autor: Evil
Tom se hystericky rozhlížel po ulici, jakým směrem by se Bill mohl vydat. Naštěstí byl v okolí jen jeden jediný nonstop. Určitě se jeho malý bráška chtěl ztratit ve svých myšlenkách a nechtěl rozhodně skončit střízlivý. Uviděl neonový nápis, ke kterému Bill už třikrát utíkal. To je určitě ono… Tom měl do tváře naraženou kapuci, protože byla venku vážně zima. Vrazil dovnitř.
Už mezi dveřmi spatřil sympatickou plavovlásku za barem. Ta hned zvedla pohled.
„Billi! Doufala jsem, že se tu ještě někdy ukážeš!“ hned obešla bar. Když k Tomovi došla, zarazila se. „Sakra… ty…“ trochu poodstoupila.
„Správně, já nejsem Bill. Jsem jeho bratr Tom.“ Mile, ale zmateně se na ni usmál. „Doufal jsem, že tu bude, ale asi už šel domů. Tak já zase půjdu,“ znovu se na ni usmál. Anett jej ale zastavila.
„Počkej… on tu ale byl naposledy předevčírem. Najednou odtud vyběhl… a pak… pak jsem ho už neviděla,“ Anett se zachvěla a bylo jí do pláče. Tu noc se s Billem milovala a cítila se v tu chvíli nejšťastnější na světě. Ale pak… nejkrásnější muž, jakého kdy v životě viděla, najednou zmizel. Rozplynul se jako krásný sen. Její anděl. Trochu zalapala po dechu, když si uvědomila, jak po jeho těle opět touží. Cítila chvění v podbřišku. Ze snění ji probudil Tomův hlas.
Tom se zarazil. „Cože? Zatraceně…“ zaklel a zmoženě si promnul tvář.
„Stalo se něco?“ s obavami se zeptala Anett a snažila se, aby se jí nechvěl hlas, a zároveň se modlila, aby se nerděla ve tváři.
„Já… já nevím,“ škytl Tom. „Když odtud šel naposledy, přepadl ho jeden zmrd. Já mu dal přes držku, protože jsem ho přistihl, jak Billa napadl… a teď jsme měli být na policii a mělo se to vyšetřovat, nebo co… Bill nám řekl, že jde ven a myslel jsem, že bude tady… určitě se chtěl uklidnit. Prostě se vožrat. A já… kurva… opravdu jsem doufal, že bude tady… teď se bojím, že…“
Anett se zachvěla hrůzou. Bezděky si přitiskla prsty na rty.
„Sakra…“ špitla si spíše pro sebe.
„Jo… sakra…“ zopakoval Tom a popotáhl nosem. „Prosím, asi potřebuju drink,“ zkroušeně špitl, sundal si kapuci a odhalil tak svoje blond dredy, které měl rozpuštěné. Přesně tak, jak on sám nenáviděl, ale Bill jej takhle miloval. Anett zalapala po dechu.
„Páni, opravdu jsi doteď vypadal jako Bill.“ Tom se uchechtl a setřel si slzu strachu.
„Tohle občas jednovaječná dvojčata mívají. Jsou si docela podobná,“ usmál se na ni mile, ale neskutečně ustaraně.
„Až na ty nalíčené oči…“ řekli oba najednou.
„P-promiň, ten drink. Whisky?“ zeptala se Anett a snažila se zastavit třes v rukou i v hlase. A ten hlas… Bill ho měl sametový jako rozehřátá čokoláda, Tom měl hlas hlubší a syrovější.
„Ne, to si spíš dává Bill, já bych si dal raději Tequillu… zlatou, bez pomeranče, bez skořice…“ podíval se jí do očí. Anett se sevřelo srdce. Ty oči. Ty rty… Nadávala si, že se jí ten černovlasý mladý muž tolik zaryl do srdce. Přitom ho vlastně neznala. Viděla ho dvakrát v životě a byla z něj naprosto unešená. Právě si uvědomila, že není schopná myslet na nic a na nikoho jiného. Jen na něj. Ach Billi… Rozmrkala slzy a nalila Tomovi drink.
Tom do sebe panáka otočil a hned si jen zdvihem ruky poručil další. „Dáš si se mnou?“ zeptal se, když si všiml, že v baru nikdo není. Kdo by tu také byl v tuhle dobu. Anett se v duchu usmála. Přesně tohle jí nabídl i Bill.
„Ráda,“ usmála se a nalila si Whisky. „Nějaký přípitek?“ zeptala se Anett.
„Raději ne,“ šeptl Tom a zachvěl se. Rychle lehce ťukl do Anettiny skleničky a panáka do sebe otočil. Anett se na něj dívala, ale Tom jí pohled neopětoval. Tak stejný, a přitom tak jiný… „Já… už musím jít… rád jsem tě poznal,“ zkroušeně špitl a nechal na baru bankovku. Anett se za ním zmateně dívala. Jsi krásný jako on… hlesla si pro sebe, když se za Tomem zavřely dveře. Pak si uvědomila, co se vlastně děje. Zkroušeně se posadila na nejbližší barovou stoličku, přisunula si k sobě stále otevřenou lahev Tequilly, a přihnula si rovnou z ní. Bill je v nebezpečí… a… miluji ho…
*****
Bill se leknutím probudil. Nespal moc dlouho, ale slabost a hlad si vybíraly svou daň. Začínalo mu být opravdu zle. Chtěl se postavit, ale byl stále připoutaný k posteli. Zacloumal s pouty, až se řetězy visící u nich trochu rozchřestily. Po chvíli se ozvalo odemykání zámku. Billovi se hrůzou klížily oči.
„Tak co, krásko, už ses vyspinkal?“ s neskutečně milým úsměvem si k němu Ilaj přisedl a pohladil ho po tváři.
„Co myslíš?!“ sykl chladně Bill. Trochu ucukl, ale snažil se být pořád v klidu. Potřeboval se posadit, matrace byla tvrdá a on byl neustále ve stejné poloze.
„Copak? Mám tě pustit? Ale co když budeš zlobit?“ zaševelil Illaj. Bill myslel, že zešílí strachy. Ani se ale nezachvěl.
„Uvidíme…“ řekl pevným hlasem. Opravdu potřeboval, aby ho ten zmrd pustil a on si mohl narovnat záda, napít se… a pokud to bude jen trochu možné… utéct.
„A co mi dáš za to, když tě na chvíli pustím, hm?“ přiblížil se těsně k jeho tváři. Bill se odvrátil. „No… tak když na mě budeš takovej, tak tu chcípni,“ zachechtal se a už se chystal k odchodu. Bill jeho hru ale dávno prokoukl.
„Myslím…“ odkašlal si. „Myslím, že bychom se mohli domluvit.“ Měl takový strach. Musel se ale dostat z pout. Jedině tak měl nějakou šanci na útěk.
„Ale, ale…“ usmál se škodolibou radostí Ilaj. „Co že ta náhlá změna?“ Bill se několikrát zhluboka nadechl, a pak se mu chladně podíval do očí.
„Dneska tady ještě chcípnout nehodlám. Budu spolupracovat…“ vztekle popotáhl nosem a vzdorovitě pozvedl tvář.
Ilaj jej chytil za bradu. Bill se zachvěl, ale nesnažil se bránit. „Ohol se… děvko…“ sykl. Bill nepohodlně zkroutil svá zápěstí. Pak se mu podíval do očí.
„To bys mi musel sundat pouta a pustit mne do koupelny… do NORMÁLNÍ koupelny…“ zatnul zuby.
„Jasně… všechno zařídím…“ usmál se na něj, jako by byl ten nejhodnější a nejpohostinnější tvor na světě. Sundal mu pouta a nabídl Billovi ruku. Ten se na něj chvíli díval zpoza zplihlých, rozcuchaných vlasů, ale po chvíli se nechal vytáhnout do stoje. Zavrávoral. Ilaj jej zachytil.
„Copak, krásko? Je ti slabo?“ zasmál se.
„Co myslíš, ty kreténe…“ zasyčel Bill a snažil se udržet rovnováhu bez držení. Ihned ucítil prudkou facku na tváři.
„Takhle se mnou nemluv…“ zasyčel.
„Jak ty se mnou, tak já s tebou…“ sykl. Ilaj nic neříkal, ale ani se nikam nepohnul. „Ale…“ polkl Bill. „Asi musím být hodný, co?“ trochu se mu zachvěl hlas, i když se pekelně soustředil, aby se mu to nestalo. Ilaj si toho ale nevšiml, protože se tetelil radostí. KONEČNĚ. Poddal se mi…
„Ano, krásko…“ nepříjemně špitl Ilaj a jemně pohladil Billa po tváři, přes kterou ho před chvílí udeřil. „Musíš být hodný…“ Bill se tak moc chtěl od jeho dotyku odtáhnout. Moc dobře ale věděl, že to nesmí. Ano… musel být hodný. Tak moc chtěl plakat. Věděl, že musí dělat vše, co po něm bude chtít, aby se odtud mohl dostat. Neskutečně dlouho se přemáhal, aby vyslovil tahle slova.
„Udělám vše, co budeš chtít…“ hlesl, a pak skoro omdlel hrůzou. Ilaj se rozzářil a okamžitě v rukou zachrastil klíčem od dveří.
Pak se pomalu přiblížil těsně k jeho tváři. „Moje kráska bude hodná, když ji pustím?“ hystericky se rozesmál. Bill se musel soustředit jen na to, aby se z té hrůzy nepozvracel.
„Ano…“ hlesl zlomeně a neskutečně roztřeseně.
„Bojíš se?“ znovu ten jeho neskutečně děsivý hlas. Bill cítil jeho vibrace na své šíji. Otřásl se.
„A-ano…“ škytl Bill, ale netušil, jestli to, co zrovna řekl, byla pravda. Ano, bál se. Bál se, že se odtud nedostane. Ale jeho jako osoby se vlastně nebál. Cítil vůči němu jen nenávist, ne strach. Nenávist všechny ostatní emoce totiž vymazala.
„To velice rád slyším. Děláš mi radost, krásko…“ zaševelil Ilaj a chytil Billa za šíji. Ten se nejdřív chtěl okamžitě vzepřít, ale věděl, že nyní nemůže. Ilaj jej políbil. Musel se nechat nekonečně dlouho líbat. Navíc mu musel vycházet vstříc a polibky mu oplácet. Oční víčka držel tak pevně u sebe, že se děsil, aby byl pak schopen je znovu otevřít. Teď byla ale největší hrůza to, že by se rozplakal. A to teď chtěl ze všeho nejvíc.
Ilaj se od něj udýchaně odtrhnul. „Já věděl, že budeš můj…“ vydechl mu těsně u tváře. Bill se odvrátil a začal opět naprázdno zvracet. Byl tak vyčerpaný, ponížený a hladový. „Co to s tebou kurva je…“ sykl Ilaj.
„Há… dej…“ škytl Bill mezi prázdným zvracením. Ilaj si pak náhle uvědomil, že Bill není jen panenka na hraní, ale živá bytost.
„Přinesu ti něco k jídlu…“ odmlčel se a chytil Billa za pas. „Ale jedině, že…“ sjel mu od pasu přes boky až k… Bill vyjekl. „Že si to zasloužíš…“ vydechl nadrženě. Bill chtěl zemřít. Ilaj na něj koukal jako zhulený teenager. Bill byl schopen jen chabě kývnout. Potřeboval jídlo. To, co bude následovat poté, bylo pro něj nyní daleko v budoucnosti.
Bill se třásl. Moc dobře věděl, co po něm Ilaj bude chtít. „Pustím tě do koupelny. Ale jestli jen cekneš, nebo se o něco pokusíš, zabiju tě,“ sykl mu u tváře. Pak ho chytil pod krkem a jemně stiskl. „Je ti to jasný?“ Bill se jen tak tak udržel na nohou, a pak lehce kývl. „Tak pojď… ale varuju tě, opravdu ti hodně ublížím, jestli se o něco pokusíš.“
Ilaj jej pevně chytil za zápěstí a táhl ho za sebou. Bill usykával, ale nechtěl vydat žádný zvuk. Chtěl křičet na celý dům, když se objevil na kamenném schodišti, které vedlo ze sklepa do zbytku domu. Rozhlížel se, kudy by mohl utéct, snažil se zapamatovat si každý možný detail, který viděl.
„Ilaji, jsi to ty?“ rozezněl se domem mužský hlas.
„Vypadni do tý koupelny a drž hubu,“ sykl Billovi u tváře, otevřel dveře od koupelny, zavřel, a pak ho do ní zamkl. „Ano, tati, jsem to já,“ odpověděl.
„Ilaji, jak jsi mohl něco takovýho provést tomu chlapci?! Jsi nemocný! Jak jsi ho mohl zneužít…“ vzlykl.
Bill se otřásl, chtěl dál poslouchat rozhovor, ale musel si pospíšit. Netušil, kolik času mu Ilaj dopřeje. Pustil na sebe horkou vodu a snažil se neplakat. I když teď si to mohl dovolit. Alespoň na chvíli. Namydlil se nějakým obyčejným mýdlem, které našel na kraji sprchového koutu. Pak našel levný kopřivový šampon a vymáčkl si jej do vlasů. Rychle z něj vytvořil pěnu, a pak se opláchl čistou vodou. Vzlykal. Tak moc se bál. Celé tělo ho bolelo. Hlavně břicho. Bylo mu na omdlení. Představoval si, čím si nejspíš zaslouží trochu jídla, a čím zaplatí za to, že ho Ilaj pustil do koupelny.
Povzdychl si a roztřásl se mu ret. Tak moc chtěl plakat. Musel být hodný. Stejně teď už neměl sílu na nějakou sebemenší obranu. Ach Tome… roztřesené nohy sotva přehodil přes vyvýšený sprchový kout. Pak se slabostí zhroutil na ledovou dlažbu a začal plakat. Už to nemohl v sobě dál držet. Před Ilajem plakat nemohl. I když by mu to jistě udělalo radost. Už jen pár slz mu přineslo úlevu.
Uslyšel klepání na dveře. Vzlykl. „V pořádku, krásko? Už máš jen pár minut, tak pohni…“
Billovi se zatočila hlava. Poplašeně se zvedl, setřel si slzy a vzal jednoduché holítko, kterým si měl oholit tvář. Prohledal skříňku nad umyvadlem a našel levnou holicí pěnu. Věděl, že ho pak bude celá tvář pálit, ale nyní neměl na výběr. Rychle ji na sebe natřel a pár tahy se oholil. Pak si tvář několikrát opláchl a kápl si do dlaní trochu vyčpělé vody po holení. Sykl, když ho nepříjemně zapálila. Pak vybalil jeden nový kartáček a vyčistil si zuby.
Poté našel na zrcadle obyčejný hřeben. Začal si jím surově škubat vlasy. Chtělo se mu plakat. Tak moc.
autor: Evil
betaread: J. :o)
