluboka povzdychl. „Tak co nám to ta naše mamka dala?“ Lehce se na Toma usmál, a pak jej bodlo u srdce, když si vzpomněl, že ještě nedávno se musel Toma ptát, jestli se může vůbec najíst. Zatřepal rychle hlavou, aby tu myšlenku zahnal.
„Moc mne to mrzí…“ špitl Tom. Bill jen kývl. Samozřejmě, že jeho myšlenky viděl, jako by je měl promítnuté na plátně. Pak Toma pohladil po paži a chytil jej za ruku.
„Nevzdáme to…“ špitl a lehce se usmál.
„Nikdy…“ podíval se mu Tom měkce do očí, a pak se společně pustili do jídla.
Jedli mlčky. Jen si občas vyměnili krátké pohledy. Bill se po chvíli chytil za hrdlo, a pak za ústa. „Odpusť…“ Vyběhl z pokoje. Zabouchl se v koupelně a zvracel. Tom za ním po chvíli přišel a tiše otevřel. Ucítil, jak mu Tom jednou rukou chytil vlasy a druhou jej hladil po zádech. Ustaraně si jej prohlížel. Za tohle taky můžu já… V očích jej začaly štípat slzy.
„Ach Billi…“ špitl zlomeně. „Měl bys jít k lékaři…“ Opatrně hlesl. Bill si vypláchl ústa, otřel si obličej, a pak se na Toma zděšeně podíval.
„Ne… to nejde. Bude to v pohodě…“ sklopil pohled a začal se třást. Moc dobře věděl, že to jen tak v pohodě nebude. Cítil, jak jeho tělo slábne. Každým dnem. I když teď cítil štěstí. I když teď momentálně necítil stres, bolest a strach. Pořád jej tělo nechtělo poslouchat. Zaťal pěsti a pevně semkl víčka. Věděl, že má Tom pravdu. „Ještě…“ polkl hořké sliny. „Ještě to chci zvládnout sám. Bez doktorů. Když to nepůjde, tak někam zajdeme, ano?“ usmál se jemně a Tom ho pohladil po rameni.
„Dobře, lásko…“ políbil jej na mokrou tvář.
Pak ho Tom nechal samotného. Bill si vyčistil zuby, chvíli se na sebe díval do zrcadla. Opravdu se ztrácel. Vlasy měl prořídlé, pleť zešedlou, oči trochu zakalené. Pod nimi tmavé kruhy. Pořád měl nateklý ret, a opuchlé oko. Monokl na tom druhém mu pomalu bledl. Jeho krása začínala povadat. Hlava se mu točila celý den, ale už neměl tak silné migrény. Bude to v pořádku… Zmučeně si povzdychl a vrátil se do pokoje. Tam se Tom zase šťastně usmíval, v tureckém sedu lehce poskakoval na posteli. Bill se usmál. Připadal mu nyní jako dítě. Viděl a cítil jeho náhlé štěstí. „Ach, Tomi…“ skočil k němu na postel a objal jej. „Věřím, že to bude v pořádku. Jednou se všechno musí přeci zlomit. Spolu jsme vždy všechno zvládli. My dva proti celému světu.“
Bill se do svých slov usmíval. Tom se zachvěl. Přesně tahle slova si vždy říkali. Ve všech těžkých okamžicích. Ve všech potížích, které jim život postavil do cesty. „My dva proti celému světu,“ usmál se Tom, a pak Billa jemně políbil.
Tom si bratra přivinul do náruče a jemně jej pohladil po zádech. Jsi tak hubený… Pod jeho slabým tričkem cítil jednu hlubokou jizvu, kterou mu sám způsobil. Opatrně mu pod tričko zajel a něžně mu po ní přejel roztřesenými prsty. Zatřásl hlavou. Vůbec nechápal, jak mu to mohl způsobit. Jak jen kdy na něj mohl vztáhnout ruku. „Jak jsem jen na tebe mohl být tak krutý…“ sklopil hlavu ještě níže a začal vzlykat. „Připadalo mi to normální… ach bože… to není možný… to prostě… to jsem nebyl já…“ otřásl se zhnuseně sám nad sebou. Připadal si odporný a zavrženíhodný. Zachvěl se mu ret. Chtěl plakat, ale nedovolil si to. Pláč by mohl zmírnit jeho bolest. Ale to nechtěl. Chtěl trpět.
Bill se na něj chvíli ustaraně díval. „Když…“ polkl „Když teď bereš ty léky…“ Otřásl se. Nechtěl na sobě dát znát, jak těžce se mu o tom mluví. Ale nevěřil, že se mu to podařilo. „Pořád máš myšlenky na to, že mi chceš ublížit?“ Tom zatřásl nesouhlasně hlavou.
„Ne… Uvědomuji si, že jsem k tomu nikdy neměl důvod. Nikdy. Nechápu, jak jsem ti mohl dávat za vinu to, že se milujeme. Cítil jsem zlost, úzkost, beznaděj, bolest… Byl jsem tak frustrovaný, že jsem z toho šílel. Já… něco mi našeptávalo, že za všechny moje problémy můžeš ty. Že mi to vše způsobuješ naschvál. Že chceš, abych skončil v ústavu. Neuvědomoval jsem si, že bych mohl být nemocný. Tak moc mne to mrzí. Nikdy jsem ti nechtěl způsobit bolest…“
Tom si zkroušeně položil hlavu na Billovo rameno a nechal se konejšit. Odkašlal si, aby zamaskoval vzlyk. „A já nikdy nechtěl způsobit tu tvou. Bude to v pořádku…“ špitl Bill a semkl víčka. Teď nenáviděl sám sebe. Nechtěl uvěřit, že byl schopen Toma podvést. Teď dokonce chtěl, aby ho Tom zbil. Způsob mi bolest, Tome… Prosím… Dřív jsem si to nejspíš nezasloužil, ale teď ano…
Z pod víček mu unikla hořká slza. Na tváři jej štípala jako kyselina. Zalapal po dechu a zatnul zuby. Opět ten pocit žhavého ostnu v srdci. Tiše sykl bolestí a semkl víčka, aby zahnal další slzy. Nechtěl, aby Tom poznal, jakou nese vinu. Musel se soustředit jen na to hezké. Na to, že je Tom z nemocnice zpátky doma a má jej u sebe. Na to, že mu pomohl. Že mu možná i zachránil život. A že jej i přes to všechno chce. I když se on sám cítil zneužitý a špinavý.
Ach Tome…
****
Tom pocítil náhlou touhu. Rty Billovi setřel slzu z tváře, a pak ho začal jemně líbat. Lehce jako vánek jej pohladil po vlasech a za šíji si ho přitáhl do dalšího a dalšího polibku. Bill vzlykl a s naléhavostí mu polibky oplácel. Tomem projela horká bolest, která jen zvýšila jeho vzrušení. „Ach, Billi…“ Ruka mu samovolně sjela od jeho boků až pod lem jeho boxerek.
„Ne, prosím…“ roztřeseně vyjekl Bill, a jeho ruku pevně zachytil. Na okamžik se zarazil a vyděšeně se podíval do Tomových neméně vyděšených očí. „Odpusť…“ špitl Bill, když si uvědomil, že mu do zápěstí zaťal nehty.
„Ne… já se omlouvám…“ Tom sklopil pohled k zemi.
„Já… nemůžu… Promiň, lásko,“ roztřeseně hlesl Bill. Zachvěl se mu ret. Kurva, co to děláš… zakřičel na sebe Bill v mysli…
Tom jej chytil za tvář a jemně mu setřel slzy. „Neomlouvej se. Já to chápu. Je to v pořádku, ano?“ Bill měl ještě chvíli pohled sklopený, a pak se Tomovi podíval do očí. Bál se, co v nich uvidí. Ale Tom v nich měl jenom starost a smutek. „Je to v pořádku…“ znovu špitl, a pak jej jemně políbil.
„Děkuji, Tome…“ smutně se usmál a opět se k němu přitulil.
Nechal se hladit a něžně líbat do vlasů. Šla na něj mdloba. Všechno na něj dolehlo a cítil se neskutečně unavený. Neměl tušení, kolik je hodin, a skoro ani co je za den. Bodlo jej v břiše. Trochu zalapal po dechu. Musel se najíst. Sebral ze země dvoulitrovku coly, kterou měl u postele, a nalil sobě i Tomovi do skleničky.
„Děkuju…“ špitl Tom a s lítostí se podíval, jak se Bill žíznivě napil a jak se mu třásly ruce. Bill si naštvaně prohrábl zacuchané vlasy a zkřivil tvář, když se trochu škrábl do rány na hlavě.
„Kurva…“ sykl a trochu se zachvěl. „Prosím, Tomi… můžeš mě učesat? Já se vždycky do tý boule škrábnu, jsem nemehlo.“ Usmál se na něj smutně.
„Samozřejmě, ukaž…“ špitl Tom a vzal si do ruky jeho jemný kartáč.
„Děkuju…“ lehce se usmál Bill a posadil se na kraj postele.
Tom byl opatrný, probíral se jeho nádherným, ebenovým závojem a vdechl jeho vůni. Hned si vybavil, jak ho nutil se neustále barvit na černo, jen aby mu nebyl podobný. Musíš se obarvit, nechci, abys vypadal jako já… nenávidím tě… kéž bys nikdy neexistoval… Těžce polkl, jak mu bylo do pláče. Bylo mu to všechno tak hrozně líto… Když jej učesal, opatrně ho objal kolem ramen a políbil jej na tvář. „Miluji tě, Billi…“ Bill se trochu zatřásl. Cítil se pořád tak špinavě a nepatřičně. Připadal si jako něco, co si nezaslouží být s Tomem ve stejné místnosti. Připadal si, jako méněcenný. Jako děvka, jako odpad. Ten poskvrněný… a ještě na dvakrát.
„A já tebe, Tomi…“ špitl a opět mu jeho nádhernou, smutnou tvář smáčely slzy. Doufal, že v jeho hlase nebude slyšet jeho bolest a ponížení. „Všechno mne tolik mrzí…“ hlesl, a Tom udiveně zamrkal.
„Co? Co tě mrzí, Billi?“ pohladil jej po tváři a zadíval se mu do zmatených očí. Bill sklopil pohled. Nechápal, že svou nejniternější myšlenku vyslovil nahlas. „Všechno…“ vydechl, a znovu sklopil pohled. „Všechno mne mrzí, Tomi. Všechno, co se kdy stalo. A… co se nejspíš ještě všechno stane.“
Tom se otřásl. Zněl tak naléhavě. Cítil jeho strach. Ale netušil, proč vlastně. „Čeho se bojíš? Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ jemně se na něj usmál a pohladil ho po tváři. Bill se do jeho dotyku něžně opřel a lehce se usmál. Semkl víčka, aby zabránil proniknout dalším slzám na svobodu. „Všechno bude v pořádku. I když asi ne hned. Ale postupně se všechny špatné dny rozplynou.“ Tom se na něj znovu usmál. Bill se po chvíli také pousmál.
„Uvidíme…“ špitl. Narozdíl od bratra tak pozitivní nebyl. Tak moc jej bolela skutečnost, že byl schopný Toma podvést. Ale nemohl mu to říct. NIKDY.
Bylo už pozdě a Billovi se začaly klížit oči únavou. „Půjdeme spát… dneska toho bylo hodně,“ šeptl Tomovi u tváře a chtěl ho políbit. Hlasitě mu zakručelo v břiše. „Oh, promiň…“ stydlivě se usmál a trochu se zarděl.
„Billi… měl by ses pokusit něco trošičku sníst. Donesu ti něco, z čeho se ti snad neudělá špatně, ano? Pak půjdeme spát.“ Usmál se na něj Tom a vyskočil z postele. Bill se zachvěl. Ale bylo to neskutečně příjemné zachvění. Spokojeně si povzdychl. Pak ho ale znovu bodlo v břiše. Věděl, že ten problém nepůjde jen tak přejít.
„Ach, Billi…“ soucitně jej pohladil Tom, když se vrátil s rýžovými placičkami.
„Děkuju, Tomi,“ špitl Bill a zakousl se do křupavé placičky bez chuti. Opatrně ji celou schroupal a pak se trošku napil čisté vody. V břiše jej sice bodlo jako vždy, ale nepozvracel se. Tom se úlevně usmál, a pak jej políbil na tvář.
„Za chvíli zkus ještě jednu, ať máš dost sacharidů…“ Usmál se na něj Tom, a pak si nervózně promnul jeden dred, který mu spadl přes rameno. Byl nervózní, protože jeho tělo přemáhala touha. Nechtěl, aby to na něm Bill viděl. Cítil se neskutečně trapně. Tak můj bratr tu bojuje s každým soustem, a ty ho chceš jen vošukat? A navíc… všechno tohle jsi způsobil ty! Zasraná stvůro! Ječela na Toma jeho mysl. Zalapal po dechu a zachvěl se. Semkl pevně víčka bolestí. Chytil se za hruď. Celé jeho tělo sužoval žár, ale zároveň neskutečný chlad. Cítil se beznadějně. Ach Billi… mám tě tu před sebou, ale připadá mi, jako bys byl až na konci světa. Nezasloužím si tě… Chci trpět… Ubliž mi… Ach Billi… Ubliž mi… Neskutečně toužil po jeho těle, ale zároveň toužil po bolesti. Chtěl bratra potěšit. Chtěl mu myšlenky odvést jiným směrem. Směrem blaha, touhy, extáze… Zároveň cítil, jak jeho tělo křičí touhou po vlastním uspokojení. Nechtěl ho svou touhou vyděsit. Věděl, že teď na to není vhodná doba. Bill byl zneužitý, zlomený. Moc dobře věděl, jak špinavý se cítil. I když on ho tak nevnímal. Udělalo se mu slabo.
„Půjdu se osprchovat…“ políbil Billa do vlasů, a pak vyšel z pokoje. Točila se mu hlava, ve tváři měl tolik horkosti, že si byl jistý, že musí mít barvu jako přezrálé rajče. Musel se přemáhat, aby z pokoje nevyběhl jako splašený. Po schodech ale utíkal. Pryč, pryč… musím být od tebe pryč… co nejdál… Jeho touha ho sžírala. Musel si pogratulovat, když se mu povedlo opustit Billa bez toho, aby se stalo něco, co by minimálně jeden z bratrů považoval za něco nevhodného. Alespoň momentálně…
Zavřel se v koupelně a šla na něj opět závrať. Svezl se po dveřích na ledovou dlažbu. Štípaly jej oči a prostupoval jím chlad. Nervózně se poškrábal po jizvách. Na prstech se mu objevila krev. Ucítil příjemné pálení. Pak se podíval na svá předloktí. Zjistil, že si jizvy rozdrásal do krve. Úlevně vydechl. Klížily se mu oči blahem. Zatraceně, tohle by ti nemělo dělat dobře… Tom se naštvaně a bolestivě zatahal za dredy a zaklonil hlavu v nastupující agónii. Chtěl ječet, ale nedovolil si to.
Jsi kretén… psychopat… nezasloužíš si normální život. Trp, stvůro… ječela na něj jeho mysl. Vstoupil do sprchového koutu a pustil na sebe nepřiměřeně horkou vodu. Pálila jeho kůži, ale chtěl cítit bolest. Potřeboval ji cítit. Tom se rozplakal. „Zatraceně…“ sykl, a pak se začal rychle mydlit. Pak jej opět přemohla touha po tom si znovu drásat předloktí. Všudypřítomným horkem se z předloktí krev řinula rychle.
Pak si uvědomil, že teď Bill uvidí, že si opět ublížil. Zase si obnovil jizvy. Pocítil strach. Nechtěl mu znovu ublížit. Netušil, co dělat. Vypnul vodu a vyšel ven. Málem se zasekl leknutím, když mezi dveřmi spatřil svého bratra. Ten se zděšeně držel za ústa. „T-Tomi…“ jen hlesl, a pak padl na kolena. Bill moc dobře cítil, že je s ním něco v nepořádku, a šel jej zkontrolovat.
„Billi, co tu… kurva…“ chytil se za krvácející rány.
Na Billa šla závrať. Myslel, že omdlí, nebo začne hystericky ječet. „T-Tome… já… já… musím na vzduch… musím pryč… omlouvám se. Než se rozední, budu zpátky…“ špitl, a pak se rozběhl do svého pokoje. Nechtěl mu dávat svoji hysterickou přednášku, nechtěl ho zatěžovat svým obvyklým výlevem, který už slyšel tolikrát. Naházel na sebe nějaké oblečení, a pak vyběhl z domu.
Pryč… musím pryč… Měl na sobě jen mikinu, ale vůbec si to neuvědomoval. Vyběhl do mrazivé noci. Aniž by přemýšlel, zamířil rovnou směrem k baru, kam si řekl, že už nikdy nevstoupí. Opět spatřil neonový nápis. Ulevilo se mu. Hned na rohu ulice ale ucítil horkost něčího těla.
„Ale, Ale… Kohopak to tu máme?“ uslyšel těsně předtím, než jej kapesník s chloroformem na ústech zbavil vědomí…
autor: Evil
betaread: J. :o)
