The Assignment 1.

autor: Maria Dane-Edwards

(na THF zveřejněno 2011)

„Díky, lidi,“ usmál se Tom a smutně zamával za stěhovací dodávkou, když posádka nastoupila dovnitř a odjela. Po několika letech na vysoké, která mu po skončení studia nezajistila práci, byl zpátky ve svém rodném domě. Tom si toužil splnit sen stát se grafickým designérem. Jeho konečný výsledek nijak nezklamal, naopak, ale najednou byl nedostatek pracovních míst, zatímco když začal studovat, bylo možností spoustu.
Navíc mu nedávno zemřela matka, takže zůstal bez rodičů a s velkým bytem po nich – vše bylo zaplaceno. Musel se jen rozhodnout, jestli v něm chce zůstat, nebo ho prodat. Zvolil první možnost a raději se vzdal svého starého bytu. Zatím měl na své výdaje peněz dost. Byl zvyklý utrácet rozumně, protože většinou měl, co potřeboval. Pořídit si víc toho samého ho neuspokojovalo, ani si to na studentskou půjčku nemohl dovolit. Doufal, že ji bude moci splatit, jakmile dostane peníze, které zdědí ze soukromých prostředků své matky. Podle toho, co mu mohl říct její právník, šlo o docela štědrou částku, ale zatím měl jen svoje příjmy, což bylo momentálně minimum.
Jeho osobní život… no, kdysi nějaký měl. Když však onemocněla jeho matka a zjistilo se, že trpí smrtelnou nemocí, snažil se jí být nablízku. Jeho z části opravdová přítelkyně využila příležitosti a naznačila, že potřebují pauzu, protože Tom nikdy nebyl poblíž – pořád byl s matkou. Věděl, co to znamená, a tak se s ní rozešel.
Možná by bylo lepší zůstat nějakou dobu sám a přijít na to, co chce v životě dělat, když je teď jeho vysněná práce v nedohlednu.

***

Tom denně kontroloval noviny a pročítal si stránky s inzeráty. Obvykle tam nebylo nic, co by odpovídalo jeho kvalifikaci, a on si ztěžka povzdechl. Vyhlídky na to, že by vzal práci v supermarketu nebo restauraci, ho prostě nelákaly, ale měl pocit, že se tomu nevyhne. Alespoň si nemusel dělat starosti s nájmem, ale jelikož zatím nemohl sáhnout na dědictví – kvůli nějakým technickým problémům, kterým úplně nerozuměl –, musel se stále s výdaji držet při zemi. Podle matčina právníka musel ještě pár týdnů počkat, než se všechny detaily srovnají. To byla spousta času. Při prohledávání jejích věcí našel pár drobných, ale na peníze byla velmi opatrná, takže se tu neválel žádný štos bankovek. Tom prohledal všechna možná místa v bytě, ale nic nenašel. Matka mu ke konci měsíce pomáhala s výdaji, ale tehdy ještě žila.
V den, kdy se Tom oficiálně nastěhoval do maminčina bytu, si všiml malého inzerátu, jenž hledal dobrovolníky, kteří by navštěvovali osamělé lidí v okolí. Tom se usmál. Vždycky rád navštěvoval své prarodiče, když ještě žili, a připadalo mu snadné povídat si se staršími lidmi.

Uvědomoval si, že se inzerát nezaměřuje na staré lidi, ale na osamělé lidi obecně. Dokud neměl nic jiného na práci, předpokládal, že to zvládne, a hned kontaktoval obecní úřad. Po krátkém pohovoru ho odpovědná sociální pracovnice poslala navštívit jednoho starého občana a Tomovi se to líbilo. Dostal na návštěvu i další dva občany a bavilo ho vést tyto drobné rozhovory, které pro lidi, s nimiž trávil čas, tolik znamenaly. Hráli karty, pekli sušenky, dívali se na televizi. Dokonce měl možnost být kreativní a tvořit, protože jeden z nich byl malíř v důchodu.

Stejná sociální pracovnice, která ho přijala, spatřila jeho potenciál, když navštívila stejného člověka, u kterého byl Tom, a mohla ho pozorovat „v akci“. Zřejmě se jí líbilo, co viděla, a zeptala se ho, jestli by to nechtěl dělat profesionálně jako nekvalifikovaný pomocník v domácnosti, který by dalšího půl roku, možná i na dobu neurčitou, zaskakoval za někoho, kdo byl na nemocenské. Vyžadovalo by to další úkoly, jako je asistence při jídle, nákupy potravin, osobní hygiena, úklid a vysávání a méně zábavné práce jako návštěvy toalety. Ale dostal by zaplaceno. Nabídku práce hned přijal, a když se vrátil domů, čekal na něj dopis od matčina právníka, podle kterého měl peníze od včerejška k dispozici na svém bankovním účtu. Když si přes bankovnictví zkontroloval zůstatek, málem omdlel a poslal matce tichou modlitbu vděčnosti, ať už byla kdekoli. Kdyby si dobře hlídal svoje výdaje, mohl by celou půjčku splatit najednou, a ještě vést normální skromný život. A on si vždycky dával pozor.

Nástup do nové práce byl velkou změnou. Obyčejně miloval poklidná rána, pohodové chvíle strávené s přáteli, stejně jako hraní videoher nebo procházení se po městě o víkendech, když měl volno. Možná proto byla jeho přítelkyně jen napůl vážnou známostí, jelikož si nikdy nedokázal představit, že by s ní vyrazil do klubu. Obvykle ji bral do restaurace nebo do kina.
Skupina lidí, které teď nazýval svými kolegy, byly samé ženy – až na pár mužů, kteří tam pracovali hlavně kvůli penězům. Nápor drbů ho zastihl nepřipraveného. Naučit se filtrovat nežádoucí informace od věcí, které byly důležité, však trvalo překvapivě krátce. Vtípky a narážky jeho nových spolupracovníků se rychle staly každodenními banalitami. V následujících týdnech s ním šla jedna z jeho zkušených kolegyň Rosa-Marie. Naučila ho základům a Tom měl skvělý cit pro různé úkoly i řešení nečekaných problémů. Klienti si ho oblíbili a Tom dostal pěkné hodnocení od své nadřízené a šéfové paní Teigeové.

***

„… a pak mě chytil za prso!“
Tom se diskrétně ušklíbl nad rozhořčením své kolegyně, při kterém se ostatní hlasitě zasmáli. Ursula si vždycky stěžovala, ale bohužel k tomu měla vždycky oprávněné důvody. Tentokrát to byl senilní muž, který si myslel, že je jeho manželka, a osahával ji pokaždé, když byla dostatečně blízko, aby ji mohl chytit. Samozřejmě to nakonec muselo být únavné, ale Tom byl natolik chlap, že mu to připadalo vtipné… z pohledu chlapa samozřejmě.
Tom se rád staral o jiné lidi. Sice už neměl žádné finanční problémy, ale ta práce mu dávala dobrý důvod, proč ráno vstát a po skončení pracovní doby se cítit naplněný. Neměl obzvlášť rád tyto ranní porady, kdy se probíral rozvrh dne, na poslední chvíli se do něj vměstnávaly změny a možná i stážisté plánovali, že ve středisku zůstanou v rámci svého vzdělávání, aby se sami stali kvalifikovanými pomocníky v domácnosti. Někteří Tomovi kolegové školení prováděli, ale protože Tom jen zaskakoval, nebyl touto zodpovědností zatížen. To bylo více než dobře. Rád se staral sám o sebe. Momentálně neměl složité klienty, takže žádnou pomoc nepotřeboval. Jednou denně pomáhal kolegyni zvednout jednoho z klientů, když dotyčný potřeboval vyměnit plenu. Tom si upřímně přál, aby nikdy nebyl tak nemocný nebo nemohoucí, že by mu musel měnit pleny někdo jiný, protože by sám nedokázal vstát a dojít si na toaletu.

Na tomto ranním meetingu probíhaly obvyklé drby, a to zejména o ostatních sesterských skupinách centra. Tom je všechny považoval za kolegy, ale to neplatilo pro všechny z jeho skupiny. Většinu tam tvořily ženy všech věkových kategorií a drbání mezi nimi už začínalo být nudné. Úkoly se rozdávaly v přestávkách, které paní Teigeová dokázala přes hluk přerušit. Včera večer došlo mezi jejich klienty k úmrtí; starší dáma pokojně zemřela ve spánku. Tom ji znal a její odchod ho nepřekvapil. S Rosou-Marií se dohodl, že až se to stane, předá jí jednoho ze svých klientů. Ten starý pán měl Alzheimerovu chorobu a stejně nepoznal, kdo přišel. Vždycky mu říkal Werner… Pokud Tom věděl, jeho klient neměl žádnou rodinu, a tak ho zajímalo, kterého Wernera z mužovy minulosti mu připomíná. Ale Rosa-Marie si z toho nic nedělala. Obecní úřad měl vždycky spoustu žádostí od lidí, kteří potřebovali pomoc obecních středisek, takže by bylo jen otázkou času, kdy Tom získá nového klienta.

„Aspoň něco dostane, Ursulo,“ zabručel nakonec Tom, protože věděl, že tahle poznámka nezůstane bez odezvy.
Jeho rozhořčená kolegyně podle očekávání zafuněla: „Ode mě fakt ne, Trümpere! Je to prase.“
„No, a jak jinak si ti chlapi mají užít trochu zábavy?“ Vyzval ji Tom. Bylo to věčně se objevující dilema. Jak si staří lidé měli obstarat sex, když neměli prostředky, aby si sami hledali sexuálního partnera?
„Nerýpej do toho, Tome,“ varovala ho paní Teigeová.
Tom protočil očima a zkřížil ruce na hrudi. Měl sice na tuhle věc svůj názor, ale ten v centru nebyl vítaný. Tato záležitost byla dokonce v okrese řešena politicky. Někteří politici si dali na čas, věc prozkoumali a vykonstruovali směrná pravidla, podle nichž sociální centrum nemohlo pomáhat v situacích, kdy klient vyjádřil potřebu sexuálního uvolnění. Samozřejmě ne asistovat doslova, ale tím, že měli kontakty na prostitutky nebo sexuální terapeuty apod. a ti mohli vstoupit do hry, pokud centrum v této věci spolupracovalo. A Tom si myslel, že je to zanedbávání, ale jeho centrum na to oficiálně nemělo názor, a tak se o tom nebavili. Měl pocit, že by to mohlo být kvůli obrovskému počtu ženského personálu… Když se toto téma nadhodilo, žádná z nich se na něj moc netvářila. No, určitě jim to nemohl mít za zlé, což ale neznamenalo, že je to správné.

***

„Lidi, nový klient…“ přerušila paní Teigeová pondělní ranní poradu. Víkendy vždycky utíkaly až příliš rychle, pomyslel si Tom a mezi prsty si protáčel špinavě blond dredy. „Poslouchejte. Tohle je důležité.“ Jakmile si získala pozornost všech, paní Teigeová pokračovala: „Jak jste si asi přečetli v několika titulcích, před několika měsíci měl Bill Kaulitz, který žije tady v Hamburku, nehodu, kvůli které byl na delší dobu hospitalizován. Teď už je zpátky ve svém domě, ale stále je upoután na lůžko.“
„Oh!“ Vykřikla jedna z Tomových mladších kolegyň s živým zájmem vepsaným ve tváři. Tom pokrčil rameny. Jeho Kaulitzova jemná popová hudba nezajímala. Toma bavil melodický hip–hop. Pokusil se vzpomenout si, jak ten popový zpěvák vypadal, ale vybavil se mu jen ten jeho poněkud extravagantní účes, který nejspíš vyžadoval tuny laku na vlasy. Upřímně řečeno, naposledy věnoval pozornost nějaké jeho fotce nejspíš v době, kdy si jeho malé kapely začínali teprve všímat, což bylo několik let dozadu. Už si ani nedokázal vzpomenout na název kapely, ale pamatoval si jméno Bill Kaulitz: Popová hvězda, kterou všichni tak rádi nenáviděli.

„Nedokážu dost naléhavě zdůraznit, že žádná z těchto informací nesmí opustit tyto zdi. Pokud se tak stane, jeho rodina nás zažaluje ve velkém stylu, takže vám musím důvěřovat stejně jako u každého jiného klienta, kterého máme v péči. Pan Kaulitz nepotřebuje jen naši sestru. Chce se stýkat se skutečnými lidmi, jak jsem pochopila z jeho žádosti o naši pomoc. Bude potřebovat jednoho z vás.“
V místnosti bylo pro změnu ticho a Tom si nemohl pomoct, ale tiše se zasmál, když si pohrával s piercingem ve rtu. Byl si jistý, že vaječníky mladšího personálu plandají sem a tam jako nadržené deštníky, takže se dusil vlastními slinami, když na něj paní Teigeová ukázala.
„Tome, chci, aby sis ten úkol vzal na starost ty.“ V místnosti se ozvalo zklamané zasténání a Tom pokrčil rameny. Asi bylo lepší, že tu práci dostal on, než aby musel Kaulitz trpět, kdyby mu zamilované ženy okukovaly přirození a snažily se přitom chovat profesionálně.

„Pojď se mnou,“ řekla paní Teigeová. Tom vstal a šel s ní. Jakmile vyšli z místnosti, ozvalo se hlasité žvanění. Tom s drobným úsměvem zavrtěl hlavou. Nemohl si pomoct a pomyslel si: Dospějte.
V bezpečném skrytu její kanceláře se posadil na židli před stolem. „Takže, co je s tím klientem?“ Zeptal se a zatahal za své příliš velké džíny.
„Je hodně zranitelný, protože spoustu věcí zatím nemůže dělat.“
„Rehabilituje?“ Zeptal se Tom.
„To ano, ale horní část těla má pořád hodně slabou a potřebuje pomoc při drobných, ale podstatných věcech.“
„V čem přesně je problém?“ Zeptal se Tom, protože si nebyl jistý, proč vůbec dostali takový případ.
„Jeho prsty po té nehodě stále nereagují na podněty, takže…“
„Jaké nehodě?“ Tom úplně neznal podrobnosti toho, co mladému Kaulitzovi přerušilo kariéru.
„Řidič v protisměru. Řidič jeho autobusu se snažil vyhnout nárazu a… no… byl na místě mrtvý, když se autobus převrátil, a Kaulitz…“ paní Teigeová se odmlčela. „Několik měsíců byl v kómatu, a teprve když se probral, zjistili, co je s jeho tělem v nepořádku.“

„Wow…“ řekl Tom. Pocítil k bývalé popové hvězdě záchvěv soucitu. Tohle si nikdo nezasloužil. „Jeho spoluhráči z kapely? Nebyli tam?“
„Byli v jiném autobuse.“
„To měli štěstí,“ poznamenal Tom a vzal si Kaulitzovu složku. „Takže… co od nás potřebuje?“
„Jedna z našich sester mu obstará zdravotní potřeby… a pár dalších osobních věcí. Ale ráno bude potřebovat tebe. Aby ses postaral o snídani a dohlédl na osobní hygienu. Na tento úkol nechtěl ošetřovatelku a výslovně si přál mužského pomocníka.“
„Je na tom opravdu špatně, co? Kolik mu je teď let?“ Zeptal se Tom a očima přelétl ty technické střípky z Kaulitzovy hospitalizace, ke kterým mělo centrum povolený přístup. Bylo to pro zpěváka těžké období a hubená chlapecká tvářička, která se na něj dívala z vystřižené fotografie, mu toho moc neříkala. Ten kluk nevypadal jako bývalá popová hvězda Bill Kaulitz.
„Už se mu daří lépe. Ta fotka je nejspíš stará. Je mu devatenáct,“ řekla paní Teigeová a vypadala trochu ustaraně.
„Myslíte, že to zvládneme?“ Chtěl vědět Tom.
„Samozřejmě. Tenhle klient se zlepšuje, takže uděláme vše proto, aby měl větší pohodlí, dokud se o sebe nebude moct postarat sám.“

Tom přikývl. Ze spisu si vyčetl základní informace a to, jaká konkrétní přání tam byla uvedena. Zbytek si přečte později. Kaulitz potřeboval jeho pomoc každý den dvě hodiny dopoledne a jednu hodinu odpoledne. Nebyl požadován žádný noční dohled, takže usoudil, že Kaulitz má své vlastní lidi, kteří mu v tu dobu pomáhají. Nejspíš jeho rodina.
„A Tome… špatně slyší.“
„Co prosím?“ Zeptal se Tom.
„Říkám, že špatně slyší. Nesouvisí to s nehodou. Prostě jen špatně slyší.“
„Pak budu muset mluvit nahlas,“ usmál se Tom. Představte si to. Slavný zpěvák, který špatně slyší.
„A taky nemůže mluvit nahlas,“ dodala paní Teigeová.
„Cože?“ Zeptal se Tom s povytaženým obočím.
„Má poškozené hlasivky, takže šeptá.“
„Kurva… takže jeho kariéra je opravdu u konce – i kdyby se dostal přes to ochrnutí?“
„Jo. Neříkej to ostatním. Myslím, že to nemusí každý vědět.“
Tom chápavě přikývl. Alespoň, že ten kluk nebyl slepý. Bylo by neuvěřitelné, přijít o tři smysly… no, Tom se otřásl soucitem nad svým klientem. Tohle bylo opravdu smutné.

„Tak já jdu.“
„Očividně nemůže otevřít dveře osobně, takže se neobtěžuj klepat ani používat zvonek. Klíče od dveří jsou k dispozici ve schránce na klíče. Kroužek na klíče je navržen jako velké ‚BK‘. Trvám na tom, abys je měl u sebe, Tome. Sestra má svou vlastní kopii.“
„Wow, už mi to připadá jako ve Fort Knox,“ zažertoval Tom s úsměvem a šel si pro klíče.
„Kdyby nastaly komplikace, zavolej mi,“ řekla mu paní Teigeová, když odcházel.
Tom se otočil a přikývl. „Pochybuji, že nějaké nastanou.“
Poté, co odemkl schránku s klíči, nalezení těch správných nebyl žádný problém. Když hodil malý kovový svazek do tašky, uslyšel za sebou nenápadné odkašlání.
„Hele, Tome, mohl bys pro moje dítě sehnat Kaulitzův podpis?“ Zeptala se ho kolegyně.
Tom zakroutil hlavou. „Uvidím, co se dá dělat, ale nic neslibuju. Ještě jsem se s ním ani nesetkal.“
„Okay. Žádný problém. Jen když už tam stejně budeš, víš…“
„Později,“ přikývl Tom a proklouzl kolem ženy. Musel obstarat nákup.

***

Vzhledem k tomu, jak velkou ikonickou hvězdou Bill Kaulitz byl, a pravděpodobně stále je pro ty, kteří ho zbožňují, Toma překvapilo, že jeho klient má na vstupních dveřích pouze dva zámky. V krátkém záblesku pocítil zvláštní moc. Jiní by obětovali pravou ruku za to, aby mohli vlastnit klíče od domu svého idola. To, že paní Teigeová pověřila tímto úkolem zrovna jeho, byla moudrá volba.
Tiše otevřel dveře a vstoupil do překvapivě staromódní chodby. Tenhle původní interiér se mu líbil, protože tak vypadal i byt jeho mámy. Ani tam se nic neměnilo. Pestré štukové detaily na každém stropě, krémová paneláž s fasetami z měděného plátkového zlata. Strávil spoustu času restaurováním těchto věcí, zatímco se staral o matku. Malba v této chodbě vypadala lehce oloupaná. Ať už byl její stav jakýkoli, čekal by, že někdo jako Bill Kaulitz zvolí modernější design.
Tom si udělal domácí přípravu a věděl, že jeho klient je vegetarián, takže mu k snídani připraví malý ovocný salát a rohlíky s mákem. Doufal, že mu Kaulitz řekne, co má rád, aby tomu mohl přizpůsobit nákupní seznam.

„Dvě hodiny,“ zamumlal Tom. Na co ho Kaulitz potřeboval na dvě hodiny? Jen málokterý klient dostával tolik času. Tendence byla čas zkracovat, takže Tom předpokládal, že veškerý čas navíc, než mu centrum nabízelo, si Kaulitz platil.
Když odložil tyto praktické myšlenky stranou, našel kuchyň, která si stejně jako chodba zachovávala svůj původní světlý interiér. Tom se usmál. Bílé a mosazné skříňky byly příliš rozkošné, než aby to byla pravda. Jeho matce by se tahle kuchyně líbila. Díky takovým drobným detailům měl u něj Kaulitz plusové body. Z profesního hlediska neměl Tom žádné preference. Snažil se být co nejneutrálnější a úsudek si dělal až poté, co lidi lépe poznal. První dojem s konkrétním člověkem se mu lépe řešil, když v této branži přistupoval ke všem stejně.
Když položil nákup na kuchyňskou linku, padl jeho pohled na spis vystavený na stole. Sestra do něj napsala svůj první záznam a Tom si ho rychle přečetl.

„Dobré ráno, Tome. Pan Kaulitz měl včera večer nějaké přízračné bolesti v kyčlích a ramenou a stěžoval si na ně. Počítej s tím, že si bude stěžovat, ale s tím se smiř. Vzal si léky, ale pravděpodobně ho to bolí víc, než nám chce přiznat…“ Tom vrhl pohled do knihy léků, co přesně sestra Kaulitzovi dala.
„Wow…“ Toma překvapilo, kolik miligramů dotyčného léku proti bolesti Kaulitz potřeboval. Proč se tedy zmiňovala o tom, že si stěžoval? Jestli měl ten kluk takové bolesti, že potřeboval silné léky, samozřejmě, že si stěžoval. Myslela si snad, že je ufňukánek? Tom zavrtěl hlavou a přečetl si zbytek vzkazu. Podepsal se na lístek, že ho četl, a pak vyšel zpátky na chodbu a šel vyhledat ložnici, kde věděl, že najde svého klienta.
Když došel na konec chodby, našel zavřené dveře. To musela být Kaulitzova ložnice, a tak uctivě dvakrát zaklepal na dveře. Když se nikdo neozýval, vzpomněl si, že Kaulitz nemůže nahlas mluvit ani dobře neslyší, a tak stiskl kliku a strčil hlavu dovnitř. Zkontroloval stav a zjistil, že někdo leží v posteli. Vstoupil do místnosti úplně a rychle se rozhlédl, aby prozkoumal okolí. U jedné stěny stála obrovská skříň a vedle ní otevřené dveře vedoucí do něčeho, co mohla být klidně šatna. Každý detail místnosti křičel penězi, ale zároveň se zdálo, že se v ní uchovává určitý aspekt něčeho osobního, a Tom usoudil, že jeho klient zde tráví veškerý čas.

Nakonec jeho zrak spočinul na osobě v posteli, ale to nemohl být on. Udělal pár kroků blíž a přimhouřil oči. Spatřil jemnou, úzkou tvář obklopenou vlnitými černými vlasy s bílými prameny. Na tom, jak se lesklé kadeře rozlévaly po celém polštáři, bylo něco divokého. Pro Toma to byla velmi zvláštní situace, když zjistil, že musí sám sebe přesvědčovat, že se dívá na muže. Přesto byla osoba v té posteli příliš hezká na to, aby dokázal určit, jestli se ve skutečnosti nedívá na ženu. A to na velmi hezkou ženu.
Vkusné ložní prádlo zahalující nadýchanou peřinu vypadalo nesmírně pohodlně a zakrývalo horní část těla jen z poloviny, ale to, co bylo ještě vidět z horní části drahého pyžama, neprozrazovalo vůbec žádné pohlaví. Bez ohledu na to, jak neutrální si Tom myslel, že je, jeho mysli se přesto líbilo, co viděly jeho oči, a živila jeho představivost zajímavými představami. Podvědomě zakroutil hlavou a očima ještě jednou přejel po oděné oblasti hrudníku, aby se pokusil odhalit ňadra jakékoli velikosti, než jeho myšlenky přerušil šepot.

„Už jsi skončil… s tím zíráním na mě?“ Tichý, ale unavený šepot dolehl k jeho ušnímu bubínku. Rozhodně mužský a k Tomovu překvapení nebyl zklamaný. Měl se dívat na muže, takže vše bylo, jak má.
„Kurva… Omlouvám se,“ přiznal Tom okamžitě. Samozřejmě nechtěl být nezdvořilý a zírat. Prostě si ani neuvědomil, že si prohlíží tuhle velmi pohlednou androgynní osobu.
„Přežiju to,“ následoval strohý šepot a Tom konečně uviděl, že se černovlásek dívá přímo na něj. Teprve teď si všiml ohryzku a jemných rysů. Nebyla to žena, ale přesto ho ta krásná tvář mátla.
„Bill,“ řekl jeho klient.
„Ahoj!“ Usmál se Tom, vzpamatoval se a natáhl ruku na pozdrav. Příliš pozdě si uvědomil, že Kaulitz není schopen tu svoji zvednout.
„Budeme předstírat, že jsem ti ji podal, okay?“ Řekl Bill a pobaveně zvedl propíchnuté obočí.
„Okay,“ řekl Tom. „Takže, já jsem Tom – tvůj určený pomocník. Dal by sis snídani, Bille?“
„Cože?“ Zeptal se Bill a zvedl krk z polštáře.
Tom zvýšil hlas a zopakoval svou otázku.
„Přinesl jsi mi snídani?“ Zašeptal Bill s lehkým úsměvem.
Tom přikývl. Bill vypadal velmi unaveně a velmi nadopovaně, takže ho zajímalo, jestli má vůbec chuť k jídlu.

„Jasně…“ odpověděl Bill po několika vteřinách, kdy vypadal, že sbírá síly na odpověď, nebo přemýšlel, jestli o to stojí.
„Taky jsem ti přinesl nějaké rohlíky a máslo… ale kdybys cokoliv chtěl, řekni mi to, prosím, ať ti můžu nakoupit, co potřebuješ.“
Bill mu poslal zářivý, ale nesoustředěný úsměv a Tom úsměv opětoval. Pak úsměv pohasl, Bill zavřel oči a otočil hlavu na půl cesty ke zdi. „To zní dobře. Jen půlku rohlíku. Salát je… fajn…“ zašeptal, ale jeho hlas utichl a Tom si uvědomil, že dostal dávku léků. Tom si bude muset promluvit se sestrou. Dávat takhle silné léky předtím, než mu přišel dát jídlo, asi nebyl dobrý nápad. Pokud však měl jeho klient bolesti, možná by se měl zastavit později a dát lékům šanci zabrat.
„Hned jsem zpátky,“ řekl.
„Hm?“ Zabručel Bill v otázku se stále zavřenýma očima.
„Hned jsem zpátky,“ zopakoval Tom. Když Bill neodpověděl, stáhl se do kuchyně a začal krájet ovoce.

Krátce nato se vrátil a nesl housku, lehký salát a vidličku. Vedle postele stála malá komoda plná časopisů, s dálkovými ovladači a mobilem. Tomovi se podařilo poměrně dobře naskládat věci na sebe a udělat místo pro misku a talíř s houskou.
„Pěkně to voní,“ zašeptal Bill.
„Máš bolesti?“ Zeptal se Tom.
„Ne,“ odpověděl Bill. „Žádná opravdová bolest. Jen…“
„Fantomová bolest?“ Zkusil Tom.
„Hm?“ Zeptal se Bill.
Tom se usmál a zopakoval to. „Ty vážně špatně slyšíš. Neuvažoval jsi třeba o naslouchátku?“ Zeptal se Tom s úsměvem.
„Ne, jen mluv hlasitěji,“ vydechl Bill unaveně. „Ne. Příliš hlasitá hudba.“
„Jasně. Říkali mi, že ses s tím narodil.“
„Předčasný porod,“ zamumlal Bill. „… a příliš hlasitá hudba.“
„Chceš se najíst?“ Zeptal se Tom a změnil téma.
„Jo.“ Bill otočil hlavu zpátky k Tomovi a toho opět překvapilo, jak dobře ten muž vypadá. Už si nepamatoval, jak Bill vypadal předtím, protože obraz, který si možná matně pamatoval, úplně zmizel a nahradil ho tento pohledný obličej.

Tom přiložil housku k Billovým ústům, ten se zakousl a se zavřenýma očima žvýkal. Jakmile polkl, kývl hlavou a Tom mu dal další sousto. Billovi náhle cukly nohy a trochu sebou trhl, takže Tom z překvapení málem upustil housku, kterou se chystal svého klienta nakrmit.
„Pohnul jsi nohama…“ řekl.
Bill se trpělivě usmál. „V tomhle směru jsem požahnanej,“ zašeptal ironicky.
Tom se usmál. „Promiň. Myslel jsem, že jsi ochrnutý.“
„Moje složka není kompletní,“ řekl Bill s tichým zasténáním.
„To jsem pochopil, když jsem si ji četl.“
„Promiň?“ Zeptal se Bill.
„Říkal jsem, že jsem to pochopil, když jsem ji četl,“ zopakoval Tom mnohem hlasitěji.
„Nemusíš řvát,“ opáčil Bill. „Nejsem hluchej.“
Tom jen s lehkým úsměvem přikývl.
„Ty k ní máš přístup?“
„Jo.“
„Nemůžu hýbat rukama. Jsou otupělé. Uvízl jsem mezi stěnou a lůžkem v autobuse, dokud mě záchranáři nevytáhli ven.“
„Je to nevratný?“
„To nevím. A teď je mi to jedno.“ Billovi se znovu zavřely oči.
„Proč teda nemůžeš chodit?“
„Bolí to. Nedokážu udržet rovnováhu ani nedosáhnu na horní police v obchodě, když ztrácím rovnováhu.“
„Spadneš?“ Zeptal se Tom logicky.
„Spadl jsem pokaždý, když jsem se pokoušel o delší procházku, takže když jsem si málem zlomil ruku, přestal jsem s tím.“
„Na co bereš ty prášky proti bolesti?“
„Nejsem si jistej. Prostě cítím bolest. Možná v pažích. I když… je necítím.“
„Chceš ještě?“ Zeptal se Tom.
„Salát,“ zašeptal Bill.

Tom se usmál a vzal misku. Nabodl na vidličku pár kousků, aby je Bill snědl, a pak ho chvíli mlčky krmil. Když sledoval, jak si Bill pochutnává na jídle, které dostal, gratuloval si, že hned první den vybral správně. Bill snědl každý kousek ovoce a poté si řekl o mléko.
Tom se omluvil, že ho nekoupil, a místo toho šel pro vodu, když Bill změnil své přání. Když se vrátil, Bill tiše oddechoval. Tom namočil prst do vody a přejel mu jím po rtech.
Na rtech se mu objevil úsměv, když Bill otevřel oči a vyhledal ty Tomovy.
„Jsi hračička, co?“ Zeptal se, ale odpověď nevyžadoval. Tom se jen usmál, pomohl mu posadit se a opatrně držel sklenici, zatímco Bill pil. Potom došel do koupelny pro houbičku, namočil ji teplou vodou a vyždímal z ní přebytečnou vodu. Pak se vrátil zpět a jemně Billovi omyl obličej, krk a ruce.

„Díky,“ zamumlal Bill.
„Potřebuješ ještě něco?“
„Vypadá to, že jsi na odchodu,“ pronesl Bill.
„Jo, za chvilku. Dopoledne máš naplánované dvě hodiny a odpoledne se vrátím…“
Bill zvedl ruku a Tom se zarazil.
„Co když budu potřebovat v poledne na záchod?“
„Já…“ Tom neměl v hlavě žádnou odpověď.
„Co?“ Zeptal se Bill a naklonil hlavu blíž.
Tom jen poněkud bezradně zavrtěl hlavou.
„Proč bych tě potřeboval dvě hodiny ráno, a ne hodinu v poledne? Chci říct, že tě nejspíš potřebuju dvě hodiny ráno, ale v poledne tě budu potřebovat taky.“
„No, takhle máš rozvržené hodiny na základě…“
„Nedojdu si sám na záchod, Tome!“
„Nemůžeš použít nočník nebo plenu?“ Vyhrkl Tom bez přemýšlení.
„Děláš si ze mě kurva srandu?“ Zeptal se chraptivě Kaulitz a napínal hlasivky víc, než byl schopen.
„Ne… promiň, Bille. Uvidíme, co se dá dělat,“ slíbil Tom rozhodně.
„Ne. Vrátíš se v poledne, Tome,“ zašeptal Bill a jeho chraplavý hlas se zlomil z namáhavého výbuchu. „To je to, co přesně uděláš.“

Tom přikývl a nervózně si olízl kroužek ve rtu. Bude to muset zařídit. Bill potřeboval dvě hodiny ráno a samozřejmě návštěvu v poledne. Samozřejmě, že odpoledne také. Někdo to nenaplánoval moc dobře. Tom se musel poradit se sestrou, proč byla polední návštěva opomenuta. Bill by se nezvládl sám naobědvat, ani kdyby mu Tom jídlo připravil. Mohl by mu ho dát do pokoje, vedle postele, ale jak moc k jídlu by bylo po pár hodinách? Od pěti hodin odpoledne si Billa převzali jeho lidé, ale do té doby to byla zodpovědnost denního týmu. Tom na tenhle nedostatek nebyl pyšný.
„Zařídím to, dobře?“ řekl. „Ale teď musím jít a věnovat se jiným klientům. V poledne tě někdo zkontroluje, dokud nebudu mít víc…“
„Ne, jsem s tebou spokojenej, Tome. Chci, abys přišel ty,“ řekl Bill a s pokrčením nechal nohy klesnout na matraci. „Vážně teď potřebuju na záchod, prosím.“
Tom přikývl a odhrnul z něj peřinu. Jeho pohyby se zastavily jen na zlomek vteřiny, kterou mu trvalo, než pochopil, co vidí. Bill měl ranní erekci, která mu dělala bouli na kalhotách od pyžama. Tom byl chlap, a proto věděl, že neexistuje způsob, jak by se jí Bill dokázal sám zbavit, aby se mohl vymočit.

autor: Maria Dane-Edwards
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original