autor: Evil
Bill nemohl nic dělat. Jen se v slzách díval na Toma. Ten byl bezradný. „Zatraceně, co to děláš, Ilaji!“ Johannes ke svému synovi opatrně došel.
„Stůj! Nebo ho podříznu!“ Johannes se zastavil, ale nespouštěl ze svého syna oči. Viděl, jak mu tekly slzy a tenkým ostřím prořízl Billovu jemnou kůži. Po krku mu stékal slaboučký pramínek krve. Billovi bylo na omdlení, ale ani se nezachvěl.
„Ilaji! Zahoď ten nůž!“ zaječel na něj Johannes, a pak ke svému synovi bleskurychle přiskočil a nůž mu vyrazil z ruky.
„Když ho nebudu mít já, tak nikdo!“ zaječel a začal Billa škrtit. V tu chvíli Johannes sebral všechny své síly a silně kopl vlastního syna do břicha a do žeber. Po pár vteřinách Billa pustil. Ten se skácel a snažil se doplazit k bratrovi. Tom k němu hned přiběhl a chytil ho do náruče.
„To-me…“ Jen bez hlasu vydechl.
„Už jsem u tebe, bratříčku, už bude dobře…“ špitl plačtivě Tom a přitiskl mu kapesníček ke krvavému šrámu na krku.
„Sakra jsem tvůj syn! Já říkal mámě, že to chtěl sám!“ Ječel Ilaj jako smyslu zbavený.
Johannes dal svému synovi takovou facku, že spadl na zem. Přidržel ho u země a sykl mu u tváře: „Jsi lhář a násilník! Půjdeš do vězení!“ Pak vytočil 112 a zavolal sanitku a policii.
„To nemůžeš myslet vážně! Já mu nic neudělal!“ Johannes se opět napřáhl a vrazil Ilajovi další a další facku.
„Tak tys mu nic neudělal?!“ Bill se rozplakal. „Omlouvám se… počkejte v obýváku na sanitku… já počkám na policii. Pak… pak se uvidí,“ otočil se Johannes na Toma a setřel si slzy. Viděl, že Billa svým jednáním jen více děsil.
Tom vzal kousek obvazu, který několikrát přeložil, přitiskl ho Billovi ke krvácející ráně a přelepil náplastí. Poté mu pomohl obléct si své šaty, aby se necítil tak odhalený a ponížený. Pak ho odnesl do obýváku. Tam ho položil na pohovku a přikryl jej jemnou dekou, která byla úhledně přehozená přes opěradlo. Věděl, že některé jeho rány stále krvácí, ale bylo mu to jedno. Potřeboval jej dostat rychle do tepla. Chtěl, aby se přestal třást a aby se cítil alespoň minimálně v bezpečí. Nekonečně dlouhou dobu jen na prázdno vzlykal. Bolelo to. Tak moc. Ale slzy nepřicházely…
Domem se ozval zvonek. Bill vyjekl leknutím a začal se zase třást jako osika. „V pořádku… to budou oni…“ špitl mu Tom u tváře, a pak se zvedl a šel otevřít. Bill začal znovu vzlykat…
„Tome…“ špitl. V ten moment mu připadalo, jako by jej Tom opouštěl snad navěky.
„Budu hned zpátky, lásko…“ špitl mu u tváře a něžně jej políbil na čelo.
Billovi se zachvěl ret a strachem se mu rozšířily oči. Tom otevřel dveře. Stáli tam čtyři muži. Dva policisté a dva záchranáři. „Pojďte, prosím, všichni dál. Vy, prosím, do kuchyně,“ ukázal směr policistům. Nechtěl, aby se jich Bill polekal. „A vy… tudy za mnou,“ šeptl na záchranáře a setřel si slzy.
Bill se na pohovce schoulil do klubíčka a schoval si tvář do přikrývky. „Billi…“ špitl Tom a pomalu k němu došel a odkryl mu tvář. „Neboj se, bratříčku… pomůžou ti. Odvezou tě do nemocnice. Já tam za tebou co nejdřív přijedu, ano?“ Pohladil jej po vlasech. Bill jen nesouhlasně zatřásl hlavou a vyděšeně se podíval na dva muže v červené uniformě.
„Nebojte… ehm… mladý pane,“ zakuckal se jeden z mužů. Myslel si, že je Bill dívka. „Nic se vám nestane.“ Pomalu si k němu přiklekl a hmatem mu chtěl změřit tep. Bill sykl a odtrhl se od jeho dotyku. Muž si všiml, že má na zápěstích rudé až fialové odřeniny od pout a vyděsil ho pevně přilepený obvaz na krku. „Billi…“ vzpomněl si muž, že jej takhle bratr oslovil. „Billi… jsme tu od toho, abychom vám pomohli. Nechceme vám ublížit. Chceme vám opravdu jen pomoci,“ ztišil hlas. „Už ti nikdo neublíží, chlapče,“ muž si ani neuvědomil, že začal Billovi tykat. Připadal mu až moc mladý a vyděšený na to, aby si toho všiml.
Bill se podíval na Toma. „Hned jak se s našima dostaneme ze stanice, tak za tebou přijedeme, ano?“ Tom jej pohladil po vlasech roztřesenou, zpocenou dlaní. Bill jen pootevřel ústa, jak chtěl něco namítnout, ale z jeho hrdla nevyšla ani hláska. Jen se mu zachvěl ret a oči se znovu zalily slzami. Jen jakoby zdálky slyšel, jak Ilaj křičí a jak se před policisty brání. Po chvíli ho ale odvedli z domu.
„Půjde do cely předběžného zadržení, očekáváme vás na stanici… teď bude stačit, když s námi půjdou manželé Pernovi, ozveme se,“ šeptl policista, aby Billa ještě více nevyděsil. „Asi teď bude lepší, když budete s bratrem,“ kývl na Toma a pak odešel. Tom se podíval na záchranáře. „Pojedete s námi, není to žádný problém… pojď, chlapče,“ chtěl Billa zvednout z pohovky, ale ten se jen více přitiskl k Tomovi. Vytřeštil své mandlové oči a znovu se zadíval na bratra.
„V pořádku…“ Tom jen kývl na záchranáře a chytil Billa do náruče. Ten si na jeho rameno položil hlavu a pevně ho objal.
„Už mě nikdy neopouštěj, Tome…“ špitl.
Tom se zatřásl. Viděl už tolikrát bratra zlomeného. Zlomil ho on sám. Ale takhle jej ještě nespatřil. Tak moc to bolelo. „Už tě nikdy neopustím… přísahám,“ špitl a odvrátil na okamžik tvář, aby si ramenem setřel slzy. Opět jeho mysl ovládla neodolatelná touha po bolesti. Když trpíš ty, já chci trpět ještě víc… skousl si ret. Nemohl si ale ublížit. Nesměl to Billovi udělat. Věděl, že by jej to zničilo ještě více. Byl bezradný. Do tváře jej udeřil studený vzduch. Nadechl se sladce ledového mrazu. Všechno bude v pořádku…
„Tome…“ hlesl Bill, když na jeho uplakanou tvář dopadla mrazivá noc.
„Hned budeš v teple, neboj…“ špitl Tom a urychleně nastoupil do sanitky.
„Tady ho můžete položit,“ hlesl muž v červeném, ale Tom odmítl. Co nejpohodlněji se opřel do sedačky u staré sanitky, která byla pohodlná asi jako pouliční lavička, a zaklonil hlavu. Co se to s námi děje, lásko… i přes to vše cítil, že se mu ty zatracené slzy svezly po tváři až ke krku. „Mladý pane, jste… jste v pořádku?“ zeptal se mladší ze dvou záchranářů. Tom jen lehce nesouhlasně zatřásl hlavou a stále se snažil, aby jeho hořké slzy nekanuly Billovi na tvář.
„Nechci o tom mluvit…“ hlesl.
„Můžeme vám dát něco na uklidnění…“ nabídl mu starší z mužů.
„Ne… děkuji… musím…“ polkl slzy. „Musím tu být pro něj,“ podíval se Billovi do očí, které se mu začaly klížit.
„Neplač, Tomi…“ špitl Bill a stále se na něj díval. Děkuju… slyšel Tom jeho slova v mysli.
„Nemáš zač…“ hlesl Tom a popotáhl nosem. Hned na to začal Bill mělce oddychovat.
*****
Tom byl naprosto ztracený ve svých temných myšlenkách. Netušil, zda se jeho nynější rozpoložení dalo nazvat, že se jen zamyslel. Připadalo mu, jako by se jeho duše propadala do ledové a temné propasti. Cítil, jak něco jeho tělo táhne do mrazivých hlubin, odkud není úniku. Měl nutkání ten pocit ze sebe nějak setřást, ale nešlo to. Jeho vlastní temnota na něm ulpívala, a jako tekutý dehet pokrývala každý milimetr jeho těla i duše. Nemohl dýchat.
Tak moc se chtěl těm pocitům vzepřít. Tak moc chtěl uniknout. Ale nešlo to. Snažil se vnímat své okolí. Ohlušující houkání sirény, nepříjemné blikání modro rudých světel, nepohodlnou jízdu. Za všechno můžu já… za všechno… Tom se roztřásl a hlasitě vzlykl.
„Mladý pane… bude to v pořádku… nebojte.“ Slyšel ta slova jako ve vzdálené ozvěně. Začal zběsile dýchat, ucítil silnou bolest na hrudi. Sevřelo se mu hrdlo. Najednou všechno kolem něj zčernalo. Tom omdlel. Probudil se až na posteli, která byla povlečená v naškrobeném, sněhově bílém povlečení. Skoro se pozvracel, když mu do chřípí pronikl ostrý pach desinfekce. Sakra, kde to…
Snažil se otevřít těžká víčka. Oči mu sžírala nepříjemná bolest. Jako by mu nějaké zlobivé děcko na pískovišti hodilo hrst písku do tváře. Musel se v duchu pousmát nad vlastní absolutně dětinskou představou. I když naprosto výstižnou. „Zatraceně…“ tiše sykl a zmoženě si oči promnul. Ihned ucítil, jak má neskutečně zesláblé ruce. Svaly se mu slabostí zachvěly. Hned poté, co se trochu probral z nevědomého stavu, mu srdce zahalila hrůza. Jsem v nemocnici… co jsem zase… zatraceně… co jsem…
Poplašeně si vyhrnul rukávy u své vytahané kostičkované košile a prohlédl si svá zápěstí. Skoro se úlevně rozplakal, když viděl, že nemá žádnou čerstvou jizvu. Vzápětí se skoro úlevou propadl do klidného spánku, ale hned to s ním cuklo. „Kurva…“ špitl. Rozbušilo se mu srdce. Hned se mu paměť nastartovala. Na vše si vzpomněl, vše si uvědomil. Tak moc jej mrzelo, že prášky, které musí brát, mu tak zakalují mysl.
Opatrně se překulil na bok, kde, jak správně tušil, byla druhá postel. Byl na ní. Jeho láska, jeho bolest, jeho zkáza. Jeho bratr. Bill klidně spal a tiše odfukoval. Své černé vlasy měl rozprostřené po polštáři jako ebenový vějíř. Ihned si všiml, jak se mu zběsile třepotají řasy a víčka mu kmitají. Měl noční můru. Opět. Uvědomil si, že možná proto se probudil. Ucítil jeho strach. Bill začal zběsile dýchat. Tom se, celkem prudce, posadil na posteli. Tiše sykl, když ucítil, jak se mu z předloktí vytrhla kapačka.
Začal přemýšlet, proč mu dali kapačku. Jo, ty vole… omdlel jsi… hysterčil… vědí, že seš magor… Zlomeně si povzdychl a zatřásl se. Ach Billi… Určitě jsem ti zase nějak ublížil… nebo…
„Billi!“ vykřikl, až se Bill poplašeně posadil na posteli.
„Cc-c-o se dě-děje…“ roztřeseně dýchal. Hned následující okamžik jej ale ruce přestaly poslouchat a on vysíleně padl zpátky na postel. „Kde to jsme, Tomi?“ špitl a pevně semkl víčka. Světlo v místnosti bylo až moc ostré. Opatrně otočil hlavu na stranu a setkal se tak s Tomovým uplakaným pohledem. „Co se ti stalo…“ Bill téměř neslyšně hlesl a roztřásl se. Tom se musel pousmát.
„Nic se mi nestalo, lásko… jsem v pořádku… jsme v nemocnici, už bude všechno dobré…“ pak se opatrně zvedl z postele. Promnul si spánky, do kterých jej udeřila bodavá bolest, která ho donutila pevně zatnout zuby a syknout. Kurva… „Billi…“ vyděšeně polkl. „Pamatuješ si, co se stalo?“ Bill se na něj nechápavě zadíval a po chvíli nesouhlasně zatřásl hlavou.
„Vůbec nic si nepamatuju…“ Bill se zamračil, jak se snažil vzpomenout. Tom se zprvu vyděsil, ale pak se mu vlastně dost ulevilo. Bylo to tak lepší.
Bill se nepohodlně zavrtěl. Celé tělo ho bolelo. Podíval se na své ruce. Spatřil svá odřená zápěstí. Teprve poté, co ty tmavé šrámy spatřil, ucítil i jejich bolest. Nervózně si poposedl. „Ahhh…“ vydralo se mu z hrdla. Ach bože, co se to stalo… „Billi… nemám… nemám zavolat doktora?“ Tom se téměř znovu rozplakal bezmocí. Cítil bratrovu bolest a ponížení. V ten moment chtěl Ilaje opravdu zabít. Mysl si uklidňoval představami, jak jej pomalu rdousí, a pozoruje, jak z něj vyprchává veškerá ta odporná energie, která ublížila jeho bratrovi. Nepřipadal si jako stvůra, když si živě vybarvoval, jak ten muž jeho vlastníma rukama pomalu přichází o život. Bill nesouhlasně zatřásl hlavou. „Dobře…“ špitl Tom a opatrně Billa políbil na rty. Ten mu však polibek neoplatil. Tom posmutněl. „Bude to v pořádku, Billi…“ špitl mu Tom u tváře a chtěl jej pohladil po vlasech. Ale i od jeho chabého dotyku se odtáhl. „Bude to v pořádku…“ vzlykl Tom, a po tvářích se mu skutálely slzy. „Spolu to zvládneme…“ popotáhl.
Bill opatrně zvedl svou utrápenou tvář a tvrdě se na Toma zadíval. „Ne…“ hlesl. „Už nic nebude v pořádku…“ sykl, a pak se s bolestným stenem zvedl z postele a vrávoravým krokem opustil nemocniční pokoj. Tom se za ním jen v slzách díval. Zkoprnělý hrůzou, která jej zcela zachvátila. On si nic nepamatuje… on si myslí, že jsem mu to všechno způsobil já… Hořce se rozplakal. „Ach, Billi… to ne… to ne… tohle ne… prosím…“ z hrdla se mu vydral sten, který připomínal ryk umírajícího a těžce zraněného zvířete.
Bolestně se chytil za hruď a nechal svou hlavu klesnout na kolena.
autor: Evil
betaread: J. :o)
