autor: Evil
„Prosím vaše občanské průkazy a tady do téhle řady se posaďte,“ uvedla je celkem chladně starší dáma v natupírovaných vlasech s břidlicovým přelivem, který jí přidával tak patnáct let. Netrpělivě popotáhla nosem, když se seshora dívala na Toma, jak nemůže nervozitou najít onen doklad. Neskutečně ji rozptylovaly jeho dredy.
„Tady…“ jemně se na ni Tom usmál a podíval se jí letmo do očí, nejjemněji, jak jen dovedl, ale ona měla stále ten kamenný a pohrdavý výraz.
„Za deset minut začneme, pak se místnost uzamkne. Pokud chcete, můžete ještě na chvíli ven,“ podívala se opět spíše postranně, „ale nedoporučuji vám to,“ dodala a odešla.
„Sakra, musím… musím se napít,“ špitl Bill, nervózně si prohrábl vlasy a zoufale se podíval na Toma.
„Jo, to já taky, mám úplně sucho v krku.“ Charlotte s Gordonem kývli na souhlas a kluci okamžitě vyběhli na chodbu. Rozhlédli se a uviděli barel s kelímky. Ihned do sebe jeden malý kelímek otočili.
„Je mi zle, lásko…“ špitl Bill, aniž by se Tomovi podíval do očí. Vyděsilo jej, jak se jeho hlas po dlouhé a celkem temné chodbě rozléhá.
„Já vím…“ špitl ještě tišeji Tom a opatrně Billa pohladil po paži. „Bude to v pořádku… jsem tu s tebou,“ rozhlédli se do stran, zahodili prázdné kelímky do vedlejšího koše, a pak se narychlo pevně objali. Tom Billa jemně políbil na šíji. Pak už se museli vrátit do soudní síně.
Billovi se opět zatočila hlava, jak mu v ní začalo silně bušit. Zaťal zuby a trochu semkl víčka. Vlasy si nervózně uhladil kolem tváře, aby mu nepadaly do očí, a pak se pomalu rozhlédl po místnosti. Už jen během té chviličky se tu objevilo pár cizích lidí. A pár, co už zná. Manželé Pernovi a policista, který byl zavolán po Billově přepadení. Po chvíli se těžké dveře místnosti hlasitě zabouchly.
Bill nemohl dýchat. Připadal si jako v popravčí místnosti. Tom jej pevně stiskl.
„Prosím, povstaňte, přichází ctihodný soudce.“ Bill téměř omdlel. Tom jej musel téměř vytáhnout do stoje.
„Billi… v pořádku, držím tě,“ špitl mu u tváře.
„Posaďte se, prosím,“ zaslechl Bill jen jakoby zdálky. Ztěžka dopadl na leštěnou lavici, a tak moc se chtěl zhroutit Tomovi do náruče. Tom si s ním propletl prsty, a pak se na něj ustaraně zadíval. Byl bledší než smrt, čelo zbrocené ledovým potem, rty bílé a srdce se mu snažilo vyskočit z hrudi. Tom cítil jeho tíseň. Jemně jej držel a svými štíhlými prsty mu jemně hladil hřbet ruky.
„Předvoláváme obžalovaného Ilaje Perna, narozeného patnáctého ledna tisícdevětsetosmdesát v Berlíně, bytem Fridrichstraße 11, Magdeburk.“ Všichni přítomní se hned otočili směrem ke dveřím. Dva policisté vedli Ilaje v poutech, každý jej držel za jednu paži. Díval se do země. Billovi vyskočilo srdce až do krku. „Přísahejte, že…“ opět přestal slyšet a v hlavě mu šíleně hučelo.
„Billi… v pořádku… v pořádku,“ slyšel jen Tomův hlas, který mu šeptal do ucha. Všiml si, že se opět do Tomovy náruče sesypal. Jako zvadlá květina.
Bill po chvíli zvedl svůj zakalený pohled. Zadrhl se mu dech a skoro vykřikl. Ilaj jej propaloval pohledem. V rukou, které měl spoutané vepředu želízky, svíral leštěný mahagonový oblouk, za který jej přivedli. Billovým tělem projel mráz. Tom jej opatrně pohladil.
„Obžalovaný Ilaji Perne…“ soudcův hlas rezonoval ztichlou místností. „Znáte zde přítomného Billa Kaulitze, narozeného prvního září tisícdevětsetosmdesátdevět v Lipsku?“ Bill sebou trhl, když zaslechl své jméno. Tom si surově setřel jednu slzu, která se mu chtěla svézt po tváři. Doufal, že si toho nikdo nevšiml.
„Ano…“ jen suše odpověděl. Bill se na něj opět opatrně podíval, ale ihned pohled sklopil. Stále z něj nespouštěl oči. V očích se mu zračil výsměch. Bodlo jej v břiše. Chtěl se propadnout hanbou, když Ilaj vyprávěl, jak potkal Billa k ránu u baru, kdy byl ‚totálně namol‘ a on mu jen nabídl pomoc. Samozřejmě jen čistě ‚z dobré vůle‘.
„Vůbec si nemůže pamatovat, co se stalo…“ téměř zkroušeným hlasem říkal. „Padal na mě a já se mu snažil jen nabídnout rámě… on… prostě se po mně sápal a já…“ vzlykl, jako zkušený herec. „Já myslel, že to chce.“ V sále to zahučelo. Bill se chtěl propadnout hanbou a zlostí. V Tomovi to začalo vřít. Vzteky zatínal pěsti.
„Jak jste k takovému závěru dospěl? Viděl jste ho poprvé v životě, není-liž pravda?“ Ilaj byl chvíli ticho.
„Ano… ale…“ trochu se zakoktal, „… takových jsem už potkal spoustu.“ Soudce se zamračil.
„Co myslíte tím, ‚takových‘?“ Ilaj trochu vyletěl.
„Podívejte se na něj! Vyloženě provokuje svým vzhledem a já…“ vzlykl. „… jsem po těžkém rozchodu a on taky nevypadal zrovna v cajku, když se musel takhle opít, až mu bylo zle… a já myslel, že… promiňte…“ začal plakat. Tom svíral pěst a drtil Billovu ruku. Tak moc chtěl vykřiknout, ať nehraje divadlo, ale nemohl.
„Posaďte se… váš výslech bude pokračovat za chvíli, až se trochu uklidníte,“ bouchl kladívkem soudce, protože Ilaj začal předvádět vskutku hysterický výstup. Držel se za hrdlo a vzlykal. Policisté jej odvedli do nejzazší lavice a stáli u něj z obou stran. Bill si trochu oddychl, když nebyl až tak blízko. Cítil ale jeho pohled. Cítil, jak mu spaluje kůži. Tiše se rozplakal. Sakra sakra sakra…
Tom si jej opatrně přivinul do náruče a schoval mu tvář, aby nebyl všem na očích. Opatrně jej hladil po vlasech. „To snad ne…“ špitl Bill a surově si setřel jednu slzu z tváře.
„Klid, lásko…“ snažil se jej Tom uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Alespoň mu bílým látkovým kapesníčkem něžně stíral slzy.
„Předvoláváme nyní…“ Tom se otřásl a čekal svoje nebo Billovo jméno. „… slečnu Anett Fuchsovou, narozenou devatenáctého dubna devatenáctsetdevadesát v…“ Billovi se zastavilo srdce. Anett šla se svěšenou hlavou, na sobě měla krásný vypasovaný kostýmek v tmavě petrolejovém odstínu s úzkou sukní po kolena a k tomu černé lodičky, které nepřiměřeně klapaly místností. Vlasy měla zapletené ve složitém copu a v uších měla zavěšené zlaté decentní náušnice.
Bill se na ni s obavami podíval. Měla v očích neskutečnou bolest. Zmocnil se jej strach. Moc dobře věděl, že jí ublížil. Moc dobře věděl, že k němu Anett chovala mnohem větší sympatie, než si kdy myslel. To všechno z jejích očí vyčetl. Už se mu kolikrát stalo, že se začal bavit s nějakou dívkou a ona si jeho náklonnost vysvětlila jinak. Viděla v tom nějaký hlubší význam než jen čistou zdvořilost. Jeho srdce mu nedovolovalo cítit lásku. Tu měl jen pro svého bratra. Vždy tomu tak bylo. I v těch nejhorších chvílích. I ve chvílích, kdy mu bratr způsoboval ty nejhorší bolesti.
„Ano, se zde přítomným Billem Kaulitzem jsem se setkala. Dvakrát navštívil můj bar…“ Billovi se zastavilo srdce, tak moc se bál, že Anett řekne, že s ní měl poměr… tedy… jestli se jedno milování dalo nazvat poměrem. I když to Tom věděl, i když se mu přiznal, slyšet ta slova znovu nahlas bylo jako nůž do jeho srdce. Tak moc byl zklamaný ze sebe samého. Jsi stvůra… děvka… co byla schopna podvést svoji lásku… stvůra, co ublížila nevinné dívce… shoříš… opět jeho temné myšlenky na něj křičely a drásaly jeho duši. Tiše vzlykl. Bylo mu ze sebe zle.
„… ano, jeho bratra Toma jsem také viděla ve svém baru. Byl tam jednou. Zrovna ve chvíli, kdy po městě hledal Billa. Netušila jsem, jak mu pomoci…“ sklopila pohled Anett a bylo jí to všechno neskutečně líto. Uvědomila si, co se vlastně všechno tu noc stalo. Z myšlenek ji vyrušil soudce.
„Setkala jste se už s obžalovaným Ilajem Pernem?“ Bill zalapal po dechu.
„Ano… byl v mém baru celkem pravidelný návštěvník, ale poté, co se opakovaly noční agresivní výlevy, jsem mu na nějaký čas zakázala vstup…“ odmlčela se.
„Co tím myslíte, slečno Fuchsová?“ Anett se zachvěla a jejím tělem prostoupil ledový osten strachu. Podívala se opatrně na Ilaje. Ten měl v očích výraz neskutečné nenávisti.
„Já… já…“ zakoktala se a nevěděla, jestli pokračovat s výpovědí. Ilajův výraz říkal: „Jestli cekneš, udělám ti něco mnohem horšího než posledně…“
„Slečno Fuchsová…“ z myšlenek ji probral tichý a sametově zabarvený hlas soudce. „Jestli chcete, poskytneme vám ochranu, nemusíte se bát… jen mluvte.“ Anett se podívala na Billa, pak na Toma. Oba se na ni dívali stejně zděšeně, ale zároveň povzbudivě… prosím, mluv…
„V mém Nonstop baru se střídám po dvanácti hodinách se svou kolegyní a zaměstnankyní,“ trochu nervózně popotáhla. „A Sofie, má kolegyně, která zde není přítomna, se mi vždy svěřila, jak tam pořád chodil jeden týpek, co se po mně sháněl. Když mu řekla, že mám jinou směnu, hned odešel,“ odmlčela se. „Když jsem přišla na směnu, už byl u stolu a čekal, až si bude moci objednat. Ale jen ode mě,“ povzdychla si. „Postupně…“ polkla a ošila se nervozitou a nepohodlím… „postupně po mně vyžadoval i víc než jen pivo a nějakou kořalku,“ popotáhla a odmlčela se.
„Ano, slečno Fuchsová?“
Anett se po tváři svezla slza. „Chtěl… i víc…“ polkla. „Jelikož jsem si musela vydělat, protože bydlím sama v podnájmu… musela jsem počítat každý euro…“ otřásla se hnusem ze sebe samé. „Začalo to tím, že…“ vzlykla. „Když mi budeš pět minut sedět na klíně, dostaneš pět euro…“ vzlykla. „To bylo to nejmenší…“ zatnula zuby vzteky. Byla neskutečně naštvaná sama na sebe. V tu chvíli neměla možnost říci ne. Potřebovala peníze. A on jí je dal, ale… „Chtěl pořád víc a víc… postupně… úplně všechno…“ zakryla si studem oči dlaní. „Když…“ spolkla hořké slzy. „Když jsem mu řekla, že už v tom nechci pokračovat, začal mi vyhrožovat…“ Anett vytáhla bílý kapesníček a musela se vysmrkat.
„Co to kecáš, ty zasraná couro!“ Ilaj vyskočil z lavice, ale policisté jej bez větší námahy srazili zpět.
*****
Jednání se táhlo nepřiměřeně dlouho. Už bylo asi půl dvanácté večer, kdy si Bill, Tom, Charlotte a Gordon dávali asi páté kafe z automatu. Bill se nezdál o nic méně nervózní než na začátku. Tom se na jeho utrápenou tvář nemohl jen tak v klidu dívat. „Jdeme…“ odkašlal si. „Jdeme si s Billem ven zapálit, ano? Stejně máme asi hodinu do dalšího jednání…“ jemně se na rodiče usmál.
„Jasně, kluci, my si zatím sedneme tady do tohohle bufetu. Už hlady skoro nevidím…“ trochu veseleji řekla Charlotte, ale pak ještě dodala: „Ale vy byste taky měli něco sníst, kluci…“ podívala se na ně trochu vyčítavě.
„Víš, mami…“ špitl Bill.
„… my pořád nějak nemáme na jídlo ani pomyšlení,“ dokončil Tom.
„Dobře… tak za hodinu,“ přikývla Charlotte. „Jsem na vás moc pyšná,“ usmála se na ně a oba pohladila po tváři. Pak konečně odešli na čerstvý vzduch.
*****
Tam, před budovou soudu, si konečně mohli padnout do náruče. „Ach Tome, já nevím, jestli to zvládnu…“ téměř nepatrně vzlykl Bill a Tom jej stiskl.
„Já taky ne, lásko,“ přiznal Tom, i když se vždy považoval za tu silnější polovinu. Teď se tak ale opravdu necítil. Připadal si křehký a zranitelný. A Bill to vycítil.
„Lásko…“ hlesl Bill a nechal se stisknout v objetí.
„Je toho prostě moc… moc najednou…“ zamumlal Tom Billovi do vlasů. „Nádherně voníš…“ špitl a dál lehce čichal k tomu ebenovému závoji.
Oba cítili, že se potřebují uvolnit. Billem projela vlna vzrušení. „Tome… máme jen hodinu, než bude pokračovat slyšení…“ zamumlal téměř nesouvisle.
„No právě…“ špitl zastřeně Tom. „Všiml jsem si, že zrovna tady…“ ukázal přes silnici na osvětlenou nízkou stavbu, „… je benzínka…“ Bill se trochu zarazil.
„No a? Koupíme si nanuka?“ začal se chichotat jako malá puberťačka. Tom skoro nahlas vyprskl smíchy. Achjo. Můj malý bráška a sladkosti…
„Mají tam sprchy…“ špital, když Billa líbal na krku a jazykem přejel po jeho vystouplé tepně.
„Zatraceně, Tome…“ sykl Bill a nehty zaťal do Tomova pevného zadečku. Tom vzdychl.
„Hmmm…“ jen vzrušeně zamumlal. „Co myslíš?“ olízl Billovi lalůček, a pak jej do něj něžně kousl. „Jsme děsně upocení kamioňáci… musíme se neprodleně osprchovat…“ Bill se musel nad tou náhlou představou uchechtnout. Dva týpci, co přijdou v kvádru, se chtějí hned teď osprchovat na benzínce…
„Alespoň bude prča…“ zasmál se Bill a hned chytil Toma za ruku a táhl jej dovnitř.
autor: Evil
betaread: J. :o)
