„Bille? Zlato, co je to s tebou?“ starostlivá matka si přisedla vedle svého mladšího syna, jež seděl bez hnutí na posteli a zíral před sebe.Neodpovídal.„Copak?“ Simone pohladila syna po rameni.Ani se nepohnul.Simone na něj upírala vyčkávavý pohled.„Je něco špatně, broučku?“ zeptala se
Chtěl to udělat nenápadně.Rychle otevřít dveře, efektivně od nich odskočit a vzdálit se z této části domu, dřív než dojde k nemožnému, ale osud mu nepřál.S nádechem vzal za kliku, podle plánu uskočil vzad, kde efektivně kopnul do vyřezávaného stojanu na deštníky,
Bill se dalšího dne ráno probouzel v naprosté dezorientaci a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, proč leží na posteli hlavou dolů a jeho pravá ruka spočívá v jeho rozkroku.Ach ano, to bratrovo video ho přivedlo k tak bouřlivému vyvrcholení, jaké za
S příjemným pocitem uspokojení se Tom zvedl z rozvrtané postele a s lehkým úsměvem na rtech přešel po chodbě do koupelny. Postavil se před zrcadlo, chvíli pozoroval svůj obraz v zrcadle, uvažoval, jestli mu červené fleky, jež mu naskákaly na tvářích, zmizí
Billovi se za celý den nepodařilo se Tomovi dovolat a byl už pekelně nervózní, když se tolik hypnotizovaný přístroj konečně rozvibroval.Černovlasý chlapec nadšeně vypískl, přihnal se k vyzvánějící věcičce, avšak slova na displeji ho zklamala – Gustav.Protáhl se mu obličej.Vztekle hovor vytípl.
„Bille, zlatíčko, snědl jsi tu polívku, co jsme ti včera přinesla k večeři?“ klepala Simone na dveře Billova pokoje nejistě – nevěděla, s jakou náladou se její syn probudil.„Jojo, sněd!“ zalhal pohotově Bill. Ve skutečnosti letěla celá polévka i s rohlíkem z
Jörgen Kaulitz nebyl typem člověka, jež by se považoval za dokonalého otce. Od doby, kdy jeho dvěma synům bylo šest let, už to ani moc dobře nešlo. Jistě, bral si dvojčata na víkendy, o prázdninách s nimi jezdil na dovolené, ale nikdy
Tom nepřítomně zíral z okýnka otcova auta. Pravou dlaň pevně sevřenou v pěst a do očí se mu chtě nechtě hnaly slzy. Za prvé si pravou ruku rozedíral do krve a on nevěděl čím, protože dlaň prostě nebyl ochotný otevřít – stále
„Tome? Tome, jdeme…“ poklepal Tomovi na rameno Jörgen.Tom si ho nevšímal. Na to byl moc zaměstnám Billovým piercingem v jazyku a celými jeho ústy. Chtěl si vrýt do paměti jejich chuť, nikdy nechtěl zapomenout, jak tluče Billovo srdce, nechtěl doma nechávat svou
Po několika desítkách minut zírání bez zájmu z okna, uviděl Bill bratra konečně scházet ze schodů. Táhl za sebou těžký kufr a tvářil se doopravdy zle.„Sbaleno, Tome? Výborně, tak pojedeme!“ zatleskal Jörgen a snažil se navodit bezstarostný tón.Tom po něm vrhnul nepěkný
„Bille! Vstávej, lásko!“ Billovi se na tváři vykouzlil sladký úsměv. Oči zavřené a mysl se teprve probouzela…„Billí, no tak!“ šeptal Tom a dál šimral Billa na tváři pramínky jeho havraních vlasů.„Musím už jít k sobě, aby nás tu máma zase nenašla… Dáš
Nádech, výdech… Nádech, výdech… opakoval si v duchu Bill a snažil se to opravdu dodržovat, což šlo ovšem těžko, protože do očí se mu opět hrnuly slzy a hysterický pláč, deroucí se do jeho hrdla, mu hluboký dech zrovna neumožňoval…Situace u Kaulitzových
„Pssst, Bille, nemůžou… Nemůžou nás rozdělit… Bille, rozumíš mi? Nerozdělí nás!“ šeptal Tom a v náruči svíral Billa jako tu nejmilejší hračku, kterou nehodlá pustit, protože se bojí, že by už ji nikdy nedostal zpátky…Slzy zoufalství smáčely Tomovo volné triko. Nikdy neviděl
„Takže…“ paní Kaulitzová vynervovaně přecházela po obývacím pokoji. Bill a Tom seděli co možná nejhlouběji v čalouněných křeslech, jak to jen šlo, a s bázní v očích ji sledovali.Bill měl ruku položenou na opěradle svého křesla a jen se třásl; nebyl s
Bylo to již několik týdnů, co se k sobě dvojčata Kaulitzova nemohla přiblížit na krok, ovšem důvodem byla naopak až moc velká přitažlivost, co mezi nimi vládla. Měli strach, že jakmile by se třeba jen letmo pohladili, nedokázali by se už krotit.
