autor: Evil
Bill se s úsměvem zadíval na zamyšleného Toma, který trochu nervózně rovnal prostěradlo na posteli. Po chvíli skočil k oknu, aby upravil záclonu, tu se zase sehnul, protože na zemi viděl drobné smítko. Připadal mu tak neskutečně roztomilý. Trochu zkusil zavrzat dveřmi, aby Tom nezjistil, že se na něj tajně díval. Nechtěl ho zbytečně uvést do rozpaků. Nikdy si ani nepomyslel, že by jich byl Tom schopen, ale opak byl pravdou.
„Billi,“ špitl trochu ochraptěle, když se na něj otočil a pomohl mu vzít pár papírů, které mu téměř padaly z náruče. Bill se ještě ohlédl na chodbu, jestli po cestě něco nevytratil, ale doufal, že to bude v pořádku. Zrovna se moc necítil na to, aby jeho nejniternější pocity spatřili i rodiče. Už takovou dobu se přemáhal a přemlouval, aby se o to podělil se svojí nejspřízněnější duší. To pro začátek bohatě stačilo. Ale ani tak ho to moc neuklidňovalo.
Tom si všiml, že se Billovi nervozitou třesou ruce. Chtěl to sice trochu zamaskovat tím, že si pomalu uhladil vlasy za uši, ale pak si roztřeseně povzdychl. Tom věděl, tak jako vždy, jak neskutečně nervózní je. Vzal mu celý štos, a aniž by přerušil jejich oční kontakt, položil papíry na stůl. Přitom mu už připadalo, že mu všechna svoje díla chce opravdu ukázat. Rozhodně nechtěl, aby něco, na co čekal několik let, bylo pro něj takhle stresující. Chtěl, aby se před ním odhalil uvolněně. Ne násilím.
„Billi… nalijeme si ještě šampaňský?“ usmál se a Bill přikývl trochu horlivěji, než skutečně chtěl. Opravdu mu trochu uvolnění přišlo vhod. „Pokud se na to necítíš, tak…“ špitl a nedokončenou větu nechal viset ve vzduchu.
„N-ne,“ zakoktal se Bill, ale pak sklopil pohled. „Už jsi jich stejně pár četl. Moc si přeju, abych se s tebou o to mohl podělit. O to všechno, co jsem před tebou celá léta skrýval. I když většinu už dávno víš,“ usmál se, i když se trochu bál. Spíše hodně se bál. „Všechno jsem to stejně psal pro tebe… nebo o tobě… jako vzkaz… i když…“ špitl Bill a poslední věta zanikla ve vzlyku. Po chvíli uslyšel Toma, jak zalapal po dechu.
„V-šechno?“ hlesl Tom a oči se mu zaleskly slzami. „I když jsem na tebe byl tak zlý?“
Chvíli byli oba ticho. Bill jen slyšel vlastní srdce, které se mu až nepříjemně silně rozbušilo. „Myslím, že…“ polkl a hltnul si ze skleničky trochu moc. Zakuckal se. „Myslím, že to poznáš sám. Ale teď ještě… prosím, chvíli počkej,“ usmál se na Toma nervózně a znovu se napil, až byla sklenice prázdná. Tom mu okamžitě dolil. „Děkuji,“ usmál se na něj a Tom mu úsměv oplatil. „Opatrně, Tomi… ať se ti zase neudělá špatně,“ pohladil jej po rameni, když se ústy jen dotkl sklenice.
„Já vím, neboj…“ usmál se nad utrápeným výrazem svého mladšího, starostlivého brášky a jemně si usrkl.
„Na, sněz alespoň jednu, nebo dvě…“ podal mu Bill talířek, na kterém byly mléčné ovesné sušenky. Tom na ně nedůvěřivě koukal, a pak se trochu na Billa zamračil. Tenhle hnus? Slyšel Bill jeho nevěřícný dotaz v mysli.
„Vždy, když mi bylo špatně…“ odkašlal si, „… což bývalo v poslední době dost často, tak mi, pomohly. Koukej alespoň jednu schroupat.“ Usmál se na něj Bill, a pak ho opatrně pohladil po hlavě.
„Co když se po tom…“ nedořekl Tom, když uslyšel v náhlém tichu ostrý zvuk mobilu, který měl Bill položený kdesi na zemi, kam ho jen ledabyle odhodil. Oba chlapci se na sebe vyděšeně dívali. Kdo to může otravovat takhle brzy ráno?
Bill se otráveně podíval na displej a uviděl tam jen blikat ‚Skryté číslo‘. „Neber to, určitě to bude nějakej telemarketing nebo podobná blbost,“ mávl rukou Tom a Bill chtěl hned hovor vytípnout.
„Ale co když…“ špitl Bill v náhlém podezření a hovor po dalších nekonečných vteřinách přijal. „Ano, prosím?“ zachraptěl, tak si raději odkašlal. Ruka se mu začala nepříjemným pocitem třást.
„Dobrý den, jsem zástupce hlavního soudu města Magdeburk, dovolal jsem se panu Billu Kaulitzovi?“
V Billovi se vše sevřelo a chtěl okamžitě zvracet. „A-ano… u telefonu.“ Tom jen nechápavě pozdvihl obočí a Bill dal hovor nahlas a položil mobil na postel, protože měl pocit, že najednou začal vážit tunu.
„Jmenuji se Moritz Schultz a jsem povinen vám oznámit, abyste se dostavil zítra v osm ráno na soudní slyšení ve vašem případu ohledně vaší žaloby.“ Billovi se zatočila hlava a chtělo se mu omdlít. Pomalu se posadil na zem. Tom si k němu hned přisedl a začal ho konejšivě hladit po ramenou.
„Ano… jistě, spolehněte se.“
„A váš bratr také, jako svědek a… ehm… doklady s sebou, přeji příjemný den, na shledanou.“
„Nas-na shledanou…“ vykoktal ze sebe Bill a mobil po chvíli tiše zhasl.
„Tak brzy?“ vytřeštil oči Tom, a hned se střetl s Billovým vyděšeným pohledem.
„Už zítra máme další slyšení u soudu,“ musel si spíše sám pro sebe zopakovat tu šílenou informaci. Roztřásl se a schoval si tvář do dlaní.
Tom zbledl. „Kurva…“ jen ze sebe vymámil.
„Jo… kurva…“ promnul si Bill spánky, ve kterých ucítil pulzující, tupou bolest. Pak zhluboka a roztřeseně vydechl a prudce chytil skleničku s šampusem mezi prsty. Celý obsah do sebe otočil, až se otřásl.
Tom se na něj nervózně díval, ale nevěděl, co by měl říct. Jen si mnul konečky dredů mezi prsty a skousával si piercing ve rtu. „Já…“ začal nervózně Tom. „Vím, že to asi nebude lehkej úkol, ale prosím… pokus se na to nemyslet, zkus se vyspat… zkus… já… sakra…“ promnul si svoji krásnou a náhle utrápenou tvář, a pak se opět Billovi zadíval do očí. „To se mi to kecá… a přitom jsem teď sám celkem v prdeli,“ sklopil pohled Tom a měl chuť s něčím vztekle praštit. Bill si jej ale přitiskl do náruče a opatrně ho hladil po zádech.
Proč kurva! Proč, když už všechno vypadá nádherně, musí přijít něco takovýho! Proč?! Já vím, že je to trest za všechno, co jsem bráškovi provedl, ale proč musí trpět i on… on si to nezaslouží. Zaslouží si už jen štěstí a lásku. Jen to nejlepší. Jen to nejlepší… zatraceně…
Jeho vlastní myšlenky na něj křičely jako tisíce lidí v rozvášněném davu, který se ho chystá rozsápat. Měl nutkání si zakrýt uši, aby těm hlasům unikl. Ale věděl, že je to k ničemu. To na něj křičela jeho pološílená mysl.
Ale ty si nic dobrého nezasloužíš… ty si zasloužíš jen bolest… zasloužíš si shořet v pekle… ozval se ten šílený hlas.
Ten nejhrozivější hlas, který kdy slyšel. Trápil jeho mysl, křičel na něj, aby ho probudil ze spaní. Ve snech jej i vídal jako černý stín, který k němu pohrdavě a posměšně mluvil. Jeho vlastní démon. Jinak netušil, jak by tu hrůzu měl lépe vystihnout. Nebo to byl stín jeho vlastní mysli?
To tenhle hlas zapříčinil vše špatné, co kdy udělal. To tenhle hlas na něj křičel, že jej Bill chce zničit. To on chtěl, aby Billa vyhnal z domu, aby se mu stranil, aby mu ubližoval.
Vidíš, co s tebou dělá? Vidíš, jak je od tebe odlišnej? Nechceš se snad propadnout na jeho vyvrhelskou úroveň, ne? Podívej se, tebe mají rádi, ale z něj si dělají legraci. Nezastávej se ho, nebo dopadneš stejně. A ty k životu potřebuješ společenský postavení. A to získáš jedině tak, že toho blbečka budeš taky ponižovat a srážet ho na jeho vlastní úroveň…
Tom začal zběsile dýchat. Šla na něj neskutečná úzkost. „Billi…“ špitl, když jej objal kolem krku a schoval mu tvář do ramene. Bill jej k sobě okamžitě přitiskl a snažil se ho schovat do své náruče.
„Bude to v pořádku, lásko… uklidni se,“ roztřeseným hlasem špital a cítil, jak mu Tom bolestivě zatíná nehty do jizev na zádech. Tiše sykl.
„Ah, omlouvám se…“ vymanil se Tom z jeho sevření a opatrně jej po zádech pohladil. Opět se mu udělal knedlík v krku, když pod látkou ucítil jeho hrubé jizvy. „Musím ti ty rány ošetřit. Hned teď.“ Pomalu se vyprostil z jeho sevření, opatrně ho políbil na rty. Vyndal z šuplíku u nočního stolku mast a chytil lem svého trička, které měl Bill na sobě. Bill poslušně zvedl ruce, aby mu ho mohl Tom pohodlně sundat. Styděl se za své tělo. Neskutečně. Věděl, že se roztržená kůže bude hojit hodně dlouho.
Bill se mu zhluboka a zkoumavě podíval do očí, aby se ujistil, že je v pořádku, ale moc v pořádku mu nepřipadal. Byl bledý, na čele se mu perlil ledový pot. „Billi…“ sklopil pohled, ale Bill si jeho tvář opatrně nadzvedl. „Já já…“ mžikal očima kolem sebe.
„Tomi… napij se,“ podal mu sklenici vody. „Měls už dnes léky?“ šeptem se jej zeptal, když mu u úst držel sklenici. Jen nesouhlasně zatřásl hlavou. „Počkej…“ opatrně jej opřel o postel a nahnul se k nočnímu stolku, ve kterém měl léky. Vymáčkl si do dlaně jednu tabletku, a hned ji dal Tomovi mezi rty. Pak mu dal znovu napít.
„Tak krásně se o mě staráš,“ špitl Tom a s jemným, ale smutným úsměvem se na Billa zadíval.
„To ty o mě taky,“ hlesl a políbil Toma na orosené čelo.
„Posaď se tady,“ špitl Tom a chytil Billa jemně za holé rameno. Opatrně mu odhrnul hebké vlasy na stranu. Bill trochu sklonil hlavu, aby měl Tom ke šrámům lepší přístup. Pomalu se zhluboka nadechl. Tom si na horké prsty vymáčkl trochu gelu a po chvíli rozmýšlení je přiložil na nejhlubší šrám. Bill sykl bolestí a Tom cítil, jak se mu pod jeho dotykem zachvěly svaly. Také sykl, a pak semkl víčka. „Omlouvám se…“ jen hlesl.
„V pořádku, lásko,“ špitl Bill, a pak opět sykl.
„Bo-bojím se,“ Tomovi se roztřásl hlas.
„Neboj… čím rychleji to uděláš, tím to budeme mít dříve za sebou… a moc dobře víš, že mi tím pomůžeš,“ otočil se na Toma a setřel mu slzu, která se mu svezla po tváři. „Bude to v pořádku,“ opatrně jej políbil na horké rty. „Prosím, lásko…“
Tom po chvíli kývl a setkal se s nádherným, bratrovým pohledem. „Dobře…“ usmál se na něj jemně. „Raději… raději se polož,“ polkl ztěžka. Bill jej pohladil po tváři a znovu jej jemně políbil. Spíše ho jen pohladil rty. Pak se položil, dal si dlaně pod hlavu a snažil se uvolnit. Tom mu opatrně odhrnul vlasy na stranu a jemně se jimi probíral. Musel si přičichnout. Párkrát se ještě zhluboka nadechl, a pak si znovu nanesl na prsty hojivý gel. Bill se opět zachvěl při tom studeném doteku. Zatnul zuby. Snažil se nevydat ani hlásku. Tom si všiml, že pevně semkl víčka a jeho svaly na pažích se napjaly. Nemohl odolat a opatrně se jich druhou rukou dotkl. „Ach, Billi… jsi nádherný,“ hlesl a doufal, že si ta slova jen myslel.
„Prosímtě… zrovna s těma jizvama,“ trochu prskl Bill a pod dalším dotekem se opět zatřásl a sykl. „K-kur-va…“ zasyčel a semkl pevně víčka, jak se mu chtěly spustit slzy.
„Jsi nádherný…“ oddálil se Tom prsty od jeho poraněné kůže a naklonil se k jeho tváři. Bill se mírně usmál. Snažil se povolit čelisti, které zatínal bolestí.
„Ty víc…“ špitl Bill a znovu si přivlastnil Tomovy rty. Po nekonečných vteřinách se od něj Tom oddálil. Jen na kousek, aby mu mohl pohledět do očí. Tiše se zasmál.
„Takhle…“ znovu se musel usmát. „Takhle ti to ale nikdy neošetřím, lásko…“ vlepil mu dětskou pusu na rty, a pak jej znovu, i přes svou vlastní vůli, jemně zatlačil zpátky do matrace, aby mohl pokračovat ve svém opečovávání. Bill se trochu zavrtěl, měl naprosto jiné plány, ale věděl, že tohle bude muset podstoupit.
„Dobře…“ usmál se na něj a znovu si našel pohodlnou polohu.
„Nechceš prášek proti bolesti?“ zeptal se po chvíli Tom. Bill ale jen nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Ale trochu bych se napil,“ šibalsky se pousmál.
„Určitě nemáš na mysli vodu, že?“ zasmál se Tom.
„Správně…“ vyprskl smíchy Bill a Tom jim oběma opět dolil skleničky.
„A jsme na dně…“ naoko zkroušeně zakňučel.
„Ach… to je konec světa, Tomi… co budeme dělat?“ nadechl se zděšeně Bill, a pak se oba začali smát. I když cítil fyzickou bolest, takhle krásně mu nebylo už několik let.
autor: Evil
betaread: J. :o)
