autor: Evil
Po chvíli zaslechl Ilajovo odkašlání, a pak odemčení dveří. „Tak co, hotovo, krásko?“ usmál se na něj a Bill jen lehce a vyděšeně, kývl. „Hmmm… tak pojď…“ Ilaj se rozhlédl kolem sebe. Pak mu velice zblízka a ostře sykl u tváře: „Zkus jen pípnout.“ Bill se zachvěl. Necítil se dobře v propoceném tričku, když se konečně umyl. Nechtěl na to myslet.
„Ilaji?“ uslyšel ženský hlas.
„Ano, mami?“ zavolal nazpět, a zdviženým prstem naznačil Billovi, aby byl zticha.
„Pom-,“ vyjekl, ale Ilaj mu hned přitiskl dlaň na ústa.
„Ty malá děvko!“ sykl mu u tváře a okamžitě Billa napůl odtáhl do svého úkrytu ve sklepě. Hodil ho za dvojité dveře, jako by byl jen odpad, co se musí rychle uklidit. Pak za sebou oboje dveře rychle zabouchl a zamkl. Běžel neprodleně do schodů za matkou. Bill začal okamžitě křičet a bušit na dveře, přes které ale nebylo téměř nic slyšet.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Ilajova matka, a přiblížila se ke svému synovi.
„Jooo… jen jsem,“ naznačil zívnutí, „unavený…“ lehce se na ni usmál, ale nepodíval se jí do očí. Těkal pohledem kolem sebe. Byl nervózní, třásl se. Potřeboval jít za svým vězněm. Začínal se bát, že má jeho matka podezření. Připadal si jako dítě, které si pod postel tajně schovalo sušenky.
„Tak si jdi odpočinout, ale tady máš alespoň chleba se sýrem,“ mile se na něj usmála, ale spíše se svého syna trochu děsila. Dělala si starost o toho chlapce, kterého Ilaj napadl. „Zítra musíme jít na policii…“ polkla. „Kvůli tomu chlapci, kterému jsi ublížil,“ špitla a nevědomky sklopila pohled.
„Mami… já za to nemůžu! On to chtěl sám.“ Podíval se zkroušeně do země. „Pak si asi připadal blbě, tak si vymyslel, že jsem ho napadl,“ skoro vzlykl a rozpačitě přešlápl. „To ale není vůbec pravda.“ Podíval se na matku se slzami v očích. Matka ho pohladila po paži.
„Dobře, zlato, vysvětlíme jim to.“
Pak se Ilaj se spokojeným úšklebkem rozběhl do svého pokoje. Matka se úlevně usmála a šla si lehnout. Nemohla uvěřit tomu, že by byl její syn schopen něčeho takového. Věřila, že Bill jejího chlapečka provokoval a chtěl to opravdu sám. Ilaj se znovu sám pro sebe usmál. Takhle to dělal vždy. Slzy v očích, zkroušený výraz. Rád hrál matce na city. Věděl, že mu to, alespoň u matky, projde. S otcem to už bylo těžší. Ten na vlastní oči viděl zlomeného a vyděšeného Billa. Věřil mu. Proč by si ten chlapec něco takového vymyslel, když ho to tak ponižovalo?
Ilaj se zaposlouchal. Tiše otevřel dveře od svého pokoje a připlížil se ke schodišti. Uslyšel nějaký, pro něj nelíbivý, zvuk. Bill se snažil vypáčit dveře. Občas na ně i zabušil. Zlobivý chlapeček si říká o výprask… Rychle seběhl ke dveřím od sklepa. Odemkl oboje dveře, a ihned se jen lehýnce pootevřenými dveřmi protáhl dovnitř. Jak předpokládal, Bill čekal těsně za dveřmi, a doufal, že se mu podaří proklouznout.
„Pom-,“ opět chtěl zakřičet, ale Ilaj mu zase překryl ústa dlaní. Chytil jej za hrdlo a rychle jej zatlačil zpátky do místnosti. Poplašeně za sebou zavřel a zamkl. Celý se chvěl… roztřeseně Billa pustil. Ten od něj začal pomalu couvat. Chtěl znovu zakřičet, ale hlas mu selhal. V očích měl strach a vztek.
„Ale, ale, ale… Ty jsi zlobivý chlapeček. A víš vůbec, co se dělá zlobivým chlapečkům?“ zasyčel a pomalu se k němu přibližoval, dokud se Bill neopřel o nejbližší zeď. Nenávistně se na něj díval zpoza zplihlých, vlhkých vlasů, které mu padaly do tváře. Ilaj ho udeřil pěstí. Využil Billova momentálního omámení, a rychle jej zbavil jeho propoceného trička i zbytku šatů. Přitiskl ho tváří ke stěně. Bill se schoulil do klubíčka, a ještě více se přitiskl. Ilaj se vzrušeně zachvěl, když si všiml, že má Bill na zádech několik hlubokých šrámů od bití. „Hmmm…“ vzdychl vzrušeně, a pak mu prsty přejel po hrubých jizvách. Bill se zachvěl. „Myslím, že moc dobře víš, co se jim dělá…“ zasyčel Ilaj.
Bill strachy škytl. Je to jen bolest, jen bolest… Hlavně nebreč… Nebreč… Slyšel, jak si Ilaj sundává pásek. Bill se trhaně nadechl, a pak se schoulil o něco víc. Rukama si chránil hlavu. Odhalil tak naplno své vyhublé tělo. Hned první rána mu vyrazila dech. Dlouho necítil takovou bolest. Myslel, že se mu prořízla kůže. Roztřeseně vydechl a rozmrkal první slzy. „Budeš mě poslouchat…“ sykl a znovu se napřáhl s opaskem. Další rána. Bill vzlykl a zatočila se mu hlava. „Zlobivým chlapečkům se musí dát výprask, aby si to pro příště zapamatovali…“ třetí rána. Billovi se spustily slzy, ale snažil se ani nezachvět.
„Naučím tě poslouchat…“ čtvrtá rána. „Děvky se odjakživa bičovaly…“ zasyčel a Bill se málem pozvracel. Pátá rána… „Jen tak se daly zkrotit.“ Šestá rána. Billovi se zatmělo před očima, šly na něj mdloby a skoro se skácel. „Čím víc zlobily, tím je čekalo víc ran.“ Sedmá rána. Bill padl na kolena a opřel se dlaněmi o zem, aby neomdlel. Osmá rána. Bill zakřičel. Ilaj přestal a chytil Billa zezadu pod krkem. Přitiskl si jej k tělu. „Ohh, slzy… To se mi líbí, děvko,“ vydechl roztřeseně a neskutečně vzrušeně. „Moc líbí.“
„Chcípni… ty… kre… kreténe,“ zasyčel z posledních sil Bill a chtěl si naštvaně setřít slzy.
„Ale, ale… jak myslíš…“ Opět se napřáhl a rychle za sebou uštědřil Billovi několik dalších prudkých ran, dokud se neskácel.
Bill jen tiše plakal a zůstal bezmocně ležet na zemi. Třásl se a mělce dýchal. Bolest ho úplně ochromila. Po chvíli se Ilaj sehnul k jeho obličeji. Pohladil ho po zpocených vlasech a setřel mu slzy z tváře. „Tak se mi to líbí, děvko… Zlobivý chlapečky čeká trest, pamatuj si to.“ Pohladil ho po šrámech. Bill se zachvěl bolestí, i když nechtěl. Z jednoho hlubokého šrámu se mu spustil jemný pramínek krve. „Oh, bože…“ zasténal Ilaj. Přiblížil se ke šrámu rty a setřel krev jazykem. „Chutnáš úžasně…“ Pak se od něj trochu oddálil, sedl si na matraci a sundal si kalhoty. Bill se chtěl zvednout, ale neměl sílu. Chtěl se alespoň trochu odvrátit, aby tomu nemusel přihlížet. Jeho zesláblé paže se jen zoufale zachvěly a on padl zpátky na zem. Pak jen tiše vzlykl. Ilaj se začal uspokojovat.
„Ach, ty děvko, podívej, co se mnou děláš…“ párkrát pohnul zápěstím a udělal se. „Ach kurva, už se nemůžu dočkat, až tě vošukám,“ zavzdychal. Bill chtěl zase zvracet. Byl tak vyděšený, že nemohl ani dýchat. Jen dál plakal. Zaťal bezmocně pěsti a prohrábl tak špínu na zemi. Na mokrých vlasech se mu uchytila hromada prachu. Začal se třást slabostí. Jeho zpoceným tělem projel mráz. Myslel si, že zemře. „Ach, krásko…“ udýchaně k němu Ilaj přiklekl a zpocenými prsty mu přejel po jednom šrámu. Lesknoucí se krev, která ještě nestačila zaschnout, ho neskutečně rajcovala. Bill zalapal po dechu, když ucítil to palčivé pálení. Ilaj pak jeho apatické tělo zvedl. Bill chtěl vyjeknout, ale neměl sílu. Už ne…
Věděl, že teď se už opravdu neubrání. Jen pevně semkl víčka a snažil se přijít na jiné myšlenky. Představoval si, že je v bezpečí doma, Tom jej drží v náručí a špitá mu do vlasů uklidňující slůvka. Proč jsem jen od tebe utíkal, lásko… proč… spolu bychom vše zvládli… i když jsem si to už přestal myslet. Ach bože… je to trest… musím trpět… žádný pláč, který by mi mohl ulevit od bolesti. Jen ať si tělo i srdce klidně hoří… sežehni mne, bolesti… klidně mne zabij… zakázal si pláč. Naposledy vzlykl a pevně semkl víčka.
Zděšeně poslouchal, jak Ilaj začal chřestit řetězy, které visely ze stropu. Začal splašeně dýchat. Ilaj se zbavil zbytku oblečení a Bill zpoza mokrých řas pozoroval, jak chytil dva řetězy a odemkl pouta, co visely na jejich koncích. Chytil jej silně za bílé ruce a přicvakl mu zápěstí. Tak zůstal Bill v kleče s rukama ve vzduchu. Ani se nebránil. Nemohl. Zůstal jen vyčerpaně viset. Přesně o tohle ale Ilajovi šlo.
Jen na chvíli zaťal pěsti a snažil se zpomalit své srdce. Bezmocně svěsil hlavu a schoval si tak tvář do vlhkých vlasů. Pozoroval, jak mu z konečků stékají drobné kapičky vody a potu. Musel se soustředit na malé detaily, co byly kolem něj, aby neomdlel. Nebo aby nepropukl v zoufalství. Vlastně… vyšlo to na stejno. Zachvěl se mu ret. Slabostí a bezmocí. Teď neměl nic. Svobodu ani naději. Nezbývalo mu nic jiného, než se jen poddat a čekat, co se bude dít dál. Musel být hodný. Ale to neuměl. Odjakživa byl vzpurný. Teď ale byl na konci svých sil. Poddal se bolesti, která ho udržovala v bdělosti. Musel se vzdát. Alespoň prozatím.
*****
Tomem otřásla hrůza, když se probral z další noční můry. Schoulil se na posteli do klubíčka, a pak sykl bolestí. Připadalo mu, jako by jej někdo cejchoval uprostřed zad. Přesně tak, jak si myslel, že by si to zasloužil. Jako by mu někdo opravdu uštědřil cejch bestie. Za to, co Billovi provedl. „Ahhh, zatraceně…“ procedil skrz zuby, když seděl na posteli ve vajíčkové poloze, kdy si přitiskl kolena k bradě a pevně si je objímal pažemi. Pak najednou strachy zkoprněl. Billi!
Téměř nahlas vyjekl. Jen tak tak se chytil za ústa. „Bože… bratříčku… někdo ti neskutečně ubližuje, a já netuším, kde tě hledat,“ neskutečně zoufale a naštvaně si pro sebe špital. Bezmocně se zatahal za dredy, které mu přepadly přes ramena. Pak se zarazil. Kde by se měl po Billovi shánět než u toho zmrda, co mu ublížil. Určitě nemohl unést to, že mu jeho ‚lov‘ překazil.
Chvíli se beznadějně rozhlížel, ale jen co se mu mozkové závity po probuzení konečně rozjely na plné obrátky, uvědomil si to. Určitě jej Ilaj unesl. Vždyť jím byl očividně posedlý. Podíval se do šuplíku u nočního stolku, do kterého si schoval vizitku od Johannese. Chvíli si ji prohlížel, ale pak už neváhal. Nikdo jiný jej nenapadl. Očividně se Bill Ilajovi líbil a chtěl ho mít pro sebe… Zatraceně…
Tom si zmučeně promnul obličej a v duchu zasténal. Jak je, kurva, možný, že mě to nenapadlo okamžitě… Jsem takovej kretén… kretén… kretén… vzal do třesoucích se rukou mobil a naťukal Johannesovo číslo. Připadalo mu to jako věčnost, než se mu na druhém konci ozval ospalý hlas.
*****
„Ach, krásko…“ zaševelil Ilaj vzrušeně, když se přitiskl k Billovu tělu, které bezmocně viselo v řetězech. Hladil ho jemně po zjizvených zádech, po bocích, zatínal mu do nich prsty. Bill měl stále svěšenou hlavu, snažil se svou mysl osvobodit a vymanit ji z těla, které bylo nyní zotročeno. Jen jako by z dálky cítil, že klečí na tvrdé, hrubé a vlhké matraci. Jen z dálky cítil pálivou bolest všech šrámů a od pout, která svazovala jeho ruce. Ale to ponížení… ponížení bylo to, co jej nyní ovládalo a drásalo jeho duši.
Nebraň se, Billi… nejsi tady… jsi úplně někde jinde… jsi doma… jsi v bezpečí… jsi u Toma… drží tě v náručí a chrání tě před vším zlem, co tě může potkat… stále si ta slova opakoval v mysli. Bolest jej ale zase přivedla do reality. Ilaj si plivl do dlaně, a pak prudce pronikl do jeho zmučeného, podvyživeného těla. Zakřičel. Billovi se zatmělo před očima. „Ach, ty děvko…“ přirazil do něj a Bill se rozplakal bolestí. Schovával si tvář do vlasů. Ilaj jej chytil pod krkem a přitiskl se rty k jeho tváři a začal ho líbat. Jazykem mu stíral slzy.
„Tak kurevsky mě vzrušuješ… konečně jsi můj…“ děsivě mu špital do ucha a znovu do něj přirazil. „Můžeš si za to sám…“ Bill plakal. Cítil, jak mu Ilaj zaťal nehty do stehen a přitáhl si jej ještě blíž ke svému klínu. „Nemáš bejt tak kurevsky sexy,“ znovu do něj přirazil a Bill zoufale zasténal. „Oh, anoooo… chci tě slyšet,“ roztřeseně sykl Ilaj a začal své pohyby zrychlovat. Bill téměř omdlíval.
„Nikdy…“ vydechl Bill. „Nebudu…“ sykl, když do něj Ilaj znovu přirazil. „Tvůj…“ zasténal bolestně, a pak zakřičel. Ilaj se udělal, a ještě více se k němu přitiskl. Bill cítil jeho poslední záchvěvy rozkoše.
„Jsi můj…“ chytil ho pod krkem a přitiskl se k jeho tváři. Bill se nemohl nadechnout. Ilaj jej škrtil. Olízl mu další slzy. „Jsi jen můj…“ zavzdychal, a pak z jeho těla ochablý vyklouzl. Bill zalapal po dechu a sípavě zakašlal, když ho Ilaj pustil. Když ho propustil z pout, padl na bok, jako by byl podťatý. Cítil se tak ponížený, když ucítil, jak z jeho těla vytéká Ilajovo sperma. Roztřeseně vydechl, ale rozmrkával slzy. Nechtěl dál plakat.
Bolest ho přiměla vše vnímat ještě víc. Ale on potřeboval vnímat. Nechtěl se dál propadat do snění. Ach Tome… Roztřásl se, když cítil, jak mu Ilaj horkými prsty přejíždí po šrámech. Slyšel, jak vzdychal. Chtělo se mu opravdu umřít. Snažil se být ale co nejvíc potichu. Soustředil se jen na svůj srdeční tep. Nádech… výdech… nádech… výdech… tiše a pomalu dýchal, aby zklidnil své srdce, které bylo na pokraji kolapsu.
Tome… Tome… Tome! Křičel na něj v duši, v srdci. Doufal, že ho uslyší. Klížily se mu oči slabostí, bolestí a ponížením. Pomalu se propadal do temnoty vlastní mysli. Nejsem tady… Nejsem… Jsem v bezpečí… Nikdo mi neubližuje… Nic mi nehrozí… vyčerpáním se propadl do hlubokého spánku.
*****
Tom se nikdy necítil zoufaleji. Do telefonu jen škytal, Johannes mu skoro ani nerozuměl. Nasedl tedy do auta a vyděšeného Toma vyzvedl u domu. Ten už nervózně přešlapoval na mrazu a rozhrabával sníh, který mu křupal pod botama. „Omlouvám se, pane Perne…“ špital ochraptěle a setřel si slzy z tváře. „Já vím, že to zní hloupě, ale…“ nervózně si otíral nos. „Já… já vím, že… prostě cítím, že je Bill s vaším synem. Bojím se o něj,“ otřel si obličej a promnul si oči, které ho neskutečně štípaly.
Johannes se na něj díval chvíli opravdu jako na šílence, ale pak si vybavil zvláštní chování svého syna. Byl nervózní, dokonce více než obvykle. „Chlapče, ty myslíš, že je u nás doma? Ale my jsme si ničeho nevšimli. Snad bychom si všimli, kdybychom měli doma nezvaného hosta.“ Tom zatřásl hlavou, až mu dredy zavířily.
„Prosím… já to vím… prosím… on mu neskutečně ubližuje… já… cítím to.“ Rozplakal se. Johannes pak jen kývl a rozjel se směrem ke svému domu. Pak tiše vstoupili do domu, aby nevzbudili Ilaje a jeho matku.
„Ilaj je asi ve svém pokoji. Počkej tady a buď tiše.“ Posadil Toma do kuchyně, světlo nechal zhasnuté. „Tady máš vodu. Zkus se uklidnit,“ podal Tomovi sklenici se studenou vodou, lehce Tomovi stiskl rameno, a pak se rozešel do Ilajova pokoje. „Ilaji?“ tiše zaklepal na dveře. Johannes trochu znervózněl, když se nikdo neozýval. Tiše otevřel dveře. V pokoji se svítilo, ale Ilaj tam nebyl. Matka spala, nechtěl ji budit. Rozhodl se, že prohledá dům. Když už, celkem zoufalý, scházel ze schodů, Tom se k němu přidal. „Zatím nic, Tome. Třeba je venku…“ špitl. Tom se roztřásl. „Jen ještě, že by byl…“ tiše sykl a zamířil ze schodů do sklepa. Vzal za kliku, ale bylo zamčeno.
„Ilaji?“ zavolal otec. Nic. „Ilaji otevři!“ stále nic. „Tome, prosím, zůstaň tady, dojdu pro náhradní klíč.“ Tom se nervózně rozškytal. Přitiskl ucho na dveře, ale nic neslyšel. Roztřásl se a sesunul se po dveřích na zem. Vím, že tam jsi, bratříčku… cítím tě… Neskutečně hmatatelně cítil jeho bolest a jeho strach. Po chvíli se Johannes vrátil. Tomovi to připadalo jako věčnost. Zachrastění klíče v zámku u obou dveří a tma. Johannes rozsvítil tu nepříjemně bzučící zářivku.
„Nechte nás být!“ zasyčel Ilaj. Byl úplně v rohu u stěny, držel Billa pod krkem a druhou rukou mu u šíje držel dopisní nožík.
autor: Evil
betaread: J. :o)
