The Assignment 9.

autor: Maria Dane-Edwards

Když se Tom probudil, se stále zavřenýma očima se usmál, otočil se a políbil Billa. Pak vstal z postele a šel si ulevit do koupelny, než začal pomýšlet na snídani. Vrátil se do předsíně a šel si pro noviny, které stále trčely ze schránky na dopisy ve dveřích. Dostával je jen o víkendech, protože si zvykl číst je v práci zadarmo. Když noviny vytáhl, na podlahu spadlo i pár dopisů. Zvedl je a zamračil se na účty. „Měl bych si je přidat do home bankingu…“ Tom v poslední době odkládal spoustu věcí.
Tom si život s Billem užíval až příliš na to, aby se staral o všechny životní maličkosti. Účty už nebyly problém, když je Bill ochotně platil. Přesto by si měl začít hledat práci, a to už brzy. Billovi se dařilo víc než dobře. Jeho hlas se vracel, když už se necítil ohrožený. Klíč k celému fyziologickému splínu, který ovládl Billův život, se odvíjel od šoku za šokem, který mladý muž zažíval, když se mu po probuzení v nemocnici zhroutil celý svět. Byl uměle udržován v kómatu, aby se zotavil ze svých zranění, a když ho lidé, kterým věřil, začali opouštět, přestal fungovat úplně; okolnosti, kvůli nimž upadl do hluboké deprese, kterou nemocnice, jejíž personál se soustředil na jeho četná fyzická omezení, jednoduše nezaznamenala.

Tom se usmál a pomyslel na to, jak se Bill uzdravuje. Zpěvák vložil spoustu energie do výzdoby svého pokoje. Tam, kde si dřív ukládal oblečení do kufrů, stála ode zdi ke zdi skříň. Jeho věci přišly z míst, kde byly uskladněny, a společně vytvořili skvělý domov, ve kterém se jim oběma dobře žilo. Zpod účtů, které Tom držel v ruce, vypadl třetí dopis a Tom se zastavil, aby si ho zblízka prohlédl. Pak se mu rozšířily oči, pustil všechno, co držel v rukou, a rozběhl se zpátky do ložnice jen s tím jedním dopisem v ruce.
„Bille?“ Zeptal se a naléhavě zatřásl s Billovým ramenem.
Bill zasténal. „Já spím, Tome!“ postěžoval si.
„Dostali jsme dopis od Universalu.“

***

Bill se posadil rovně na židli. Měl rozcuchané vlasy a doširoka otevřené oči, jak se zoufale snažil přimět mozek, aby se probral. „Musíme to otevřít, abychom si to přečetli,“ prohlásil náhle. Tom seděl naproti němu a vážně přikývl. Obálka ležela na stole nedotčená a nevinná, a přesto v mladících vyvolávala obavy z jejího obsahu.
„Jo. Přesně tak to funguje.“
„Je to adresované tobě, Tome. Měl bys ji otevřít ty.“
Tom si olízl rty a natáhl ruku. Bill dopis přesto rychle popadl, ale pak ho s trhnutím pustil zpátky na stůl. „Nevydržím to! Udělej to ty.“
Tom popadl dopis a odhodlaně ho na boku roztrhl. Pak vytáhl jeden list papíru formátu A4, rozložil ho a položil na stůl, aby si ho oba mohli přečíst. Bill natáhl krk, aby si ho přečetl, a Tom se uchechtl. Byl tak teatrální. „Mám to přečíst nahlas?“
Bill pokrčil rameny. Dostal to zatracené naslouchátko, ale ne vždy ho zapínal, a Tom mu naznačil, aby to udělal. Bill dělal, že to nevidí. Pořád to byla jedna z těch drobností, které Tomovi připadaly roztomilé a zároveň otravné. „Jo. Udělej to ty.“ Ale jeho oči už přejížděly po odstavcích.

Pro pana Toma Trümpera

Velmi důkladně jsem si poslechl vaši píseň „Im Rückblick“ a mám zájem si s vámi domluvit schůzku, abychom probrali váš materiál.
Pokud nejste zpěvákem na tomto demu, mohl byste tuto informaci laskavě sdělit i svému hudebnímu partnerovi? S pozdravem
David Jost

Universal Music Entertainment GmbH
Stralauer Allee 1
10245 Berlin Deutschland
tel: +49–30–52007–01
david.jost@umusic.com

„Co to kurva znamená?“ Vyhrkl Tom. „Jestli nejsem zpěvák?“
„Znamená to, že po nás jde. Po mně. Je to jeho nenápadný způsob, jak mi říct, že ví, že jsem to já.“
„Jak to může vědět?“ Zeptal se Tom nedůvěřivě.
„Zná můj hlas už od mých dvanácti let,“ řekl Bill tiše.
„Ale vždyť jsi sotva šeptal!“ Podotkl Tom.
Bill pokrčil rameny. „Pořád je to můj hlas, i když jsem šeptal.“
Tom zavrtěl hlavou a vstal. Přinesl si cigaretu, zapálil si a zhluboka nasál kouř. „Kurva. To byl ten sráč, co tě vykopl?“
„Ne, to nebyl David.“ Bill vstal a dotkl se Tomových napjatých ramen. „Tome… Prostě mu zavolej. Je to dobrej chlap.“
„Proč mu nezavoláš ty?“ Navrhl Tom. Stejně se to všechno týkalo Billa.
„Tome!“ Okřikl ho Bill. Tom zvedl obočí a podíval se na Billa. Zpěvák mu pohled opětoval a chvíli na sebe intenzivně hleděli.
Bill protočil očima a přikývl. „Fajn.“ Pak popadl telefon a stiskl rychlé vytáčení.
Tom si odfrkl. „Rychlé vytáčení?“
Bill mu ukázal prostředníček a zapnul si naslouchátko, než se opřel o stůl a vystrčil zadek. Tom zakroutil hlavou a sledoval jeho atraktivní postoj, než se soustředil na probíhající hovor.

„Davide? Tady Bill. Jo. Ahoj… jo, to jsem byl já. Ne, ne. To byl Tom. Hrál na kytaru. Jo. Takže… chceš nás vidět nebo…? Ne. Jo. No, později… Myslíš?“ Usmál se Bill a zastrčil si pramen vlasů za ucho. „Bylo to dost těžký, ale zvládl jsem to. No…“ Bill se odmlčel a Tom si všiml, že intenzivně poslouchá. Bill se tahal za tričko a prsty se mu třásly. Byl pekelně nervózní. Najednou strčil telefon do ruky Tomovi. „Chce s tebou mluvit,“ podíval se na něj významně Bill.
„Neřeknu mu ani hovno o věcech, do kterých mu nic není, Bille,“ řekl Tom, aby ho uklidnil. Pak si přiložil telefon k uchu. „Tom Trümper.“
„Tom Trümper? Skvělý. Já jsem David Jost. Poslal jste mi demo.“
„Jo, to si pamatuju,“ usmál se Tom. „Jsem rád, že jste si udělal čas a poslechl si ho.“
„Poslouchal jsem zpěváka, Tome. Kytaru ne, ale zvládl jste to dobře.“
„Líbil se vám zpěvák?“ Zeptal se Tom nevzrušeně.
„Bill Kaulitz? Samozřejmě. Vypiplal jsem si ho. Jeho hlas bych poznal kdykoli. Takže se mu vrátil hlas? To je požehnání.“
„To určitě. Zkouší každej den každou minutu,“ odpověděl Tom suše.
Jost se zasmál. „To je dobrá zpráva. Je v pořádku? Chce se vrátit do práce?“
„Jo, chce pracovat,“ řekl Tom.

„Je v pořádku?“
„Na to se budete muset zeptat přímo jeho,“ řekl Tom.
„Co jsi zač, Tome?“
„Jen kamarád. Podporuju ho.“
„Jen kamarád?“ Zeptal se David se vzrušeným tónem v hlase, který Toma najednou rozzlobil, ale ovládl se. „Kamarád, kterej ví, co Bill dělá každou minutu dne?“
„Bill říkal, že zkouší každou minutu dne. Co přesně jste čekal, že uslyšíte?“ Zeptal se Tom.
„Omlouvám se. Mám takovej zlozvyk se o Billa starat jako jeho manažer.“
„Vy jste jeho manažer?“ Zeptal se Tom a podíval se na Billa, aby mu to potvrdil. Bill si okusoval nehet a tvářil se nejistě. „Mám pocit, že si tím Bill není úplně jistej. Universal ho bez okolků vyhodil.“
„Jo, to Universal udělal, jo. Ale já jsem ho jako klienta nikdy nezavrhl.“
„Jsem si docela jistej, že Billovi jeho management neřekl, že ho nezavrhl. Je hluchej, pamatujete?“ Bill Toma propálil pohledem. „Každopádně. Teď jsem Billův manažer já.“ Bill si odkašlal, když se hlasitě zasmál.
„Cože jste?“ Jost skoro vykřikl.
„Slyšel jste mě. Vy – jeho management – jste Billa pustil k vodě, když Universal zrušil jeho nahrávací smlouvu a jeho spojení s Munich Hotel – kapelou, kterou Bill založil. Je to docela jednoduchý.“ Tom cítil, jak ho Bill objímá kolem ramen, a když se podíval do jeho očí, viděl v nich lásku, obdiv a chtíč. „Zůstal bez přátel a příznivců. Ale já mu věřím.“

„Hele, Trümpere,“ řekl Jost. „Vážím si toho, o co se tu snažíte, ale věřte mi. Já jsem Billa nikdy nezavrhl. Bill se mnou nechtěl mluvit. Byl totálně mimo, když si uvědomil, že ztratil hlas, a taky další komplikace s tím spojené. Universal v tom viděl přítěž, našel skulinu ve smlouvě, když Bill nemohl plnit své závazky, a propustil ho, aby se mohl soustředit na zbytek kapely.“
„Jste jejich manažer?“ Chtěl Tom vědět. Nechtěl dopustit, aby se Bill dostal do střetu zájmů.
„Ne, s kapelou teď nemám nic společnýho. Manažer kapely je Benjamin Ebel.“
„Ebel,“ zopakoval Tom. Bill přikývl.
„On a David byli naši manažeři,“ řekl Bill.
„Je to hajzl?“ Zeptal se Tom, když si sundal telefon z ucha.
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, Benjamin je v pohodě.“
Tom si dal telefon zpátky k uchu. „Kdy se můžeme stavit?“
„Přijedu za vámi. Jsem si jistej, že to takhle bude pro Billa nejjednodušší.“
Tom se usmál. Už ne, ale ať je po tvým. „Fajn,“ řekl. „Můžeme kdykoliv.“
„Co třeba dneska? Kolem druhé budu v Hamburku.“
„Okay. Tak se stavte.“
„Dobře. Tak zatím.“
„Zatím,“ řekl Tom a ukončil hovor.
„Tak co?“ Zeptal se Bill a políbil Toma na krk.
„Přijde kolem druhé. Pak se uvidí.“ Tom se mu otočil v náručí a chvíli se v objetí pohupovali sem a tam.
„Nevadilo by ti, kdybys to příště se mnou probral? Třeba s ním nechci mluvit,“ řekl Bill.
Tom se usmál. „Lhář, a ještě k tomu posedlej kontrolou.“ Bill se jen ušklíbl a políbil Toma na rty.

***

Když se blížila druhá hodina, Bill byl nervózní. Tom ho nedokázal rozptýlit konverzací. Byl už tak dost naštvaný.
„Pomoz mi, Tome!“ Volal Bill ze svého pokoje. Tom přišel ke dveřím a s úsměvem zavrtěl hlavou. Billovy vlasy byly katastrofální a jeho ruce naprosto bezvládné, když se snažil pracovat s kartáčem a fénem zároveň.
„Hej, já nemám takový přirozený kadeřnický schopnosti jako ‚někdo, koho znám‘.“
„Tome!“ Okřikl ho Bill podrážděně.
Tom se ušklíbl. Ve skutečnosti se podle svého vlastního názoru stal v úpravě Billových vlasů docela dobrý. Přejel kartáčem po mladíkových tmavých kadeřích, přidal trochu laku na vlasy a vysušil prameny, zatímco jeho prsty tvořily špičky. Brzy se vlasy rozprostřely do všech myslitelných směrů.
„Vypadám jako dikobraz,“ postěžoval si Bill poté, co chvíli zíral na svůj odraz.
„Sluší ti to,“ řekl Tom, a myslel to vážně. Opatrně se zdržel zmínky o tom, že vypadat jako dikobraz byl jeho charakteristický účes, když působil v kapele.
Bill se zasmál a zavrtěl hlavou. „Ne, nevypadám, ale bude to muset stačit.“ Billovi se doslova třásly ruce a Tom je vzal do svých a jen je držel. Byly ledově studené. Bill se zhluboka nadechl a přikývl. „Umřu. Přesně takhle jsem se cítil před koncertem.“

Tom si ho přitáhl do náruče, Bill stál na místě a objetí mu neopětoval. Tomovi to nevadilo. Bill byl příliš nervózní, než aby na cokoli reagoval. Kdyby chtěl všechno odvolat, stačilo to říct a zavolat. Tom neměl v plánu tohle navrhnout. Přesto Bill neřekl nic, když stál a třásl se v jeho v náručí.
„Chceš si sednout?“
Bill beze slova přikývl a následoval Toma, když ho dredař opatrně odtáhl k posteli. Bill padl na bok a Tom si k němu přilehl a objal ho, když je nechal, aby je pohltilo ticho. Upřímně řečeno, sám byl nervózní.
„Za pár minut budou dvě.“
„Nechci to vědět.“
„Nevypínej si naslouchátko,“ usmál se Tom a chytil Billa za studené ruce.
Bill se zachichotal. „Nepokoušej se mě…“ přerušil ho interkom u dveří a on se s trhnutím lekl. „Kurva, budu zvracet, nebo umřu, Tome.“
Tom přikývl. „Jo, je to tragédie.“ K Tomovu překvapení Bill náhle vstal a opustil ložnici. Tom ho pomalu následoval, pak se zastavil a sledoval, jak Bill mačká tlačítko u dveří a pouští pana Josta do budovy.
„Hotovo,“ zašeptal Bill.
„Seš si jistej, že to chceš?“
Bill se podíval na Toma a přikývl. „Býval to můj život. Jen jsem trochu… nervózní. Což je vlastně směšný, protože jsem předtím byl pár měsíců mimo. Jen se teď cítím jinak.“

„Pusť ho dovnitř,“ řekl Tom a usmál se. Bill si povzdechl a zhluboka se nadechl, než sáhl na zámek. Když jím otáčel, sklouzly mu prsty a on frustrovaně vydechl.
Tom se pohnul a postavil se vedle Billa. „Nemůžu s ním otočit…“ Billovy prsty se opravdu příliš třásly. Tom to opatrně udělal za něj, otevřel dveře a Bill zalapal po dechu, když uviděl osobu na schodišti. „Davide!“ Řekl tiše a usmál se. Muž mu úsměv opětoval a kývl na Toma. Ten ustoupil a naznačil muži, aby vstoupil. Ten místo toho vtáhl Billa do drtivého objetí, které mu vytlačilo veškerý vzduch z plic. Bill několikrát máchl rukama, než se mu podařilo objetí opětovat, a Tom se usmíval od ucha k uchu a užíval si ten pohled.
„Už je to strašně dlouho, Bille. Měl jsi zůstat v kontaktu.“
Bill jen přikývl a jeho oči zachytily Tomovy. Davidovo prohlášení nebylo tak docela fér. Bill byl vyhozen krátce po operaci a bylo fyzicky nemožné, aby se s ním spojil. Žádný z těchto faktorů v něm nevyvolal moc nadšení se s tím mužem spojit. To však bylo tenkrát. Teď je teď.
„Rád tě vidím,“ odpověděl Bill, jen co ho pustil. Jeho oči byly příliš jasné na to, aby byl přirozeně nadšený, že toho muže vidí, a Tom mu položil ruku kolem pasu, aby mu dal najevo, že je tam.

David si toho hned všiml a zvedl ruku, aby si promnul krk, z čehož zjevně vyvodil závěr o povaze jejich známosti.
„Davide, chci ti představit Toma Trümpera. Můj spolubydlící a nejdůležitější člověk v mým životě,“ řekl Bill, otočil hlavu a poslal Tomovi úplně jiný a upřímný úsměv než ten, který věnoval Davidovi. Jeho rty se však chvěly, když se je snažil udržet roztažené v úsměvu.
„Klid, Bille,“ řekl Tom a políbil ho na tvář.
Bill se nervózně zasmál.
„Co kdybychom se přesunuli z chodby do obývacího pokoje?“ Pokračoval Tom. „Pijete kafe, že?“ Zeptal se, i když to věděl, protože ho Bill požádal, aby speciálně pro manažera šel koupit Nescafé.
„Jo, díky,“ odpověděl David a následoval oba hubené mladíky. „Bude i dort?“ Zeptal se pak s nadějí.
Bill si odfrkl. „Jo, Tom pro tebe jeden upekl.“
Tom se ušklíbl. Koupil krabici se směsí a do dvaceti minut bylo hotovo. Přesto Billovi zbyla spousta času na to, aby se kolem něj nervózně motal a lomil rukama. Tom mu připomněl, že se David ptal, jestli ho může přijít navštívit. Ne naopak. Bill trhaně přikývl, ale Tom poznal, že kvůli nervozitě nevnímá.

„Posaďte se, prosím,“ nabídl mu Tom. Na jídelním stole stály tři šálky a talíře. Bill a Tom si strategicky sedli vedle sebe, takže poslední prostřené místo zbylo naproti nim.
„Můžu si zapálit?“ Zeptal se David.
Tom a Bill se na sebe podívali a přikývli. Všichni si rychle vytáhli cigarety a zapalovače, než si zapálili, aby si ulevili od nervozity, která byla v prostoru mezi nimi hmatatelná.
„Takže…“ řekl David a vytáhl demo, které měl u sebe, a položil ho na stůl. Tom hned poznal vlastní rukopis: bylo to jejich demo.
„Takže…“ zopakoval Bill a dlouze a s grácií si potáhl z cigarety. Pomalu vydechl kouř a našpulil rty.
„Co myslíte?“ Vyhrkl Tom. Bill odvrátil pohled, jako by se ho to netýkalo.
David přikývl. „Je dobrý. Jiný, ale pořád je to Bill. Chci se nabídnout jako producent, ale bude se to muset obejít bez Universalu.“
„To je asi dobrej nápad,“ zabručel Tom.
„Už jim nevěřím. Po všech těch prachách, co jsem jim vydělal, se ke mně zachovali jako k hovnu,“ řekl Bill.
„Nikomu jsem to neukázal. Když si to necháme pro sebe, můžeme z toho vytěžit co nejvíc. Co chceš, Bille?“ Podíval se na Billa David.
Bill pomalu vzhlédl. „Chci peníze. Chci kapelu nakopat do prdele. Chci zpátky.“
„Do rozjetýho stroje? Slávy? Do neustálý rutiny nahrávání, propagace, podepisování fanouškům a tak dále?“
„Něco z toho mi chybí. Chybí mi vystupování.“
„Vážně to chceš?“ Zeptal se Tom.
Bill se kousl do rtu. Očividně o tom od té nehody a rozhodně v poslední době hodně přemýšlel. Pak zavrtěl hlavou. „Ne,“ zašeptal a znovu dlouze potáhl z cigarety. „Nechci to zpátky. Chci jen tuhle písničku,“ podíval se na oba muže. „A pak se uvidí.“

„Můžeme tu písničku dát na iTunes a odtud pak dál. Možná bude mít nějaký vydavatelství zájem vydat nějaký kopie.“
„Co z toho budeš mít, Davide?“ Zeptal se Bill.
„Nic. Jen mě zajímá, kam tě to může posunout, Bille. Kapela je teď… mírně řečeno, nesnesitelná. Myslím, že se brzo rozpadnou. Není nic, co by je drželo při zemi.“
„Okay,“ řekl Bill a prstem si přejel pod okem, aby zachytil vlhkost, která se tam hromadila. „Kurva…“
„Je tvůj hlas dost silný na to, abys mohl zase zpívat?“ Zeptal se David. „Je fantastický tě slyšet zase mluvit.“
„Možná. To záleží. Pořád mám výpadky, ale už se to zlepšuje. Je silnější.“
„To je skvělý. Gratuluju.“
Bill prudce vzhlédl a David odvrátil pohled. „Jo, to je fuk…“
„Bille…“
„Nech to bejt. Je to historie. Pojďme dál.“
David přikývl a Tom v jeho očích zaznamenal obdiv… a značnou dávku úlevy, že Bill k němu nechová žádnou zášť. Přinejmenším ho z ničeho neobviňoval.

„Blíží se předávání cen Comet, Bille. Kapela je nominovaná.“
„Za Das Feuerhertz?“
„Jo. Nejlepší videoklip. Nejlepší singl.“
„Kurva. Kapela je nominovaná?“
„Ne, na nejlepší kapelu ne. Ale z nějakýho důvodu je Kasper nominovaný za nejlepšího zpěváka.“
„Wow,“ zavrtěl Bill hlavou. To musel být vtip. Bill tu píseň původně napsal a nahrál s kapelou, ale když vyšla v době Billovy nepřítomnosti, zpěvákem na singlu byl najednou Kasper. Universal neztrácel čas.
„A ty taky.“
„Ne!“ Bill si s upřímným překvapením zakryl ústa rukou.
Tom se ušklíbl. „To jsem zvědavej, kdo tohle vyhraje!“
„Tome!“ Bill ho otráveně šťouchl do hlavy.
„Jen to říkám! Nedovedu si představit, že by to vyhrál Kasper!“
„Ještě jsi ho neslyšel zpívat.“
„Slyšel,“ opravil Tom Billa. Ve skutečnosti si Kaspera a kapelu už několikrát poslechl a zněl… ne špatně – ale zdaleka ne tak dobře jako Bill.
„Kluci…“ David se usmál. „Jste roztomilí, ale držte se tématu.“
Bill si založil ruce na hrudi a Tom se široce usmál.

„Jak to vidíte? Duo?“
„Oh!“ Bill se otočil a s očekáváním se podíval na Toma. Nebavili se o ničem jiném než o tom, že tu písničku prostě vydají, pokud David bude souhlasit s její produkcí.
Tom pokrčil rameny. „Ne duo jako takový, spíš Bill vepředu a já na kytaru někde v pozadí.“
Bill se usmál a lehce zavrtěl hlavou. „Myslím, že duo je fajn.“
„Bille,“ řekl Tom a dotkl se jeho zad. „Budu v pozadí a budu tě podporovat.“
Bill se zmateně zamračil.
„Ty chceš jenom propagovat tuhle písničku, a tím to končí. Víc tě nezajímá, že?“
„Správně.“
„Pak nemá smysl tě tahat do centra pozornosti, když se pak ukloníme a odejdeme.“
„Chápu, kam tím míříš, Tome,“ řekl David. „Ale jsi příliš hezkej na to, aby si tě na podiu nevšimli, věř mi. Když se tam ukážeš s Billem, hned jsi v tom. V žádným případě nezůstaneš v anonymitě jen proto, že to chceš. To se nestane.“
„Hezkej?“ Zeptal se Tom. Samozřejmě věděl, že nevypadá špatně, ale naznačoval tu David snad hvězdnou slávu? „To nechci,“ řekl Tom.
„Tak to nemůžeš jít na podium vůbec, Tome. Protože jakmile tě někdo uvidí, jsi ve světle reflektorů,“ varoval ho David.
„Hm…“
„Chce ti tím říct, že jsi vhodnej typ pro nějakej boy band. Holky po tobě budou toužit, až tě uvidí v televizi. Budou o tobě chtít vědět všechno,“ upřesnil Bill.
„Díky za vysvětlení. Ne, díky, Davide,“ řekl Tom.

„Nebudeš se mnou stát na podiu?“ Zeptal se Bill tiše a típnul cigaretu.
Tom se nadechl, než odpověděl. „Vysíláš nejasný signály, Bille,“ podíval se na něj.
„Nic nevysílám!“ Bránil se Bill. „Jen říkám, že tě na tom pódiu opravdu chci mít u sebe.“
„A dostaneme se vůbec na pódium? Vždyť jsme tu zasranou písničku ještě ani nenahráli,“ řekl Tom a ostře se na Billa podíval.
„Oh…“ Bill se kousl do rtu a znovu si otřel oko. Tentokrát měl Tom pocit, že to hraje, ale buclatá křišťálově čistá slza nakonec z jeho oka unikla a skoulela se mu po tváři.
Tom cítil silnou touhu natáhnout ruku a utěšit ho, ale David byl u toho a musel brát ohled na Billovu důstojnost.
„Bille, do prdele,“ povzdechl si David.
„Je mi to líto. Já jen…“ zklamaně rozhodil rukama.
„Bereš něco?“ Zeptal se, jako by to bylo normální téma, které se dá jen tak nenuceně hodit na stůl.
Tom si však pomyslel, že to normální není, a vstal. „Co to má, kurva, znamenat?!“
Bill chytil Toma za ruku a stáhl ho zpátky na místo. „To je v pohodě, Tome. Tak nějak jsem dřív bral prášky.“
Tom na něj chvíli zíral. „Na co?“
„Nebylo to tak hrozný,“ řekl David, což vypadalo jako pokus o zmírnění situace.
„Je to podstatný?“ Chtěl Tom vědět.
„Ani ne,“ připustil David.
„Tak proč jsi to musel vytahovat, ty kreténe?“
„Omlouvám se. Byla to upřímně řečeno hloupá poznámka. Je mi to líto, Bille.“
„Nech to plavat, Davide,“ procedil Bill skrz zuby.
„Okay… okay. Tak jak je to s tebou teď, Bille?“ Zeptal se David.

„Pořád si nejsem jistej na nohách, ale už je to lepší.“
„To se dá zařídit židlí nebo něčím na pódiu.“
„Okay. A můj hlas…“
„Když se zlomí, tak se zlomí,“ pokrčil David rameny. „Zatím jsme teprve na začátku a tvůj hlas zhodnotím, až tě uslyším zpívat.“
„Kámo, ty ho rozhodně chceš dostat zpátky, co?“ Zeptal se Tom a potáhl si z cigarety. Nalil si kávu a přidal trochu cukru. David si vzal šálek Nescafé a přikývl.
„Chci ho. Byl dobrej.“ David se podíval na Billa: „Ty jsi pořád dobrej a s tím odhodlaným výrazem v očích vypadáš divoce.“
Bill naklonil hlavu na stranu a usmál se. „Díky.“
Tom si pohrával s krabičkou cigaret a napil se kávy. Připadal si teď úplně mimo. To, co řekl David, že by se okamžitě stal terčem fanynek, mu nesedělo. Vážně neměl zájem stát se něčím jako hvězda nebo podobně. Pokud to však byla cena, kterou musel zaplatit za to, že Bill bude mít zase svoji chvilku v záři reflektorů, pak… Tom se zamračil. Sakra, vůbec z toho nebyl nadšený, ale věděl, že to přesto udělá.

„Kdy ho zhodnotíš?“
„Přijďte do studia a zkusíme to,“ řekl David.
„Kdy?“ Zeptal se Tom. Bill otočil hlavu a nervózně a velmi vzrušeně se na něj usmál, a pak se s očekáváním zadíval na Davida, který se pod jeho intenzivním pohledem trochu zavrtěl.
„Zítra?“ Navrhl David.
„A co teď?“ Zkusil Bill.
„Ehm… Jasně!“ Vyhrkl David, zjevně to nečekal.
„Tak pojďme,“ řekl Tom. Už to chtěl mít za sebou.
„Pojedeme tvým autem, Davide?“ Zeptal se Bill.
„Nooo, jestli to nevadí…“ protáhl David svou otázku a podíval se na Toma.
Tom už chápal, co se Davidovi honí hlavou. Do prdele. Tom mu sice řekl, že je teď Billův manažer, ale když si vzpomněl, jak to asi nejspíše vyznělo, dostal okamžitou chuť uvést vše na pravou míru. Nebyl manažerem ničeho ohledně Billa. Neřídil ho. Jeho přítel se rozhodoval sám, aniž by potřeboval jeho podněty, pokud si o ně sám neřekl. Toma zajímalo jen to, co Bill právě teď chce.
„Mě se neptej. Zeptej se Billa. Tohle je jeho sen,“ řekl Tom.
„Je to takovej miláček, co, Dave?“ Zasmál se Bill vzrušeně. „Tak jdeme na to! Pojďme!“

autor: Maria Dane-Edwards
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original