The Assignment 2.

autor: Maria Dane-Edwards

„Mohl bys přestat zírat?“ Zasténal Bill a znělo to naštvaně.
Tom se zamračil. „S tímhle se nedá čůrat,“ řekl.
„No nekecej, Sherlocku,“ zasyčel Bill.
„Jak vůbec…?“ Musel se zeptat Tom.
„Nedělám to, jasný?“ Přerušil ho Bill a nechal Toma, aby mu pomohl na nohy. „Nedokážu to. Trpím, a to je…“ nechal slova odeznít. „A to je celý.“
Tom si několikrát olízl kroužek ve rtu. Věděl, jaké to je mít plné koule. Každý muž to věděl a Bill tím trpěl každý den, protože si nemohl vyhonit. Tomovi se kvůli tomu bolestivě stáhly slabiny. „Centrum ti nemůže pomoct, Bille,“ musel konstatovat.
„Já vím. Četl jsem to drobným písmem…“
„Ale ty vážně potřebuješ někoho, kdo by ti pomohl,“ přistihl se Tom sám sebe říkat, než si vůbec uvědomil, že to řekl.
Bill se zastavil a pootočil horní část těla, aby se na Toma podíval. „Ale já se neptal. Nevěděl bych, koho se zeptat. Nemůžu jen tak poprosit někoho, koho neznám. Prostě se vždycky před spaním modlím, aby se mi zdál mokrej sen.“

„Nemůže něco udělat tvůj management?“ Zeptal se Tom, aniž by se v tu chvíli dokázal na Billa podívat.
„Já už žádný management nemám, Tome,“ zašeptal Bill kompletně v rozpacích, až si Tom přál, aby se neptal. Takže jen přikývl a víc neřekl. Co jiného mohl říct? Billa Kaulitze zřejmě po nehodě pustila jeho nahrávací společnost k vodě a zbylo mu jen velmi málo prostředků na živobytí. Pomohl mu se zvednout a vstát z postele a dále mu pomáhal, když se zpěvák pomalu šoural z ložnice a mířil ke koupelně.
„Viděla to sestra?“ To Tom potřeboval vědět.
„Jo,“ promluvil Bill tiše, „ale ignorovala to. Dostal jsem ze sebe pár kapek. V pohodě by se to vešlo na lžičku.“ O tom se ve své zprávě vůbec nezmínila. Když dorazili do koupelny, Tom stiskl kliku dveří a vedl Billa dovnitř, aby ho postavil před záchod.
„Teď tě svléknu,“ informoval Billa a zpět se mu dostalo souhlasného přikývnutí. Stáhl mu kalhoty i spodní prádlo, a pak sjel pohledem přes volně spadající vlasy na klientovo přirození, aby odhadl situaci. Podvědomě si všiml několika věcí navíc. Bill byl depilovaný. To bylo zřejmé, ale drobné chloupky vyrůstaly ven. Světlé chloupky. Bill tedy nebyl přírodní černovlásek.

„Jak to uděláme?“ Musel se zeptat. Nebyla to situace, na kterou byl zvyklý, a Bill také ne.
„Tome…“ vydechl Bill poníženě a Tom se rozhodl, že ho politika nezajímá. V žádném případě nehodlal nutit jeho penis klesnout, aby se vymočil, ve stavu, v jakém se nacházel. Tohle nebylo humánní, a dokud byl Bill v jeho péči, odmítal ho takhle týrat. Tom byl muž; měl by to zvládnout. Odhodlaně uchopil klientův penis a jemně ho pohladil. Bill vydal šokovaný zvuk a Tom ho levou rukou sevřel pevněji kolem pasu, zatímco pravou ho honil.
Bill si položil hlavu na Tomovo rameno a snažil se potlačit skřehotavé kňourání. Celá situace působila spíše klinicky, ale Bill se zdál být ze situace a své základní potřeby uvolnění nesvůj, a tak se Tom snažil nepůsobit příliš efektivně. Hladil teenagera ve svém sevření a cítil varovné záškuby, které naznačovaly, že se brzy udělá. Billův dech se stal těžkým a Tom zjistil, že dýchá koordinovaně s ním. Když Billovi o kousek vyhrnul tričko, trochu ho zarazilo množství tetování, které se pod látkou odhalilo; dvojitá hvězda na boku a bohaté čmáranice, které pokrývaly celý levý bok jeho klienta. Třetí propracovaně propletené tetování bylo vidět na jeho levé dolní části paže.

Tom se opět soustředil na to, co dělal, a zvýšil rychlost. Krátce nato Bill vydal táhlé zasténání, když vypustil své teplé sperma na Tomovy prsty. Bill se v jeho náručí zavrtěl a on mladíka opatrně otočil a posadil ho na záchodové prkénko. O minutu později se Bill konečně mohl vymočit. Tom pustil vodu a smyl si sperma z kůže. Poté, co si ruce osušil ručníkem, přistoupil k Billovi.
„Sundám ti to, dobře?“ Zeptal se Tom a zatahal Billa za horní díl pyžama. Látku potřísnily kapičky spermatu. Bill přikývl a vypadal poněkud rozpačitě. Tom mu rozepnul horní díl a úplně ho svlékl. „Chceš, abych tu zůstal?“ Zeptal se Tom, protože věděl, že tu má Bill nejspíš ještě nějaké povinnosti.
„Prosím, Tome,“ řekl Bill a vyhýbal se Tomovým očím. „Chci to udělat tady. Nenáviděl jsem, když jsem to musel dělat v nemocniční posteli.“
„Pokud ti to nevadí?“ Zeptal se ho Tom na souhlas, ale Bill jen trhaně přikývl. Tom si dokázal jen stěží představit, jaké to muselo být, čůrat do bažanta nebo vykonávat velkou potřebu v posteli, ale pro některé jejich klienty to bohužel byla realita. Billovi se stáhl žaludek a naskočila mu husí kůže.
„Je ti zima?“ Zeptal se Tom.
„Jsem nahý, Tome,“ protočil očima Bill. „Jo, je mi zima. Podáš mi tričko?“ Dodal tišeji a trochu roztáhl nohy, aby udržel lepší rovnováhu.
Tom jeho podrážděný výlev ignoroval. Hlavně se mu nechtělo nechávat Billa samotného, a tahat ho s sebou pro tričko mu taky nepřipadalo jako dobrý nápad.
„Na židli. Támhle,“ zašeptal Bill a podíval se na stranu.

Tom se otočil, našel hromádku různého oblečení, a pak se na Billa usmál. To bylo velmi chytré a někdo očividně přemýšlel o krok dopředu. Vzal z hromady první tričko, rozložil ho a přetáhl mu ho přes hlavu. Všechny vlasy, které uvízly pod výstřihem, opatrně vysvobodil ze zajetí. Pak zvedl jeho pravou ruku a navedl ji skrz průramky. Pak i druhou. Tom si nemohl pomoct a několik vteřin třel jeho štíhlé paže.
„V pohodě?“ Zeptal se.
„V pohodě,“ odpověděl Bill. Když zpěvák nepokračoval, Tom předstoupil před něj.
„Jak ti mám pomoct?“ Zeptal se Tom, protože si nebyl jistý, jak svému rozpačitému klientovi tento úkol usnadnit.
„Nevím,“ řekl Bill a zavrtěl hlavou. „Jen… jen mě hlídej, ať nespadnu.“
„Jasně.“ Tom se díval všude jinde, jen ne na něj, když se Bill několik následujících minut trápil.
„Bože,“ zaskřehotal Bill po chvíli. „Tohle musí být tak…“
„O mě si nedělej starosti,“ řekl Tom a myslel to vážně. Protože už tolikrát asistoval klientům, viděl a cítil to nejhorší, co se dalo zažít, pokud jde o pleny a návštěvy toalety. Teď už ho nemohlo nic šokovat.

„Zpátky do postele?“ Zeptal se Tom, když Bill skončil a očistil se. Tom si klekl před Billa a oblékl mu spodní prádlo a pyžamové kalhoty.
„Jo. Musíš jít, co?“ Zeptal se tiše.
„Jo, musím,“ odpověděl Tom. Když vstal, pokrčil kolena, objal Billa kolem ramen a vytáhl ho do stoje. Několik vteřin stáli jako přikovaní a dívali se jeden na druhého, než se Tom přesunul vedle něj. „Tak pojďme,“ řekl, než pomalu opustili koupelnu a vrátili se do pokoje.
Bill se posadil na postel a přesunul se na svoje místo, zatímco mu Tom podpíral rameno. Bill si zhluboka povzdechl, a pak se podíval na Toma. Ten tázavě zvedl obočí.
„Ještě něco, než budu muset jít?“
„Díky, Tome,“ řekl Bill. Pak zavřel oči a odvrátil hlavu. „Přijď v poledne.“
„Jo, jasně,“ řekl Tom. Musel se to pokusit napravit.
„Tak se měj,“ řekl Bill a zjevně ho propustil.
Tom přikývl, i když mu klient už nevěnoval pozornost.

***

„Ťuk–ťuk,“ řekl Tom a strčil hlavu dovnitř.
Paní Teigeová vzhlédla. „Ahoj, Tome. Jak to šlo?“ Zeptala se.
„Šlo to… no, ušlo to,“ řekl Tom s rozpačitým úsměvem a jazykem si hrál s piercingem ve rtu.
„Takže ne moc dobře?“ Zeptala se paní Teigeová znepokojeně. Přece jen šlo o velkého klienta.
„No, je na tom dost špatně. Vůbec necítí ruce. Nemá v nich cit. Nedokáže udržet rovnováhu, takže potřebuje pomoc při chůzi.“
„Páni.“
„Zkrátka si nezvládne dojít na záchod, takže…“
„Tak to potom bude potřebovat pleny,“ navrhla paní Teigeová logicky a kdykoli jindy by to i logický návrh byl. Nicméně jinak racionálně fungujícího jedince jste nemohli jen tak přinutit nosit pleny. Nešlo přece o to, že by Bill Kaulitz nemohl počkat nebo trpěl inkontinencí.
„Ne, to nebude. Zvládne to sám, jen ho tam musí někdo doprovodit,“ odpověděl Tom. „Potřebuje víc času. Potřebuje hodinu v poledne, protože jeho hodiny ráno jsou příliš brzo.“
„Tome, na tohle nemáme prostředky a…“
„Jsem si jistej, že on prostředky má,“ navrhl Tom, aniž by měl oprávněný důvod. Bill neřekl, že by to mohl zaplatit. To, že byl bývalou popovou hvězdou, neznamenalo, že by Tom mohl utrácet peníze jeho jménem. Kdo věděl, kolik peněz má Bill Kaulitz teď? Tom rozhodně ne.

Paní Teigeová zúžila oči. „To nestačí, Tome, a ty to víš.“
„Jsem si jistej, že potřebuje další hodinu.“
„Nemůžeme upřednostňovat…“
„Vždycky upřednostňuju svoje klienty,“ přerušil ji Tom.
„Tome…“
„Nemůže používat ruce. Je prakticky postižený. Špatně slyší, sotva mluví.“
„Já jsem na to nezapomněla, Tome. Jen s tím nemůžu nic dělat.“
„On nemůže dělat absolutně nic. Jsem si jistej, že se zblázní, protože nemůže dělat nic jinýho než sedět v posteli jako inteligentní kus salátu.“
„Co tedy navrhuješ?“
„Abych se zase stal spíš návštěvníkem, ale se svými pečovatelskými schopnostmi,“ navrhl Tom.
„Je mi to líto, Tome. To nejde. Nedostal bys za to zaplaceno. To bys chtěl? Někdy musíš oddělit své pracovní povinnosti od svých emocí,“ snažila se paní Teigeová upřesnit.
Tom se zamračil. Kurva. Jeho šéfová měla pravdu. Vždy bylo nebezpečné se citově angažovat, ale jak by nemohl? V jeho hlavě Bill Kaulitz opravdu potřeboval mnohem víc pomoci než jen při návštěvě toalety. Chudák kluk jevil známky deprese a potřeboval i lidskou společnost. Ne nutně jeho společnost, ale to byl začátek. Umíral touhou přijít na to, proč má pocit, že ti, kteří Billa obklopovali, na něj kašlou, když teď už nebyl ten, co plnil jejich kapsy. A co jeho rodina? Opravdu se u něj objeví v pět hodin? O tom se ve spisu nic nepsalo.

„Chci prostě jen něco víc,“ řekl.
„Co je na Kaulitzovi tak zvláštního – kromě toho, co je zřejmé?“ Zeptala se paní Teigeová zvědavě, když se opřela ve své židli.
Tomovi se v mysli vynořila Billova hezká řezaná tvář a rychle pokrčil rameny. „Možná to, že jsme si věkově tak blízko. Jen chci, aby se uzdravil. Ať už je slavnej, nebo ne, fakt potřebuje víc péče.“
Paní Teigeová se zamyslela a řekla: „Spojím se s jeho právníkem a něco vymyslíme. Můžeš za ním dneska v poledne zajít, ale potom ne, dokud nebudu mít víc informací.“
„Beru všechno,“ řekl Tom a usmál se.
Paní Teigeová vypadala téměř pobaveně, když se sklonila k telefonu. „Podívám se na to, Tome. A teď kšáá.“

***

Když Tom opouštěl kancelář své šéfové, neochotně za sebou zavřel dveře. Nebyl schopen dodržet svůj slib daný Billovi a doufal, že se najde nějaké řešení.
„Ahoj, Tome,“ pozdravil ho veselý hlas a on se pomalu otočil, protože věděl, co přijde. „Máš ten autogram?“ Zeptala se žena s očekáváním v očích.
Nedokáže udržet ani svýho zasranýho ptáka vlastníma zkurvenýma prstama, natož pak zatracenou propisku, proboha! Pomyslel si Tom nevěřícně, ale to samozřejmě nemohl prozradit. „Vteřinku,“ řekl místo toho s upjatým úsměvem. Nahrál velké divadlo, když prohrabával svůj batoh, a pak zaklepal na dveře paní Teigeové. Zmizel uvnitř, když ho vyzvala, aby vstoupil, vzal si kus papíru a fixem na něj rychle a chaoticky napsal Billovo jméno. Zmizel z dohledu zvědavých očí paní Teigové a znovu opustil její kancelář. Zkontroloval chodbu a všiml si, že se jeho kolegyně nepohnula ani o píď.
„Tady to je,“ řekl a podal jí falešný autogram pro její dceru. Tomův rukopis se samozřejmě vůbec nepodobal Billovu, ale na druhou stranu, dcera jeho kolegyně stejně nemohla mít ani ponětí, jak dnes jeho podpis vypadá, protože Bill už nebyl schopen vytvořit stejný popový hvězdný rozmáchlý autogram jako kdysi… Jako před několika měsíci.

Podezřívavě si od něj papír vzala. Tom si zachoval kamenný výraz, protože dobře věděl, že papír páchne čerstvě načmáraným inkoustem.
„Má zavázané zápěstí,“ zalhal Tom.
„Oh…“ řekla, ale vypadala, že vlastně neví, co si o tom má myslet. Přesto si musela vzít, co jí Tom dal.
„Neříkej to ostatním. Panu Kaulitzovi trvalo několik minut, než to napsal,“ dodal Tom.
„Oh, tak to si toho dcera bude vážit,“ řekla s větším pochopením.
Tom se v duchu zasmál. Dívka nejspíš udělá kopie jeho čmáranice, a pak se je pokusí prodat na e-bay. Už jen ta myšlenka ho rozveselila. Pak se vydal do jídelny/zasedací místnosti.
„Jak se máš, Trümpere?“ Zeptal se ho jeden z jeho mužských kolegů.
„Ahoj, Georgu,“ odpověděl mu Tom a nalil si kávu v malé kuchyňce vzadu. „Mám se dobře. A ty? Teda, viděli jsme se vlastně ráno na schůzce.“

„Jak se má ten glamour kluk?“
„Glamour kluk?“ Zeptal se Tom a dělal, co mohl, aby vypadal naprosto nechápavě.
„Je sexy?“
Tom se zamračil. „O čem to kurva mluvíš?“
Georg studoval jeho tvář zblízka. Tom protočil očima a usmál se. „Okay, vypadá docela dobře, řekl bych.“
„Docela? Je to pořádnej kousek.“
„Je stejně vysokej jako já, Georgu.“ Tom se schválně postavil na špičky, čímž byl skoro o dvacet centimetrů vyšší než Georg. „Trochu moc vysokej na to, aby byl tvoje děvka.“
„Výška nemá nic společnýho s tím, jestli jsi nahoře, nebo dole, Tome.“
„Ale prosím tě,“ ušklíbl se Tom. „Podržel bys mu?“
„Vždycky před médii popíral, že je gay,“ řekl Georg. „Řekl ti něco, co by naznačovalo, že lhal?“
„Wow, jak se tenhle rozhovor mohl, tak rychle zvrhnout v takovou prasárnu?“ Obrátil Tom oči v sloup.
Georg se zasmál. „Uhum… Já nevím. Asi kouzlo? No tak, Tome. Jsem jen zvědavej.“
„Všichni po mně chtěj, abych vynášel zasraný drby o Kaulitzovi, ale já mlčím jako hrob.“
„No tak, Tome,“ pobídl ho Georg ještě jednou, zatímco do něj jemně strčil, čímž mu naznačil, že chce nějaké ty zasrané drby… jen mezi nimi dvěma. Tom mu na to neskočil.

„Jsi horší než zdejší holky, Georgu. Včetně těch starších.“
„Jen si myslím, že je kost.“
„Co tím chceš říct?“
„Tome,“ povzdechl si Georg netrpělivě. „Kdyby to byla holka, už bys chrlil šťavnaté pikantnosti, a ty to víš.“
„Jako co? Velikost košíčků, tvar úst a zadku a takový věci?“
„To si piš,“ zasmál se Georg.
„On je kluk, Georgu. Není co měřit… ledaže by ses rozhodl brát obojí a chtěl vědět, jak velký má koule?“
„Neeee… ani ne, Tome. Ale Bill Kaulitz se může kdykoliv vydávat za holku a já nemám problém ignorovat ten zbytek.“
Tom pomalu přikývl. Ten ‚zbytek‘ dnes osobně držel v rukou a uvědomil si, že tu realitu zatlačil do pozadí, aby mohl dělat svou práci a nepřiváděl Billa do rozpaků. O tom „zbytku“ nepotřeboval nijak přemýšlet a odstoupil od Georga tak prudce, až vylil kávu na podlahu.
„Promiň,“ řekl Georg s vytřeštěnýma očima. „Nechtěl jsem tě rozhodit.“
„Nech toho, Georgu. Snažím se před ním chovat profesionálně, takže mi moc nepomáhá, že mi dýcháš na krk.“ Georg se jen zasmál a šel si sednout k jednomu ze stolů.
Tom vzal papírový ubrousek a skvrny odstranil. Pak si šel sednout vedle Georga. Na chvíli se ztratil v myšlenkách, dokud nenastal čas vrátit se k jednomu z dalších klientů, než bude čas znovu zkontrolovat Billa.

***

Když Tom vešel do Billova domu, hodil klíče zpátky do batohu. Cestou nakoupil nějaké potraviny a rychle připravil sendvič a sklenici mléka, které odnesl do pokoje. Zaklepal na dveře, pak vstoupil do ložnice a podíval se směrem k Billovi.
„Ahoj.“
„Ahoj, Tome.“ Billova tvář vypadala pomačkaně a ospale, a Toma napadlo, zda prospal celý den, protože neměl nic lepšího na práci.
„Máš hlad?“ Zeptal se Tom a položil sendvič na noční stolek.
„Jak to šlo?“ Zeptal se Bill a ignoroval Tomovu otázku.
„Dělal jsem, co jsem mohl.“
„Co? Nedovolili ti to?“ Zeptal se Bill znovu a zněl zkroušeně.
„Nemají na to prostředky,“ začal Tom.
„Ale já tě potřebuju,“ trval Bill na svém. „Jde o peníze?“
„Bille… snížili rozpočet. Neexistuje žádnej…“
„Já tomu nerozumím. Zažádal jsem o tyhle služby!“
„Já vím. Vážně jsem se snažil svou šéfovou přesvědčit. Jenže tuhle politiku a kvóty dělají kancelářský krysy, který určují, kolik zaměstnanců můžeme na ty hodiny rozložit, a oni nemají…“
„Já jsem člověk, Tome! Ne statistika! Měli mi říct, že mi nemůžou dát tolik hodin, kolik jsem požadoval!“
Tom si povzdechl. „Já vím, Bille. Věř mi, vím to. Není třeba někdo jinej, na koho by ses mohl obrátit? Rodina? Přátelé?“

„Ne. Nechci je. Moje rodina mě zahrnula takovou láskou, že jsem je musel poslat do prdele. Jestli si chci zachovat zdravej rozum, nepotřebuju je tu mít denně. A všechny přátele, který jsem měl, jsem nějak postupně ztratil. Moje chyba, jejich chyba,“ pokrčil Bill rameny. „Koho to teď zajímá? Chtěl bys, aby se o tebe staral tvůj kámoš a utíral ti zadek? Ne, chtěl bys profesionála.“ Bill po tom monologu zalapal po dechu a začal dělat rameny trhavé pohyby, a Tom si uvědomil, že se jeho klient snaží posadit. Spěšně mu pomohl, aby ho vytáhl na okraj postele.
„Myslím, že ani já bych to nechtěl,“ souhlasil s ním Tom, ale problém to nijak neřešilo. „Takže proto jsi chtěl naše služby, i přestože se o tebe mohla postarat tvoje rodina?“
„Jo,“ zašeptal Bill a odkašlal si. Ztěžka se o něj opřel a vyhrkl: „Chci vstát a projít se. Musím si dávat pozor, aby se mi kvůli nedostatku pohybu nevytvořily proleženiny.“
Další důvod, proč Bill potřebuje víc hodin, pomyslel si Tom ustaraně. „Jasně.“
Bill lehce pokrčil rameny a Tom na něj chvíli překvapeně zíral, než si uvědomil, že to udělal i před tím.

„Dokážeš hýbat rameny?“
„Jo, dělám to, ne?“ Řekl Bill tiše a zopakoval pohyb, když se na něj podíval. V očích se mu mihl záblesk úšklebku a Tom přimhouřil oči.
„Jak to, že nemůžeš používat paže a ruce, ale rameny hýbat zvládneš?“
„No, to je dobrá otázka, že?“
„Nehraješ si se mnou jen proto, že se cítíš osamělej?“ Zeptal se ho Tom.
„Máš být na mý straně! Jsi přece profesionál.“
„Já nejsem profesionál, Bille. Jen zaskakuju za někoho, kdo má dovolenou. Nemám na to vzdělání.“
„Děláš si ze mě srandu… Ale vypadáš jako…“
„Snažím se. Zvládám úkoly, ale mám problém rozlišit, co opravdu potřebuješ a co ti můžu skutečně nabídnout. Ani si nejsem jistej, jestli jsi…“ Tom poodešel několik kroků a vytvořil mezi nimi značný prostor.
„Ne, já vážně nemůžu chodit, Tome! Bez pomoci se moc daleko nedostanu. Vždyť jsi to předtím viděl! Nebo jsi najednou oslepl?“ Zeptal se Bill a náhle se zoufale předklonil a postavil se na vlastní nohy. Udělal rychlé kroky a Tom dostal strach a zamířil k němu. Ve stejném okamžiku Bill ztratil rovnováhu, začal padat. Tom se celý otřásl, když slyšel i viděl, jak Bill dopadl koleny na zem, a pak se naklonil a dopadl na bok.

O půl vteřiny později k němu Tom došel. „Já se tak zasraně omlouvám, Bille,“ řekl lítostivě. Co si to jen myslel?
Bill se kousl do rtu a přikývl. „To není tvoje vina.“
Tom si klekl vedle něj a vyhrnul klientovi nohavice, aby mu prohlédl kolena, která potřebovala náplast. Bill se marně snažil podepřít rukou, když se snažil posadit, ale dokázal tím maximálně to, že jsou jeho ruce jako z vosku. Tom ho odhodlaně chytil pod pažemi a zvedl ho do sedu.
„Máš lékárničku?“
„V koupelně,“ odpověděl Bill a kousl se do rtu. Tom ji okamžitě našel; byla po ruce na poličce přímo před ním. Vrátil se s krabičkou, ošetřil jedno koleno a přiložil na odřeninu náplast. Druhé koleno žádnou nepotřebovalo. „Tome, mohl bys mi z komody přinést gumičku do vlasů?“ Zeptal se Bill. Tom se mu podíval do tváře, do jeho očí hnědých jako brandy. Bill několikrát zamrkal a Tom obdivoval jeho dlouhé řasy. Dlouhé řasy se mu opravdu líbily a Billovy byly husté a hezky natočené jako holčičí. On není holka… Tom odvrátil pohled. Kurva, kolikrát si to musel připomínat? Odvrátil pohled, pomalu vstal a šel se pokusit najít gumičku.

„Žádnou nevidím. Stačí šátek?“ Zeptal se.
„To je jedno,“ zašeptal Bill.
Tom se vrátil s černým hedvábným šátkem. Postavil se za Billa a jemně mu shrnul hebké černé vlasy. Na Billově krku našel další tetování a přemýšlel, kolik jich jeho klient vlastně má.
„Miluju ten dotek vlasů,“ poznamenal Bill.
„Kolik toho zvládneš?“ Zeptal se Tom. „Možná chápu to padání, ale kolik toho cítíš v porovnání s tím, co zvládáš?“
„Dokážu zvednout ramena. V prstech a v rukou nemám žádnej cit,“ pokrčil Bill rameny. „Nudí mě o tom mluvit.“
„Jen to chci pochopit.“
„Hm?“
„Že to chci jen pořádně pochopit, abych ti mohl líp pomoct.“
„Jsi fakt milej,“ zabručel Bill.
Tom si odfrkl. „Díky, zlato.“
Bill se zasmál, jak nejlépe uměl.
„Nereaguješ na podněty?“
„Zatím ne. Měl bych, ale nereaguju,“ pokrčil znovu rameny.
„A ta věc s rovnováhou?“
„Ještě jsem neabsolvoval dostatečnou terapii. Mám strašně slabý nohy.“
„Poslali tě domů moc brzo?“
„Nejspíš jo, ale já jsem hodně netrpělivej člověk…“
„Takže ta terapeutka… nadáváš jí?“
„Jsem fakt hodně náladovej, Tome. A tohle dění tomu moc nepomohlo.“
Tom se usmál. „Tak proč potřebuješ léky proti bolesti?“
„Mám fantomový bolesti v…“ Bill se zarazil a otočil obličej. „Ty mi pořád nevěříš? Vždyť ses mě na to ptal už předtím.“

Jen jsem si to chtěl ověřit… „Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys byl prostě aktivní.“
„Potřebuju víc hodin, Tome.“
„Nemůžu…“
„Zaměstnám tě.“
„Cože?“ Vyhrkl Tom.
„Chci. Tě. Zaměstnat.“ Zdůraznil Bill přehnaně svou nabídku.
„Bille, já…“ Tom byl přinejmenším v šoku.
„To je nejlepší řešení, nemyslíš? Teda… jestli chceš?“
„Na co se mě to přesně ptáš?“ Tom se musel usmát. Znělo to velmi zoufale, ale Bill se zoufale snažil získat pomoc, kterou cítil, že potřebuje, takže se mu nemohl divit.
„Dej výpověď a staň se mým osobním asistentem.“
„A co až mě nebudeš potřebovat?“
„Budu.“
Tom zaváhal a vyložil na stůl několik faktů. „Zbývá mi měsíc, než získám stálý místo mezi zaměstnanci. Moje šéfka mi to slíbila. Jen musím zastoupit kolegu, co tu měl být.“
„Budu ti platit 1500 eur týdně,“ řekl Bill bez mrknutí oka. „Uspokojí to tvé obavy? Jestli jsi tak dobrý v tom, co děláš, určitě nebudeš mít problém sehnat práci v jakémkoli pečovatelském resortu i později.“
„Ale jak dlouho mi dokážeš platit?“
„Hodně dlouho, takže si nedělej starosti s mojí finanční situací.“ Bill si přitáhl kolena a nechal tělo mírně klesnout dopředu. Ramena mu poklesla a štíhlé ruce mu sklouzly mezi nohy. Tom se rozhodl, že vezme Billa na procházku po zahradě.

Pomohl mu vstát, našel boty a pomohl mu je nazout. Byli připraveni opustit dům francouzskými dveřmi v obývacím pokoji.
„Říkali, že vzadu je krásné jezírko,“ řekl Bill, „pojďme tam.“
„Jak dlouho tady bydlíš?“ Zeptal se Tom.
„Zrovna jsem se nastěhoval,“ řekl Bill.
„Cože?“ Zasmál se Tom hlasitě.
Bill se usmál. „Musel jsem se dostat pryč od rodiny, pamatuješ?“
„Je ti devatenáct?“ Zeptal se Tom.
„Jo,“ odpověděl Bill.
„A potřebuješ osobního asistenta?“
Bill si odkašlal a otočil hlavu, aby se podíval jinam. „Jo.“
„Okay, super. Ale co… dělá takový osobní asistent?“ Zeptal se Tom.
„Stará se o osobní věci,“ usmál se Bill.
„Bille…“ zastavil je Tom. „Když jsem pečovatel, starám se o lidi. Máme určité věci, které pro lidi „děláme“, a určité věci, které „neděláme“. To, co jsem udělal dnes ráno, patřilo mezi ty, které „neděláme“.
„A přesto jsi to udělal. Máš vůbec představu, jak moc to pro mě znamenalo?“
„Předpokládám, že se nebavíme o otázkách sexu, že?“
„Jo,“ zašeptal Bill. „Měl jsem bolesti a ty jsi mi pomohl. Tvoje poctivost mě ohromila. To jsem potřeboval. Jsi laskavej, Tome. Potřebuju prostě milého člověka, který se obecně stará, a ty se sakra staráš, Tome. To, že si to vlastně můžu koupit za peníze, je…“

„Tak jo,“ přerušil ztrápeného hubeného chlapce, kterého podpíral za ruku.
„Co?“
„Řekl jsem ano, Bille. Kdy je datum svatby?“
Bill se zastavil a velmi pozorně se na něj zadíval. „Cože?“
„Přijímám tvou nabídku. Můžeš si mě najmout,“ uchechtl se Tom.
„Jo?“ Billova tvář se rozzářila v krásném upřímném úsměvu a nemotorně zvedl ramena a pokusil se ho obejmout kolem krku. Tomovi s úsměvem došlo, že teď je ta pravá chvíle ukázat mu, jak milá a pozorná duše skutečně je, a oplatil mu to tím, že dal do správné polohy jeho paže a přitáhl si ho k sobě, aby ho pořádně objal.
„Jo. Nemůže to být tak těžký, ne? Stačí pár procházek po téhle krásné zahradě a za pár dní budeš zase normálně chodit,“ odvážil se Tom zažertovat. Bill se trochu usmál a pokynul mu, aby pokračovali v procházce.
„Vážně před tou zdravotní sestrou tropíš takovej cirkus?“
„Jo.“
„Jak moc tě to vlastně bolí?“
„Nejsem si jistý. Je to různý.“

Došli k rybníku. Tom si všiml, že ve vodě plavou zlaté rybky.
„Wow…“ řekl Bill. „Pořád žijou. Buď je ti, co tu bydleli přede mnou, překrmili, nebo nějak záhadně přežily.“
„Na zahradě mýho domu je taky jezírko. Jsou tam i ryby.“
„Super. Pěkný.“ Bill si je se zájmem prohlížel. Pak si vyměnili úsměv a Tom ho lépe chytil, když začali obcházet jezírko. „Viděl jsem, že ti sestra dává hodně silné léky, Bille. Potřebuješ je?“
„Když se probudím, mám návaly bolesti. Nejsem si jistej, co přesně mě bolí, ale potřebuju je, jo. Netuším, proč mi je podává zrovna sestra, ale byla to součást ‚balíčku‘ od vás z centra.“
„Máš na mysli ty fantomové bolesti?“
„Tak se jim říká. Nejsem si jistej proč. Nechybí mi žádná končetina.“
„Takže tvoje necitlivost?“
„Ne, to asi úplně ne. Je to… no, nebolí mě přímo ruce. Nebo nohy. Ruce necítím, takže na ně nepotřebuju léky…“
„Zkusím se na tu složku podívat pořádně, a pak zjistím proč. Máš dobré vztahy se svým doktorem?“
Bill se naklonil blíž k Tomovi, který mu položil ruku na rameno a stiskl ho. Vycítil, že Bill také hladoví po spoustě náklonnosti, a rozhodl se, že mu má co nabídnout.
„Je to můj strejda. Mohl bych mu zavolat a zeptat se ho.“

Tom se usmál. Bill svému stavu nevěnoval příliš pozornosti. Byl to běžný vzorec u klientů, kteří možná trochu popírali vlastní situaci. V Billově případě to však mohlo souviset s jeho špatným sluchem, že prostě neslyšel všechno, co mu bylo řečeno. Možná se dokonce rozhodl upřednostnit to, co chtěl slyšet před tiššími zvuky života.
Tom se začal odsunovat z těsné blízkosti, ale mladšímu muži se do toho zatím nechtělo. „Chceš jít dál?“
Bill po několika okamžicích přikývl. „Tak jo, ale tohle bylo taky hezký,“ řekl velmi tiše.
Poplašné zvony měly Toma varovat hned na místě, ale delší fyzický kontakt ho obecně nijak nevyváděl z míry. Kromě toho byl Bill velmi příjemný společník a on se přistihl, že se těší, až už nebude muset po ránu poslouchat, jak ženy z jeho skupiny drbou. Rosa-Marie mu bude chybět, ale v podstatě si ze žádnou z nich nebyl úplně blízký. S Georgem byli přátelé, takže se budou vídat tak jako tak, ať už budou kolegové, nebo ne. Jedna Billova ruka sklouzla, a když se na ni Tom zaměřil, všiml si, že na ní má husí kůži. Natáhl k ní ruku a nechal konečky prstů, aby se dotkly jemných chloupků, které vztyčil vánek.

„Cítíš to?“ Zeptal se zvědavě.
Bill se usmál. „Možná.“
Tom tázavě pozvedl obočí. „Možná?“ Zeptal se.
„Možná jo, anebo si se mnou můj mozek jen hraje, protože jsem sledoval, co jsi dělal.“
Tom si odfrkl. „Jo. Tak zavři oči.“
Bill se usmál se šibalským výrazem v očích, ale udělal, co se po něm chtělo, a Tom mu foukl horký vzduch na kůži. Billova víčka se zachvěla a jeho rameno sebou trochu škublo.
„Cítil jsi to?“ Zeptal se Tom.
Bill pootevřel rty a lehce zasněně pokrčil rameny. „Udělej to ještě jednou.“
Tom se zasmál a Bill ho napodobil. „Ty jsi ale prolhaná sračka, Bille Kaulitzi.“
„A ty se nemůžeš dočkat, až ji utřeš,“ odsekl Bill.
„Oh, to zabolelo,“ zavrčel Tom.
„Pojďme zpátky dovnitř, Tome.“
„Vlastně musím jít. Musím se ještě postarat o pár lidí a pořád jsme neprobrali, co přesně tady budu dělat.“
„Ještě potom přijdeš, ne?“ Bill naklonil hlavu a krásné dlouhé vlasy se mu rozprostřely přes rameno, když se šátek uvolnil. Tomovy oči sklouzly zpátky a setkaly se s Billovýma pobavenýma.
„Jo, ještě jednou se zastavím. Potřebuješ na záchod, než odejdu?“
Bill se zašklebil a protočil očima. „Jo, asi bych měl.“

Tom odvedl Billa zpátky do domu, a když bývalého zpěváka svlékl, posadil ho na záchod.
„Hotovo?“ Zeptal se Tom asi po minutě.
„Kéž bys tady mohl zůstat,“ řekl Bill místo toho s touhou. Když se na něj podíval skrze husté řasy, Tom nedokázal nic jiného, než zírat na ty krásné oči a svůdné řasy. „Budu tak osamělej.“
Za normálních okolností by takové roztomilé chování Toma rozesmálo. Většinou tohle dělaly jeho přítelkyně, které se snažily dosáhnout svého tímto sladkým trucováním. Ale tohle byl kluk, který se snažil být roztomilý, a Tom ještě nikdy nebyl v situaci, kdy by se kluk choval tak, jak se právě choval Bill, a nebyl si jistý, jaký přístup je nejmoudřejší.
„Půjdeš?“ Zeptal se Bill a záměrně zamrkal řasami.
Tom se ušklíbl. „Záleží mi i na ostatních klientech. Možná je uvidím naposledy.“
„Protože dneska dáváš výpověď?“
„Protože dneska dávám výpověď.“ Tom si dramaticky povzdechl. Upřímně řečeno, nebyl si jistý, jestli se rozhodl správně, ale Bill oslovil mnoho jeho citů a musel přiznat, že už se těší, až s ním bude trávit víc času.
Tom si uvědomil, kde jsou, a pomohl Billovi s oblékáním, než ho doprovodil do pokoje.

Bill se vrátil zpátky do postele a otočil hlavu, aby se mohl dívat na televizi.
„Jaký kanál?“ Zeptal se Tom.
„Tenhle je v pohodě,“ odpověděl Bill.
„Dokážeš vůbec něco udržet?“ Zeptal se Tom a ukázal na sendvič.
„Jasně,“ přikývl Bill a nemotorně se pokusil sendvič uchopit. Nicméně se zdálo, že mu proklouzl mezi rukama jako kluzká ryba a přistál na peřině. Naštěstí se nerozpadl, ale zanechal za sebou stopu drobků a nadrobno nakrájených kousků salátu.
Bill frustrovaně zavrčel: „Můžeš jít. Uvidíme se později.“
Tom si protřel zátylek a vycítil, že Bill není v pořádku. „Jsi…“ začal.
„Jdi do prdele, Tome!“ Zavrčel Bill s nečekanou intenzitou. Hlas se mu zlomil při namáhavém vysvětlování.
Tom, šokovaný tím náhlým výbuchem, jen přikývl a vyšel z domu. Bude se muset naučit, jak doladit chemii mezi nimi, když Bill překročí hranice, a když bude opravdu bezmocný. Teď to bylo naprosto jasné.

Když stál před domem na kamenných schodech vedoucích na dvůr, povzdechl si a přejel si rukou po obličeji. Tohle začínala být výzva, ale Bill jeho pomoc opravdu potřeboval. Jen si bude muset dát zatraceně velký pozor, aby ho nedusil, jak to zřejmě dělala jeho rodina. Tom od něj bude vyžadoval víc. Donutí ho chodit na procházky a používat své tělo.
Tom nasedl na kolo a zamyšleně se vydal na cestu k dalšímu klientovi; dámě, kterou už nehodlal vidět. Zatímco se staral o její potřeby, Tomova mysl bloudila a dělala si starosti, jestli je Bill v pořádku. Dělal si starosti, že se o něj kromě něho nikdo jiný nestará. Teď už však chápal, že lidé, kteří se mohli vydat v jeho šlépějích, by byli Billem odmítnuti. Jeho klient byl zahořklý a cítil jen vztek na management, který se na něj vykašlal, když přišel o hlas. Když se to spojilo s jeho dusící rodinou, velmi rychle pochopil, že Bill dal přednost člověku zvenčí, který k němu nebyl profesně ani citově vázán. Přestože se on postaral o vlastní matku, když ho opravdu potřebovala, chápal, že Bill nezvládá vlastní rodinu. Povzdechl si. Možná právě proto byl nakonec tou správnou osobou, která se o něj měla postarat.

Tomovým posledním klientem, než se vrátil k Billovi, byl manželský pár. Jediné, s čím jim měl pomoci, bylo vysávání a utírání prachu. Vždycky mu nabídli šálek kávy a on to vždycky přijal, i když na to ve skutečnosti neměl moc času. Dnes se však cítil nervózní a nesvůj a chtěl se jen vrátit k Billovi a zkontrolovat ho. Bylo to však naposledy, co byl u staršího páru doma, a tak se nabízeného nápoje skutečně napil a přátelsky si s nimi povídal o běžných věcech jako obvykle.
Konečně se přiblížil čas posledního úkolu dne: Bill Kaulitz.

autor: Maria Dane-Edwards
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original