autor: Evil
Bill se probudil a ihned se zmateně rozhlížel kolem sebe. Neskutečně se vyděsil, až téměř vyjekl.
„Klid, lásko… jedeme domů,“ špitl Tom, který ho držel v náruči. Jeli taxíkem zpátky do Loitsche.
„Tomi…“ špitl Bill a snažil se získat v ústech trochu slin. Bylo mu zle. Cítil jen šampaňské a nepříjemnou pachuť. „Co se… co se stalo?“ špitl nepřítomně, a snažil se zvednout z Tomova klína.
„Ne, lež v klidu,“ opatrně jej Tom stiskl a něžně jej položil zpátky do své náruče.
„C-co se s-stalo?“ hlesl znovu Bill a nepřítomně mžikal očima kolem sebe. Pohled se mu nechtěl zaostřit.
„Jsme skoro doma, lásko,“ špitl Tom a opatrně otřel Billovi pot z čela. Bill se lehce otřásl a chtěl se odtáhnout, ale neměl na to sílu. Jen se slabostí zachvěl a padl zpátky do Tomovy náruče. Ten jej stiskl a lehce si jeho horké a zpocené tělo přivinul k tomu svému.
„Já… já… budu zvracet,“ špitl Bill a naklonil se směrem k podlaze. Tom s tím ale počítal, tak hned před Billem přidržel papírový pytlík.
„Bude to v pořádku…“ špitl Tom, když jej konejšivě hladil po zádech a přidržoval mu vlasy. Pevně semkl víčka, když pod svými prsty ucítil, jak Bill jeho jemným dotykům uhýbá. Jeho jizvy byly stále moc živé a bolestivé.
„Buď dnes se mnou, prosím…“ tiše vydechl Bill téměř v polospánku, když se konečně dostal z křečí, vypláchl si ústa a zbavil se toho odporného pytlíku. Položil se zpět Tomovi do klína. Tom se na něj nechápavě zadíval.
„Samozřejmě, že budu s tebou…“ A nejen dnes…
„Nesmíš mi tak ubližovat… nebo si toho všimnou,“ hlesl Bill kamsi do dáli. Naprosto nepřítomně. Tom se vyděšeně zadíval směrem k řidiči. Ten si ale hleděl pouze vozovky. Tom jen naprázdno otevřel vyprahlá ústa. Hlas mu selhal. Netušil, co by měl na to říct. Jak zareagovat. Mysl mu zahalila temnota. Opět. Bill začal tiše oddychovat. Usnul. Tom mu roztřesenými prsty odstranil neposedné, vlhké prameny vlasů, které mu padaly do tváře. Připadalo mu, že měl opět horečku.
Nespouštěl z něj oči. Pozoroval jeho dlouhé, třesoucí se řasy, které měl zvýrazněné řasenkou, a jeho zběsilý tep, který viděl na jeho krční tepně. Začal se mu perlit pot na hladkém čele. „Uklidni se… už budeme doma,“ špitl, aniž by tušil, že by jej mohl Bill slyšet. Bill se zachvěl a opatrně se začal zvedat z Tomovy náruče. Zadrhl se mu dech leknutím. Myslel, že jen na okamžik zavřel oči, ale spal téměř půl hodiny. Tedy… napůl omdlel a byl mimo sebe více jak půl hodiny. Téměř hodinu.
Tom vyděšeně čekal na taxík skoro dvacet minut. Po tvářích se mu kutálely slzy zoufalství, ale stále si v mysli opakoval, že musí zůstat při smyslech. Musí… prostě musí… kvůli Billovi. Vždy tu pro něj musí být. O to víc, když své poslání více jak dva roky neplnil. Pořád si opakoval: „Já jsem tu ten méně zlomený… já musím odčinit spoustu věcí… já se o něj musím postarat…“ Teď si tím ale nebyl zase až tak jistý.
Zatnul zuby a pevně semkl víčka. Nechtěl plakat. Uvědomil si, že takhle pláče sám nad sebou. Roztřásl se slabostí a únavou, která jeho tělo najednou zajala. Potřeboval se pořádně vyspat. Ale to si ještě nemohl dovolit. Dokud Bill nebude doma a v bezpečí. „Billi…“ špitl a pohladil bratra po tváři. Bill se polekal a únavou se opět roztřásl.
„Co… se… dě… je…“ špital přerývaně Bill a snažil se zorientovat. Netušil vůbec, kde je a kolik je hodin. Cítil se neskutečně slabě a hladově. A vyděšeně…
Tom znovu surově semkl víčka, aby zahnal své slzy. Já jsem tu ten starší bratr, já jsem tu to silnější dvojče, které vždy svého malého brášku mělo chránit. Nyní mu to připadalo jako neskutečné břemeno, které nemohl sám unést. Alespoň ve svých představách. „Jsme doma, Billi,“ špitl Tom a řidič taxíku mu pomohl jej dostat ven. Tom muži poděkoval, zaplatil, a pak urychleně dostal Billa do domu. Venku byl mráz a štiplavý vítr. Chránil jej ve své teplé náruči.
Bill se nemohl zbavit toho odporného pocitu, který mu způsobil jeho sen: Ocitl se na školním dvoře. Kolem něj se semkl dav jeho spolužáků, kteří se mu vysmívali. A v čele toho davu stál jeho bratr. „Snad si nemyslíš, že tě budu bránit, ty idiote… podívej se na sebe.“ Začal se smát a chytil jej za rozčepýřené, natupírované vlasy.
„Tome… nech mě…“ plakal a slzy mu rozmazávaly černé líčení. Měl na sobě černobílé pruhované punčocháče a skotský kilt. K tomu bílou košili.
„S dementama nechci mít nic společnýho.“ Surově jej od sebe odstrčil, až padl na zem.
Děcka kolem něj propukla v smích, který jej neskutečně bolel. Snad ještě víc než to, že na něj plivali a jeden Tomův kamarád na něj vylil javorový sirup. Jen seděl na zemi, z vlasů mu stékala lepkavá tekutina a z očí se mu řinuly potoky slz. Rozmazaným pohledem jen pozoroval Toma, jak se s kamarády směje jeho ponížení. Tak moc to bolelo…
Roztřásl se mu ret.
*****
„Lásko…“ špitl Tom Billovi do vlasů, když jej odnesl nahoru a opatrně položil do jeho ledové postele. Po chvíli se roztřásl chladem, který byl v Billově podkrovním pokoji téměř nepřetržitý. Tedy hlavně v zimních měsících. Tom se silně kousl do rtu. Nechápal, že si takové věci vůbec neuvědomoval. Měl neskutečnou touhu si ublížit. Vyhnal Billa z domu. Z jeho vlastního, původního pokoje. Dovolil, a vlastně ‚zařídil‘, aby se odcizil rodičům. Přikazoval mu, aby zůstal v domě a nechodil do společnosti. Aby zůstával v podkroví. Aby se izoloval. Ode všech. Hlavně od rodiny. A ještě navíc, aby všem tvrdil, že je to vše z jeho vlastní vůle.
„Ach Billi…“ špitl Tom zkroušeně, a z očí se mu spustil vodopád hořkých slz, který se snad neměl nikdy zastavit. Začaly se mu klížit oči bolestí. Chtělo se mu omdlít, křičet, svíjet se v agónii. Seděl na Billově posteli. Pořád se mu ty dlouhé vteřiny dařilo, aby se vyhnul bratrovu pohledu. Silně zatínal zuby bolestí a zíral nepřítomně před sebe. „Billi…“ hlesl zlomeně Tom, a doufal, že jejich dvojčecí spojení stále funguje. Bill, s neskutečným přemáháním, nechal, aby jeho pohled splynul s Tomovým. Bezděky o pár ‚kroků‘ zacouval, jak jej bolest zatlačila do chladné temnoty. Sykl.
Doufal, že si toho Tom nevšimne, ale ono doufání bylo opravdu naivní. „Billi!“ vyjekl Tom a silně se chytil za hruď. Ucítil ve svém srdci ledový osten. „Prosím, nevzdaluj se mi, lásko… bratříčku… prosím,“ v pěsti si sevřel kabát. V místě, kde jej bodalo u srdce. „Prosím…“ jen vydechl a zatnul zuby.
„Tomi…“ špitl Bill, maje stále zavřené oči. „Budeš tu pro mne? Ať se děje, co se děje? I přes bolest… tvá bolest je má a i naopak… jako tomu bylo vždy.“
Tomovi se nastalou slabostí zatočila hlava. Jak jen nad něčím takovým může přemýšlet? „Samozřejmě, Billi,“ jen hlesl a znovu si musel surově setřít slzy z tváře. „Vždy… ať se děje, co se děje.“ Tomovi se roztřásl ret a v očích jej začalo štípat, jak se další a další slzy snažily dostat na svobodu. Zatraceně… lásko, co jsem ti to udělal. Jak jen jsem tě mohl takhle zlomit. Jak jen jsem ti mohl takhle neskutečně ubližovat. Jak… jak mi to vůbec mohlo tak dlouho procházet… jsem zrůda… „Budu tu pro tebe ještě víc, než jsem kdysi býval. Abych všechno odčinil. Abych odčinil tu bolest, kterou jsem ti způsoboval. Budu tu pro tebe pořád. Už nás nic a nikdo nerozdělí. Nikomu nedovolím, aby mi tě vzal. I když to bude možná někdy bolet…“ šeptl Tom a opatrně Billa chytil za ruku. „Chtěl jsem trestat sebe, hlavně sebe…“ sklopil pohled.
Bill jej stiskl a snažil se opatrně zvednout. Tom mu pomohl se pomalu svléct. Bill se pak ale bránil Tomovu jemnému tlaku na jeho hruď, aby se položil zpátky do postele. „Ne, lásko… odpočívej,“ špitl Tom. Bill nesouhlasně zatřásl hlavou, a pak se chytil za čelo. Sykl bolestí, ale opatrně se posadil.
„Tome…“ hlesl a zachvěl se chladem. „Prosím… budeš tu dnes v noci se mnou?“ Trápila jej vzpomínka na školní léta. Letmo se Tomovi podíval do očí a poté pohled sklopil. Tom zalapal po dechu.
„Mám lepší nápad. TY budeš dnes se mnou. V mém pokoji, kde je příjemné teplo.“ Bill zvedl svůj udivený pohled. Tom jej něžně pohladil po tváři. „Budu neskutečně rád, když se ke mně nastěhuješ.“ Bill vyvalil oči a bezděky otevřel ústa.
„K… k tobě do pokoje… já… s tebou… v jednom pokoji…“ koktal a chtělo se mu rozesmát štěstím, které najednou pocítil. Pak ale hned posmutněl. „To nám naši nedovolí… ne po tom, když už ví, co mezi sebou máme.“
Tom musel souhlasit. „Tak jinak…“ uculil se Tom. „Tvůj starý oranžový pokoj.“ Bill vzlykl. Opět si vybavil tu hrůzu, jak jej z něj Tom vyhnal. Od té doby do něj nevkročil. Ze strachu. Tom se snažil nevnímat, že se Bill chce rozplakat. Jen mu stiskl paži, a pak jej pohladil po tváři. Po chvíli se mu hluboce zadíval do očí. „Všechny věci, které budeš chtít, přestěhujeme zpátky,“ usmál se a skousl si ret. „Bude to…“ polkl slzy. „Bude to jako dřív.“ Bude to jako předtím… Doufal, že ta myšlenka, která mu zvonila v hlavě jako tisíc kovadlin, se splní. Že to není jen iluze nebo zbožné přání. Tak moc po tom toužil.
„Bude to jako dřív…“ Bill se rozplakal a padl Tomovi do náruče. Ten jej okamžitě k sobě přivinul a snažil se nebrečet jako malá puberťačka. Ale stejně se mu mlčenlivé slzy svezly po tvářích. Pak se rozesmál. „Ach, Tomi… to je ten nejkrásnější, opožděný vánoční dárek… takovou krásu jsem si ani nepředstavoval,“ a pak se mu ještě pevněji stulil do náruče.
„Billi…“ Tom popotáhl nosem a připadal si tak hloupě a trapně. „Jsem takovej idiot, lásko… jednou mi to snad odpustíš,“ jemně jej líbal do vlasů a na šíji.
Bill se usmál, a pak něco vyndal z kapsy u kabátu, který se válel na podlaze. Tom zpozorněl. „Sice to není prstýnek, ale…“ odmlčel se a objal Toma něžně kolem krku. „Je to něco, co vyjadřuje to, co k tobě cítím…“ políbil jej něžně na šíji. Pak Toma něco zastudilo. O zip bundy mu zacinkal stříbrný přívěsek ve tvaru elektrické kytary. Tom zalapal po dechu.
„Zatraceně… to je malý Gibson…“ hlesl dojatě. Bill se usmál. Moc dobře věděl, že Tom po takové kytaře už kolik let touží.
Bill se zaculil, a pak se sehnul k zemi. Z pod postele vytáhl černý futrál. Tomovi se zlomil hlas a spíše zapištěl. „Billi…“ začal plakat. Bill futrál zvedl ze země a dal jej Tomovi do náruče. Ten jej roztřesenými prsty rozepl, a pak se celý roztřásl. Uvnitř byla černá kytara. Na jejím krku se leskl stříbrný nápis Gibson. „Ach bože, lásko…“ šeptl dojatě a jeho slzy padaly na lesklé tělo kytary.
autor: Evil
betaread: J. :o)
