autor: Evil
„To teda bylo nekonečný…“ úlevně vydechl Tom, když ošetřil všechny Billovy jizvy. Připadalo mu, jako by z něj nějaká neviditelná síla vysála veškerou energii. Ale pak si uvědomil, že to byla Billova bolest, která jej tak zmohla a unavila. Nejen jeho vlastní. Celý se slabostí třásl.
„Staral ses o mě, jako bych snad byl vlastní…“ zaševelil skoro radostně Bill, a Tom krátce vyprskl smíchy. Tomovi připadalo, jako by byl jeho malý bráška najednou plný sil.
„Ty si blbej!“ začali se oba svíjet smíchy. Jen ale na moment.
Po chvíli se na sebe ale opět vážně zadívali. „Děkuju ti… moc…“ špitl Bill tak slabým hlasem, že by snad v sebemenším vánku zanikl. Nechtěl, aby Tom v jeho hlase slyšel bolest. Která jej pořád neskutečně sužovala…
„Není zač, lásko… to je samozřejmost… a to nejmenší, co můžu udělat,“ skoro vzlykl Tom, jehož hlas byl sice zvučný, ale zlomený. Celý se třásl. Moc dobře a zřetelně pocítil, že to Billa moc bolí. Ale nechtěl to na sobě nechat znát. Nebylo mu to příjemné.
V Billovi se vše sevřelo. Zase… Nesnesl ten pocit… ten šílený pocit, že je zodpovědný za Tomův stav. I když to nebyl jen pocit. Byl si tím jistý. Minimálně z devadesáti procent za to opravdu mohl. I když…
… co měl dělat, když se k němu Tom choval tak krutě. Když jej od sebe odháněl… ubližoval mu, zneužíval jej. Ponižoval. Když mu do očí říkal, jak ho nenávidí… když mu způsoboval tolik bolesti. Jak fyzické, tak hlavně té psychické. Chtěl ho zlomit… a povedlo se mu to.
Ale tím zlomil i sám sebe. Nadobro… zadíval se Tomovi do očí. Chtěl promluvit, říct nahlas, jak ho to všechno mrzí, ale hlas mu selhal. Sklopil pohled a trochu se mu zachvěly rty.
Kéž bych to mohl zarazit už z počátku… kdyby jen se mi Tom otevřel dříve… o pár let dříve… zatraceně… stačily by ty dva poslední roky… dva roky a… nemuselo to dojít až sem… nikdy k tomu všemu nemuselo dojít. Kdyby přiznal to samé, co jsem přiznal v ten den já jemu… kurva…
Všechno mohlo být jinak. Žádné zneužívání, žádné násilí, žádné nervové zhroucení, odcizení se, nenávist, noční můry, deprese, pokus o sebevraždu. Ach Tome…
Tom jeho myšlenky ale slyšel. Otřásl se.
Bill se hořce rozplakal. Schoval si tvář do dlaní. Dolehla na něj zvláštní tíseň. Ne ta, kterou cítil docela pravidelně… tahle byla jiná. Tíseň, která byla hluboko pohřbená. A teď to chtělo konečně všechno ven. „Billi…“ špitl Tom a přemýšlel dlouhé vteřiny, jestli Billa jemně obejmout kolem třesoucích se ramen, nebo ho nechat, aby ho on sám sevřel v náručí. Tom měl dlaně k němu jemně napřažené, ale třásly se mu. Náhle ucítil v dlaních nesnesitelnou křeč. Musel ruce sevřít v pěst. Tiše zatnul bolestí zuby. Ruce mu ochably.
„Billi…“ jen vydechl. Ucítil, jak mu oči zatížily jeho hořké slzy. Přepadla jej mdloba. Připadalo mu, jako by jej jeho tělo přestalo poslouchat. Jako by snad byl jen hračka na dálkové ovládání. Téměř omdlel. Bill jej rychle zachytil. Naprosto v jeho náruči zvadl. „Billi…“ znovu špitl a znovu, aniž by si to uvědomil, zaťal svoje štíhlé prsty do Billových jizev. Billovo tělo se napjalo, ale ani nehlesl. Jen si k sobě Toma přitiskl. Připadal mu tak bezbranný. Křehký.
„Tomi…“ Spolkl slzy. Ach Tomi… zrovna teď jsem potřeboval tvou náruč… zrovna teď to vypadalo, že mi ji chceš nabídnout… a najednou…
Bill netušil, jestli se má rozplakat, nebo se hystericky rozesmát. Sám neskutečně živelně potřeboval náruč svého bratra, ale… dopadlo to trochu jinak. Naprosto opačně. Jak si kolikrát myslel, že si neví rady, nyní byl opravdu nadobro v… v háji. Tiskl si mlčky k sobě Tomovo téměř bezvládné tělo a jemně jím začal kolíbat do stran.
Netušil, co dělá. Připadalo mu spíš, že je to to poslední, co kdy v životě vlastně udělá. Připadalo mu, že tohle jsou jeho a Tomovy poslední vteřiny života. Nic nenaznačovalo opak.
Jejich vzájemná bolest je oba naprosto zabíjela. Ničila. Paralyzovala.
Díval se na jeho nehybnou tvář. Jsem sám… sám a totálně v prdeli, protože mě nějakej neznámej zmrd zneužil, pak unesl, znovu zneužil… nevím, co si počít… doufal jsem, že… moje druhá polovina srdce, která mne vždy jen mučila a zneužívala… mi pomůže… ale…“ rozplakal se… jen se prostě hořce rozplakal. Teď mi už nepomůže. Kdo nám tedy pomůže… zatraceně…
„Maminko…“ špitl a cítil na tvářích slzy, které jej spalovaly. Nechtěl ale nikoho obtěžovat. Opatrně Toma položil na bok na postel, a pak se začal přehrabovat v nočním stolku. Věděl, že v něm měl platíčko s léky proti úzkosti. Sám si je kolikrát tajně vzal, když na něj přišla nějaká noční úzkost, třeba z noční můry, nebo jen ze vzpomínky. „Tomi… vezmi si ho…“ Opatrně mu nadzvedl hlavu a skoro násilně mu dal tabletku mezi pevně sevřené rty. „Zapij to.“ Tom se trochu napil, ale spíše začal kašlat, jak mu voda sklouzla jinam, než měla. „Opatrně, Tomi,“ posadil ho a opřel o pelest postele. Neskutečně se mu ale chvěly paže. Slabostí. Viděl, jak Tom svou tváří kolébá ze strany na stranu. „Ještě se napij,“ hlesl Bill a znovu mu přiložil třesoucí se sklenici k ústům. Pak mu jemným kapesníčkem otíral tvář a krk. „Pojď, položím tě…“ špitl mu těsně u tváře a trochu zatlačil na Tomova ramena.
„Billi…“ jen vydechl, začínal být malátný. Billovi se povedlo jej položit. Ještě mu otřel obličej a krk, nyní od potu. Pak ho opatrně přikryl přikrývkou. „Spi, lásko,“ pomalu mu ještě natočil hlavu na stranu, kdyby se mu chtělo zvracet. Pak jen pozoroval, jak se Tomova tvář uvolňuje a jak po chvíli začal mělce oddychovat.
Pak se opět celý roztřásl. Neviděl jiné východisko. Musel si tu zatracenou tabletku také vzít. Jen ji rychle zapil a položil se opatrně vedle Toma a přes oba přehodil deku. Ach Tome…
*****
Doufal, že se dokáže uklidnit a bude spát nejlépe celý den, ale nebylo mu to přáno. Neuběhla ani hodina a Tom začal šíleně křičet. Bill se vyděšeně posadil na posteli, mokré vlasy mu padaly do tváře, unavené oči si protřel, a hned se sehnul nad Toma. „Ne… ne…“ jen špital a začal se zmítat.
Ležel na zádech, ale celé tělo sebou házelo ze strany na stranu. Zběsile dýchal, z čela mu stékal pot, jeho hruď se celá leskla potem.
„Tomi…“ opatrně se ho dotkl.
„Ne!“ zaječel Tom a začal sebou házet ještě víc, a ohánět se pažemi kolem sebe. Zasáhl Billa do tváře. Bill se lekl a trochu se mu ránou zadrhl dech. Sakra…
Téměř od Toma dostal ránu, ale jen tak tak se jí vyhnul. „Tome! Prober se!“ zaječel na něj a doufal, že teď se už konečně probudí.
„Co?! Ne!“ vyjekl Tom a vyděšeně vytřeštil oči. Billovi se ulevilo. Pak ucítil pálení a následný chlad na své tváři. Roztřesenými prsty si přejel po tváři. Uviděl na svých jemných prstech krev. Olízl si suché rty. Ta kovová chuť se nedala s ničím zaměnit. Přejel si po celém šrámu, kde cítil pálení. Tom jej škrábl od obočí, přes oko, až po rty. Kurva… Tom se celý zachvěl, a pak se už docela probudil. Rozsvítil lampičku a podíval se kolem sebe.
„Billi…“ zachraptěl, cítil, jak ho pálí v krku a na hlasivkách. „Co se…“ zůstal němě s ústy dokořán. „Billi…“ vydechl a odhrnul mu vlasy na stranu, aby si prohlédl jeho tvář. „Sakra… to jsem… to jsem ti provedl já?“ zkroušeně špitl a oči se mu zalily slzami. Bill jen jemně kývl.
„To je v pořádku, Tomi… měl jsi noční můru,“ špitl Bill, ale pak hned sykl, když ucítil, jak mu krev stekla do oka. „Kurva…“ hlesl a našmátral poslepu kapesníček. Přitiskl si ho k obočí a následně si další kapesníček složil a dal ho jemně na zbytek tváře.
„Tak… tak moc… tak moc se ti omlouvám…“ špitl Tom a sklopil pohled. „Co… co se stalo?“ Bill se otřásl.
„Dal…“ opět zachraptěl a přitiskl si nový kapesníček ke šrámu na obočí. „Dal jsem ti prášek, a hned jsi usnul. Ale za pár minut jsi měl noční můru. Křičel jsi… chtěl jsem tě probudit, ale jen jsi sebou začal víc házet a vtom jsi mne takhle poškrábal… pak ses konečně probudil,“ vydechl zkroušeně Bill a po tváři se mu svezla slza. Jeho duševní bolest přemohlo až to šílené pálení na obličeji, kam mu stekly jeho slané slzy.
„Pojď lásko… ošetřím tě…“ špitl Tom a snažil se zvednout na zesláblých pažích. Ale jeho tělo ho nechtělo pod vlivem léků poslechnout. Hned spadl zpátky.
„V pořádku, lásko… půjdu do koupelny a… zkusím to alespoň opláchnout… v pořádku… za chvíli jsem zpátky,“ políbil jej na čelo Bill a malátně se postavil. Nohy se mu třásly, myslel, že musí každou chvíli upadnout. Snažil se, aby Tom neviděl, že se musí přidržovat snad všeho, co mu přišlo do cesty. Jen si přes ramena přehodil župan a snažil se zakrýt vše, co by nemusely vidět žádné další oči. Opět se roztřásl, že se nemohl udržet na nohou. Jen tak tak se zachytil kliky. Zavřel za sebou dveře od koupelny a pro jistotu je zamkl. Pak se hned sesunul k zemi. Co se to s námi děje… opřel se rukama o lem umyvadla a po pár minutách přemýšlení se podíval na svůj odraz.
Zděsil se. Jeho tvář byla přitom tak nádherná. Jen nyní byla unavená, uplakaná… a zjizvená. Rudé škrábance už stihly naběhnout. Z obočí a u koutku rtů se mu pořád linula krev. Připadal si až bizardně, když si zblízka prohlédl své napuchlé oko. Škrábanec se linul přesně přes jeho jemné oční víčko. Roztřeseně si povzdychl, a pak si tvář několikrát opláchl pod ledovou vodou. Chtělo se mu tak neskutečně plakat… tak moc. Ale z jeho očí steklo jen pár slz. Pak si je vztekle otřel a šel zpátky do pokoje.
Doufal, že bude Tom znovu spát. Ale on jen seděl zkroušeně na posteli s hlavou v dlaních. Tiše vzlykal. „Tomi,“ jen špitl. „V pořádku… je to v pořádku… neplač, lásko,“ opatrně jej políbil na temeno hlavy, a pak mu jemně pozvedl tvář. Tomovi se chvěl ret a jeho líce smáčely slzy.
„Odpusť…“
Bill se otřásl. „V pořádku, lásko,“ znovu jen hlesl Bill, a pak si na tvář přiložil kousek sněhu, který sebral na parapetu. „Zchladím to, aby to nebylo opuchlý, a pak na to plácnu make up… neboj se…“ pohladil jej znovu.
„Jsi tak moc hodný… vůbec si tě nezasloužím,“ jen šeptl Tom… opravdu si připadal, jako by z něj vycházel život.
„Nemluv nesmysly…“ hlesl Bill a musel si opět setřít slzy, které zatraceně štípaly. „Pokus se usnout, lásko…“ Chvíli se na něj jen díval. Pozoroval, jak se uvolňuje a jak usíná. Když si byl už jistý, že spí, chtěl se jít projít jen kousek před dům. Potřeboval se uklidnit.
Tiše na sebe hodil obyčejné tepláky, na tričko si přehodil flanelovou košili a vydal se dolů. V chodbě si vzal kabát a vlasy si schoval pod čepici. Pak se jen obul a opatrně odemkl hlavní dveře. „Nojo, chlapče… hlídáš… ty jsi hodný,“ špitl na svého pejska Scottyho a z kapsy u kabátu mu podal jedno kokyno. Pak tiše docupital až k zamčené brance. Mobilem si musel posvítit, aby se starým klíčem trefil do zámku.
Málem se zalkl leknutím, když v záři světla uviděl stín. Chvíli mu trvalo, než zaostřil na osobu, která se před ním objevila. „Ahoj, Billi…“ Bill polkl.
„Ahoj, Anett…“
autor: Evil
betaread: J. :o)
